Na dotek s tajemstvím

Psát na pár řádcích o modlitbě je troufalé i naivní zároveň, ale pokusím se o několik myšlenek. Nebudu ztrácet prostor definicemi, i když by asi byla třeba. Stačí to jednoduché: modlitba jako „zakoušení Boží blízkosti/přítomnosti“ či „rozhovor s Bohem“. Takové definice samozřejmě nabízejí velký projekční prostor, kam si každý promítne představu Boha, ve kterého věří či kterého odmítá, včetně všech nevyzrálých a osobním příběhem zatížených představ. I modlitba může být karikaturou a místem přehrávání dětských fantazií a iluzí. A naopak stejně tak dětinské mohou být kritiky lidí, kteří „nevěří“ a nemají o hloubce této cesty moc zkušeností ani znalostí.

Jaké metafory by šly k modlitbě vztahovat? Modlitba je cesta, kterou se vchází dovnitř a zároveň vychází ze sebe. Místo, kde potkávám sebe, svoji podstatu, která pro některé lidi nějak koresponduje s Bohem a Bytím a někdo ji může prožívat méně osobně třeba jako Tajemství. Jako ve všem zásadním zde neplatí selská, ale paradoxní logika. Jsem naplno se sebou, v sobě, a zároveň v Bohu a s Bohem.

S pojmem Bůh je nutno zacházet opatrně – snad (v souladu s negativní teologií) můžeme říkat, co není, ale říkáme‑li, co je či jak ho vnímáme, vždy jsou to jen příměry, symboly, nikoli celá realita sama. Modlitba je dveřmi k posvátnému prostoru ve mně i ve světě. Most, který spojuje vědomé i nevědomé, osobní i nadosobní, emoce, tělesné vnímání a představy.

Modlitba samozřejmě není jen papouškováním naučených zbožných slov, jak si někdy myslí ti, co tuto cestu neznají osobně. Ale i pevně formulované modlitby mohou působit jako mantry pomáhající mysli odpoutat se od povrchností a přenést duši i tělo do větší hloubky, do ticha či vnitřního rytmu někam dál za aktuální vjemy, emoce a myšlenky, které vnitřní prostor okupují.

Existuje řada druhů modliteb a rovněž výzkumy snažící se sladit typy osobností s druhem modlitby, který by mohl danému člověku vyhovovat jako osobní cesta do nitra. Za všechny lze jmenovat např. nápad Thomase E. Clarkeho spojit Jungovy typy osobnosti s různými druhy modlitby jako pomůcku pro rozvoj emočního a spirituálního života. Podobně mohou někomu sedět různé typy modlitby podle životních období či událostí. Modlitba určitě není monolit, ale pestrá mozaika možností.

Podoby a plody cesty do nitra

Modlitba je spirituálním fenoménem, ale má rovněž účinky analogické terapii. Uplatňuje se v ní řada psychických procesů, může mít stejně pozitivní účinky jako psychoterapie, rodí se v ní podobné plody, které mohou vznikat vlivem terapie.

Modlitba je život v dialogu; modlím‑li se, mohu jako „vedlejší produkt“ získat schopnost být plněji v dialogu i s druhými lidmi. Možná budu lépe naslouchat, reflektovat sebe i své blízké, budu umět vytvořit prostor pro přijetí, umět být v tichu, ztišit sebe, svou mysl i ztišit druhého a vytvořit intimní citové spojení.

V modlitbě zacházíme se svým vnitřním prostorem, můžeme být více otevření inspiraci, kterou nelze slyšet v hluku vnějších a vnitřních podnětů každodenního shonu. Může dávat strukturu dne, která se tak nemusí točit jen kolem splnění všech úkolů a odpovídání na „výzvy“, jak jsou někdy nazývána různá ego‑pokušení.

Modlitba může osvobozovat, uzdravovat pocity křivdy a zranění přebýváním s představou a prožitkem Boží blízkosti, náruči, prostoru přijetí. Je možné v ní hledat odpuštění, jak ve směru zpracovávání vlastní viny, tak odpouštění druhým lidem a jejich propouštění z mých nároků, požadavků a přání. Modlitba není místem pro získávání, spíše pro odkládání věcí, starostí, myšlenek, obav, představ – podobně v terapii se někdy klientů ptám na místo toho, co tu dnes získali (posedlost ziskem je opravdu zažraná i na emoční či spirituální rovině), ale co zde nechávají, o co mohou odejít lehčí.

Modlitba prohlubuje sebereflexi i sledování kontinuity určitých témat, která člověk řeší delší dobu. Vytvářením prostoru v sobě se vytváří místo pro něco nového, prázdno nemusí být strašákem, ale naopak potřebným prostředkem na cestě růstu.

V modlitbě se posiluje empatie, soucit s druhými a pocit vzájemnosti, předkládám‑li Bohu prosby za druhé, za svět. Není‑li to pouhý alibismus, kde vše předám Bohu, abych nemusel mít za nic odpovědnost, nabízí se možnost nezavírat oči před trápením druhých a hledat v tichu svou odpověď na ně. Rozlišit, jak můžu a chci reagovat – bez velikášských fantazií, ale i bez rezignace a pasivity. Modlitba může dát odpověď a inspiraci, jak naložit s tím, co vidím kolem sebe. Může být otázkou i odpovědí – odpovědí na příjemné věci, za které mohu děkovat, které mohu cítit a uvědomovat si vděčnost, tak i jazykem temných nocí, do kterých se většina z nás během života nějak dostane.

Nechat růst důvěru a naději

Líbí se mi popis modlitby jako Hefaistovy kovárny, ve které je naše srdce kováno, aby bylo použitelným nástrojem Božího soucitu (na této Boží charakteristice se snad shodnou všechny spirituální tradice). V modlitbě se utvářejí naše postoje a rozhodnutí, zraje schopnost tříbit a rozlišovat, co je podstatné, lze se učit zacházet s emocemi a rozumět jim. Je proměnou čistých emočních zážitků ve zkušenosti, ono „druhé čtení“ událostí, které umožní zařadit věci do souvislostí.

Modlitba je také pozorování vnitřních obrazů, které nám dávají zprávu o naladění a potřebách duše. Poskytuje (jako terapie) ochranný prostor osvobozující od rolí, ambicí či strachu – a prostor, kde lze nechat růst důvěru a naději. Modlitba úzce souvisí se sebepoznáním a poznáváním své motivace k tomu, co v životě dělám a chci dělat.

Modlitba má úzký vztah k pozornosti. Pozornost a koncentrace jsou jejím předpokladem i plodem. Pomáhá v redukci roztříštěnosti, zmatku a nejasností vnitřního i vnějšího světa tím, že člověk upíná svou pozornost k jednomu. Podpora bdělosti může vést k získání odstupu od svých starostí nebo jejich vidění v jiném kontextu a jiné velikosti. Psychickou sílu lze najít i v zážitku jednoty sebe, světa a Boha.

V modlitbě se objevuje téma smiřování se. Teologové mluví o „daru nevyslyšených modliteb“, které ruší představu Boha jako automatu na plnění přání a také nás konfrontují s tím, že ne všechny naše touhy a potřeby mohou být a budou naplněny. Můj oblíbený Thomas Moore nedoporučuje reklamní slogany amerických televizních evangelizátorů typu Pray! It works!, ale spíše pokornější (a opět) paradoxní přístup – Pray… it may not work.

Modlitba je alternativní možností, jak uchopit své potřeby jinak než lpěním na tom, že musí být uspokojeny. Může díky ní vzniknout „dobrý gestalt“ daného tématu a situace, kdy potřeba je nějakým způsobem dokončena a může ustoupit do pozadí, aniž by byla vytěsněna nebo naplněna – zde bych řekl, že modlitba někdy umí víc než běžná terapie. Takové plody však vznikají v důsledku soustavného praktikování a překonávání různých vnitřních překážek a bolesti.

Na začátku jsem postavil modlitbu vedle terapie jako druhou cestu do nitra. Modlitba však terapii může doprovázet a pronikat ji. „Věřící“ (nebo třeba lidé s nadějí a soucitem?) o ní v terapii sami mluví jako o důležitém tématu jejich duševního života. Terapeut se může také „modlit“ za své klienty – modlitba je v tomto smyslu určitou vizualizací a prožíváním klienta tak, jako by už byl v cílovém bodu terapie.

To je jedno z tajemství terapie – změna obrazu klienta nastane v terapeutově srdci, tento nový obraz je pak v „reálném“ kontaktu předáván a komunikován a poté se změna může snáz projevit i v pocitu a životě klienta. Modlitba je určitá atmosféra přijetí a podnebí, které umožní růst. Může také nést terapeuta, aby plnil dobře svoji úlohu – byl jednou nohou v klientově světě a druhou nohou byl ukotven v tom svém. Modlitba je v něčem tak trochu terapií, ale dobrá terapie je možná také modlitbou – dialogem a mostem k hloubce i uzdravení.