Sleduji ankety typu 30 pod 30 o úspěšných mladých lidech a mám z nich smíšený pocit. Proč by měl být nejúspěšnější mladý člověk ten, kdo založil nejbohatší start‑up nebo mediálně viditelnou iniciativu?
Mám s tímto obrazem úspěchu v mladé dospělosti, který bohužel nebezpečně posouvá sebeobraz mladých lidí o tom, co je žádoucí a o co by měli usilovat, dva velké problémy.
Snaha být příliš brzy úspěšný znamená hnát se někam, kde mě nemusí čekat štěstí
Za prvé je to samotný falešný obraz, že úkolem mladého života do třiceti let je být v něčem úspěšný. To není jen absurdní, je to vysoce nebezpečné. Úkolem mladé dospělosti má být naopak co nejširší životní, studijní a pracovní zkušenost: mladí lidé se mají hledat, co nejvíce toho vyzkoušet, nabrat co nejširší zkušenost – aby si z ní právě v pozdější dospělosti mohli vybrat to, co je hodnotné, a tím směrovat život ke kvalitě.
- Pokud tuto šíři zkušeností nenaberou, nemají si mladí lidé z čeho vybírat a následují pak cestu „úspěchu podle médií“. Tedy závidí těm, kteří se v podobných anketách typu 30 pod 30 umístí, a snaží se je okopírovat – jako by další start‑up byl to, co svět nejvíce potřebuje.
- Nebo volí cestu fantazie o tom, jaké to bude, když zvolí určitou životní dráhu (fantazií nahrazují chybějící zkušenost, a protože fantazie je všemocná, v lepším případě dříve, v horším případě později narazí na realitu, která je od této fantazie naprosto odlišná).
- Případně jen naplní tradiční představy o kariéře a středním věku, které někde zdědili.
Nebezpečí pak leží především v tom, že je velká pravděpodobnost, že žádná z takto zvolených cest nebude v souladu s jejich osobností, s jejich specifiky, s jejich individuálními talenty. Protože neměli jak je rozpoznat, když se v mládí místo experimentování věnovali honbě za úspěchem nebo si zavřeli oči klapkami: tak to musí být, protože tak to každý v naší rodině dělá.
Důsledkem toho je, že tito lidé nebudou šťastní a nenaleznou hlubší smysl v tom, co žijí a co dělají, protože život, ve kterém jste špatně a omylem nebo ve kterém si vybíráte náhodou, nemůže k hlubšímu štěstí vést. Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom o všech důležitých životních rozhodnutích nechat losovat papouška Arara.
Co je to vlastně úspěch?
Za druhé mně na těchto anketách výrazně vadí ten neuvěřitelně zúžený obraz, co znamená mít v životě úspěch. Mít v životě úspěch, to přece neznamená nutně být dravý podnikatel, známý youtuber nebo uskutečnit převratný vynález.
Mít v životě úspěch znamená dokázat jej žít hodnotně a hluboce, dokázat a učit se poznávat kvalitu této hloubky včetně toho, jaké role, aktivity a preference potřebuji osobně uspokojovat (tedy jakou životní cestou se dát), abych tuto hloubku dokázal ve své osobní specifičnosti a životní konstelaci nalézt a realizovat. To je úspěch. A Tondův úspěch z této definice musí být naprosto jiný než Pavlův.
Mých třicet pod třicet
Proto úspěch u mladého dospělého je pro mě něco naprosto jiného. Úspěšní mladí lidé jsou pro mě ti, kteří odešli ze druhé vysoké školy a jdou na třetí, protože postupně rozpoznávají přesněji a přesněji svůj talent a uvědomili si, že tu první si vybrali jen kvůli tlaku rodičů a druhou z bezradnosti. A mají odvahu se těmto rodičům postavit a tuto změnu učinit.
Mých 30 pod 30 obsadí studentka, která kromě studia chodí každý den dobrovolnicky pečovat o seniorky a NEPÍŠE o tom blog a NESDÍLÍ TO na sociální síti.
Mezi mých 30 úspěšných budou patřit všichni mladí lidé, kteří odmítnou tlak trendů a lifestylových blogů a budou se hodnotně hledat, číst jiné knihy než bestsellery, které čtou všichni, budou hledat naopak úplně jiné oblasti, které je zajímají, budou mít odvahu být pro své okolí divní, budou hledat své vzory, které jim v tomto pomůžou, budou zkoušet svůj život žít den za dnem poctivě a jít k hloubce, ale každý den trochu jinak, aby zůstali v otevřenosti a našli se.
Mých 30 pod 30 obsadí prostě všichni ti, kteří si uvědomí, že úspěch neznamená co nejdříve zahořet, ale vědět, kde najít a kde zapálit světlo, které skutečně a dobře posvítí. A kteří vědí, že to trvá, a mají ochotu tomuto hledání jít naproti, nikoli mít složené ruce v klíně a čekat, co jim „ve škole zadají za diplomovou práci“ nebo co jim „řekne šéf“.
