Přestali jsme umět bláznit, a proto se mnozí z nás zblázní. Přestali jsme umět dotýkat se posvátného, proto jediná forma zážitků mimo každodenní realitu je průlom do psychotické poruchy. Co když jsou změněné stavy vědomí nutnou a opomíjenou částí našich psychických životů? Neumíme‑li je zpracovat a propojit do každodenní zkušenosti regulovaně a bezpečně, vlétnou nám do života nekontrolovatelně a nebezpečně.

Nedávno se na Psychologii.cz objevily články o posedlosti a exorcismu v křesťanské tradici. Vyvolaly vlnu reakcí a následných komentářů o propojení posedlosti s duševní poruchou nebo psychózou. Otevřeli jsme díky tomu mnohem širší téma patologizace duševních stavů a procesů, které jsou v jiných dobách nebo jiných nábožensko‑kulturních tradicích chápány jako pochopitelné, opodstatněné nebo dokonce pozitivní a patřičné.

V historii psychiatrie jsme byli svědky toho, že světci a proroci všech náboženství byli zpětně diagnostikování jako hysterky, neurotici nebo psychotici. Například vize svatého Pavla byly označeny psychiatrickou komunitou za pěknou ukázku vedlejších projevů epilepsie.

Nevšimli jsme si však jedné – zcela zásadní – drobnosti. Že tito lidé přes své „psychózy“ velmi dobře fungovali ve svých společenských strukturách. Ba co více, jejich vztahy s ostatními lidmi byly více než nadstandardní. Jejich vliv na okolí nebyl patologický, ale dokonce silně formativní. Často tito lidé neovlivnili jen své bližní, ale přímo celá staletí.

Prorok v blázinci?

Mystici a proroci neleželi odtrženi od reality někde na nemocničních lůžkách, nemuseli mít kolem sebe zdravotnický personál, aby neublížili sobě či ostatním a aby byli vůbec schopní se o sebe postarat. Jistě, část jejich vizí, některé dny jejich životů a některá jejich vnitřní dobrodružství mohly připomínat svou silou a nezvyklostí epizody, které psychiatrie zná u psychotiků. Když čteme o vizích Terezie z Avily, Jana od Kříže či o Buddhových pokušeních, napadne nás, že podobné zážitky známe z psychiatrických kazuistik. Byl by to ale stejně zkratkovitý závěr jako říci, že člověk, který drží půst a několik dní nejí, je duševně narušený, protože stejnými „symptomy“ trpí člověk s mentální anorexií či paranoiou.

Kulturním účelem aktivního transu je přinést nějaké poselství sobě, pro svůj další život, pro pacienta, pro společenství, se kterým je potřeba sdílet zážitky.

Symptomatika psychotických a mystických zážitků není totožná. U prvních například často převládají sluchové aspekty halucinací a kvalitativní borcení myšlení, u druhého jsou vize daleko silněji vizuální a kvalitativní poruchy myšlení chybí. I kdybychom však zjednodušovali a považovali obojí za podobné prožitky, které se vymykají těm každodenním svou silou a nevšední překvapivostí, pak – na rozdíl od psychotiků – lidé se silnými spirituálními zážitky tuto svou zkušenost (a temné noci duše) dokázali velmi dobře integrovat do sítě ostatních, běžných, každodenních zkušeností, dokázali vidět rozdíl mezi svou vizí a každodenní realitou a vědět, ve kterém světě se pohybují. Dokázali se svou zkušeností úspěšně žít, a co více: obohatit díky ní život svůj, ostatních, a často i celých kultur.

Nejedná se tedy jen o to, co zažijete. Jedná se o to, zda jste schopni tento zážitek zpracovat, v jakém kontextu probíhá, jak jej vy sami vnímáte (a jaký na něj máte náhled), co jste s ním schopní udělat a zda jej dokážete využít. To je velmi jednoduchý rozdíl mezi mystikem a bláznem.

Trans a posedlost – exotika ano, patologie ne

V tradičních kulturách jsou velmi rozšířené dva typy prožitků, na které se mnozí Evropané dívají jako na exotické a patologické. V daných kulturních tradicích však dávají perfektní smysl: jedná se o trans a stavy posedlosti.

Trans (aktivní trans) je většinou individuální zážitek změny stavu vědomí. Vyznačuje se změnou různých psychických funkcí, silnou vnitřní vizualitou a kulturně specifickým obsahem vizí (u severoamerických Indiánů např. cesta do podzemního světa). Zažívat trans je obvykle v dané kultuře povoleno pouze některým lidem (typicky např. šamanům, léčitelům) nebo v některých obdobích života (přechodové rituály do dospělosti, umírání). U ostatních by to bylo posuzováno jako překročení tradičních zvyklostí či dokonce duševní porucha. Na aktivní trans není amnézie, účastník si jej dobře pamatuje. Kulturním účelem takového transu je přinést nějaké poselství sobě, pro svůj další život, pro pacienta, pro společenství, se kterým je potřeba sdílet zážitky z tohoto transu apod.

V jiných kulturách se objevuje odlišný trans posedlosti (stav posedlosti, pasivní trans). Pasivní trans v tradičních kulturách je typicky skupinovou záležitostí, která může připomínat divadelní či taneční performanci. Účastní se jej často větší komunita, během rituálů se někteří její členové dostávají do stavů změny vědomí, na které si následně nepamatují. Jsou patrné změny jejich chování, hlasu, vystupování (chovají se jako jiné osoby, což může připomínat symptomy mnohočetné poruchy osobnosti).

Jedním z psychických významů stavu „posedlosti“ je vyjádření individuálního stresu a chování, které by jinak bylo nepatřičné postavení dané osoby či její roli.

Kulturně jsou tyto změny vždy velmi dobře vysvětleny (nejčastěji jako posedlost duchy zemřelých či různými božstvy). Kultuře je jasně patrný i smysl této posedlosti – duchy je třeba usmířit, je třeba si vyslechnout jejich poselství, rady a podobně. (Tento stav posedlosti v tradičních kulturách je dosti odlišný od křesťanského pojetí posedlosti, u kterého je mnoho z výše jmenovaných aspektů odlišných.)

Průlomový výzkum Eriky Bourguignon ukázal, že takřka všechny tradiční kultury světa znaly, užívaly a praktikovaly některou formu aktivního nebo pasivního transu – stavů posedlosti.

Studie této kulturní antropoložky dokonce ukazují, že kultura, ve které nebyl ani jeden z těchto fenoménů rozšířen (např. tradiční eskymácké kultury – Inuité), je naprostou výjimkou. Pokud byly tyto fenomény tak důležité, že byly takřka ve všech kulturách pevně začleněny, pak měly zcela určitě svůj velký psychologický, kulturní a společenský význam.

K čemu je dobrá posedlost

Studie transu a stavů posedlosti ukazují jejich význam jak na úrovní psychologické, tak na úrovni společenské a kulturní. Jedním z nich je vyjádření individuálního stresu a chování, které by jinak bylo nepatřičné postavení dané osoby či její roli. Performance posedlosti pak slouží nejen k přehrání těchto jinak tabuizovaných chování, k jakémusi psychodramatu s projevením a odreagování stresu, ale také nápravě tohoto stavu.

O tom vypovídá např. kazuistika jedné posedlé ženy v Indii. S touto mladou ženou v domácnosti velmi špatně zacházeli (i tradičně je postavení ženy v indické společnosti velmi špatné). Najednou je opakovaně posedlá duchem, který přikazuje členům rodiny lépe se k této ženě chovat. Duch to udává jako podmínku toho, že posedlost přestane. Na tuto událost má žena amnézii, a rodina dává na radu léčitele a opravdu se k ženě začíná lépe chovat…

Dalším významem pasivního transu je přehrání důležitých témat a mýtů v komunitě, kdy tanečně‑dramatické rituály stavu posedlosti slouží jako prostředek kolektivní paměti i výuková místnost. Rituály stavů posedlosti slouží k symbolickému vyrovnání se se sociální nespravedlností, útlakem, ohrožujícími situacemi (hladem, nemocí atd.), umožňují nalézt význam a vysvětlení mnoha událostí v komunitě, slouží jako podpora kulturního vymezení jednotlivých rolí a důležitých kulturních zásad, institucí a zvyklostí, jako podpora a prohloubení tradičního systému víry. V neposlední řadě jsou lidé, kteří se dokážou „spojit s duchy předků“, velmi respektovaní. Trans posedlosti se tak stává nástrojem, kterým členové těch nejchudších a sociálně nejvíce utiskovaných vrstev získávají v komunitě respekt a status.

Když neumíme bláznit, můžeme se zbláznit

Není možno zde popisovat jednotlivé role, které stav posedlosti a trans v původních kulturách mají. Jedno je však jisté: jejich funkce je velmi důležitá a začnou‑li se tyto jasně strukturované (a povolené) rituály, související se změnou stavu našeho vědomí, vytrácet, hledají její členové nové způsoby změny vědomí. Tyto formy jsou daleko nebezpečnější právě proto, že jsou nestrukturované, neregulované a neznámé.

Je mentálně prospěšnější prosedět celý den u počítačové hry ve virtuální realitě, nebo jít savanou a naslouchat virtuálním duchům předků?

Dochází k nim dobrovolně (pomocí alkoholu a drog) nebo nedobrovolně, v podobě různých duševních poruch. Mezikulturní psychiatrie si dávno povšimla, že některé duševní poruchy jsou rozšířenější u tzv. (post)moderních kultur, tedy právě těch, které ztratily či nemají kontakt s nějakou kulturně uznávanou, praktikovanou a regulovanou změnou stavu vědomí. Přestali jsme umět bláznit, a proto se mnozí z nás zblázní. Přestali jsme umět dotýkat se posvátného, proto jediná forma zážitků mimo každodenní realitu je průlom do psychotické poruchy.

Znamená to tedy možná, že změněné stavy vědomí jsou pro nás nutnou a opomíjenou částí našich psychických životů. Že když je neumíme zpracovat a propojit do každodenní zkušenosti regulovaně a bezpečně (jak to uměly tradiční kultury nebo naši předci v podobě masopustních radovánek, náboženských ceremonií a dalších rituálů), vlétnou nám do života nekontrolovatelně a nebezpečně. Jako závislost. Jako každopáteční opilost. Jako nekonečné drogové experimenty. Jako nevysvětlitelné psychotické epizody.

Problém však neleží v samotné patologičnosti těchto fenoménů, ale v tom, že je nedokážeme ovládnout, regulovat, kontrolovat a kulturně využít. Tak jak to uměly původní kulturní tradice. Tak, jak to v našem kulturním okruhu možná umí tradice exorcismu.

Tradice evropského primitivismu: posuzovat, co je primitivní

Jistě není možno všechny psychotické poruchy převést na tohoto jmenovatele. To ani náhodou. Jedním z projevů globalizace v medicíně je ale fakt, že se moderní mezikulturní psychiatrie staví velmi opatrně k tomu hodnotit psychické fenomény, které jsou v odlišné kultuře smysluplně zasazeny, jako patologické. Byť se jedná o jevy, které se mohou vymykat zdravému (tedy našemu) rozumu nebo být zase v jiných kulturách a kulturních tradicích považovány za nesprávné či nepatřičné.

Co je ale „správné“ a co „nesprávné“, na to se kulturní názory dosti výrazně liší. Je mít jednu ženu správnější než čtyři ženy? Je mít čtyři ženy horší než být single? Je lepší celý den civět na banality u internetu, nebo celý den civět do ohně a odpoledne si utrhnout banán? Je mentálně prospěšnější prosedět celý den u počítačové hry ve virtuální realitě, nebo jít savanou a naslouchat virtuálním duchům předků? To už záleží na dané kultuře i na každém z nás.

Ano, možná že některé z těchto tradic a názorů považujeme za primitivní. Prohlásit však to, čemu nerozumíme, za patologické jen proto, že nechápeme nábožensko‑kulturní kontext, ve které má daný jev své velmi dobré opodstatnění, to říká především něco o nás a o našem vlastním primitivismu.