Když jsem si v ordinaci psychiatra vyslechla, že mám depresi jak z učebnice, vlastně se mi trochu ulevilo. Můj černočerný svět, do kterého jen občas dopadl slabý paprsek slunce, rána, kdy člověk přemýšlí, proč vůbec vstát, když ho tam venku stejně nic dobrého určitě nečeká, neustálý pocit únavy a vyčerpání, že i vytřít podlahu bylo jako uběhnout Newyorský maraton, paměť jak řešeto, to všechno najednou dostalo vysvětlení. Nejsem líná, ničemná ani neschopná. To jenom můj mozek se pokryl velkou pavučinou, kterou tam několik měsíců splétala deprese.

Věděla jsem, že je něco špatně, jen jsem si to pořád odmítala přiznat. Já jsem přece silná, já se přece nesložím! Teprve když jsem při čekání na metro začala čím dál častěji přemýšlet o tom, kolik kroků by stačilo udělat do kolejí, začala mi v hlavě blikat červená kontrolka.

Když jsem dorazila na sezení s terapeutem, už jsem polykala slzy. A pak jsem si prostě dovolila se úplně rozložit. Byla to taková úleva! Konečně jsem nemusela předstírat, jak jsem v pohodě, i když uvnitř mě zuřila děsivá bouře. Tekly mi slzy a já vyprávěla o všech těch probdělých nocích, nočních můrách, myšlenkách na smrt. Že mi hřbitov připadá jako fajn místo, kde je klid a v létě příjemný chládek, a zařadit se mezi tamější osazenstvo mi momentálně připadá jako dobrý nápad… Mluvila jsem i o úzkosti, která mi někdy vyráží dech a podráží nohy.

Jsem nesmírně vděčná svému psychoterapeutovi, který mě jemně nasměroval na odbornou pomoc, jelikož viděl, že do lodi začíná téct. Vzal to chytře oklikou: vyprávěl mi o tom, kolik lidí už bere dneska antidepresiva, že to není žádná ostuda ani slabost. A já, zarytý odpůrce léků, jsem nakonec kývla a odsouhlasila návštěvu psychiatra. Dostala jsem tip a šla.

U doktora

Jít poprvé k psychiatrovi bylo pro mě asi stejně snadné jako jít ke gynekologovi s podezřením na kapavku. Stud, pocit selhání, strach. Představila jsem si, jak budu vyplňovat všechny ty testy osobnosti, interpretovat inkoustové skvrny, zatímco nějaký „týpek v křesle“ si to všechno bude zapisovat. Pak se omluví, odejde a za chvíli se za dveřmi objeví zřízenci z Bohnic!

Nevím, zda jsem měla prostě kliku, ale ten můj byl nejen profík, ale nechyběla mu ani pořádná dávka lidskosti. Vyprávěla jsem o sobě, o rodině, odpovídala na otázky. Na testy nakonec taky došlo. Jeden byl ,,Beckova stupnice pro posuzování závažnosti deprese (BDI‑I)“ a druhý posuzoval míru úzkosti.

Líbilo se mi, že mi doktor všechno vysvětloval, vyjadřoval empatii, když jsem mu líčila všechny ty svoje životní trable a události, které to všechno odstartovaly.

Jelikož jsem byla zvědavá, zeptala jsem se na závěrečnou diagnózu. Možná jsem chtěla mít nějakou „omluvenku“ pro svůj stav? A tak jsem se dozvěděla, že jsem majitelkou úzkostně depresivní poruchy. Nicméně dostat nějaký ten kód člověku problém vážně nevyřeší. Důležitější je vědět, co s tím!

Pomalu je mi líp

A tak jsem poprvé v životě vyfásla antidepresiva. Když jsem šla do lékárny a ukázala e‑recept, tak trochu jsem se styděla. Na otázku, zda jsem lék už někdy užívala, jsem hlasitě odpověděla: „Ne!“ Aby jako bylo jasno.

Přiznám se bez mučení, večer jsem strávila čtením příbalového letáku… abych věděla, do čeho jdu. Asi to mám po babičce, která byla schopná mít i zvětšenou prostatu, jelikož to psali v častých nežádoucích účincích u léků na srdce!

Na noc jsem si lupla první prášek a čekala na smrt. Jaké bylo moje zklamání, když se nestalo vůbec nic! Druhý den jsem, pravda, pocítila mírnou ospalost a únavu, ale postupně to odeznělo. Ale co hlavně, já jsem spala! Po těch hrozných mukách převracení se v posteli jsem se vzbudila přesně jednou za noc! Po měsíci nespaní úplný zázrak!

Dneska užívám dokonce dvoje antidepresiva, dokážu o tom mluvit s kamarádkou a přestala jsem se konečně stydět. Ano, mám depresi. Tak jako někdo má vysoký tlak nebo obezitu. Můj mozek prostě nějak špatně namíchal všechnu tu chemii a nějak se to zvrtlo. A tak chodím na kontroly a sezení, polykám antidepresiva a chci věřit, že jednou bude zase líp.

Zatím je to stále jako horská dráha, nahoru a dolů. Někdy je líp, někdy hůř. Je to krok tam a dva zpátky, ale jsem na sebe pyšná, že jsem vůbec vykročila. Ta cesta bude ještě dlouhá a trnitá, ale mám tu dva skvělé průvodce. Můj psychiatr je ten, kdo dodává palivo, a terapeut je takový můj průvodce tmavým lesem.

Daniela, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.