Konec odcházejícího roku a začátek nového jsou spojeny v jednu událost, která nám zrcadlí, jak vnímáme plynutí času, jaký je stav naší spokojenosti, poměr naplnění a zranění. Ukazuje nám, jaké máme v daném životním období naděje, iluze, přání, emoce, myšlenky a témata. Může to být poměrně náročný pohled s přílivem vnitřních podnětů. Možná prožijeme jen ochutnávku z menu, které se nabízí, nebo se tomuto setkání vyhneme nějakou vnější formou oslavy. Není divu: konce zpřítomňují naši konečnost, pomíjivost a zároveň naši touhu po nesmrtelnosti.
Rozhraní roku dobře zobrazuje víceznačnost a barevnost duše a hodí se k němu ono „základní oduševnělé slovo“ – a zároveň. V tomto čase silněji prožíváme vztah k minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Mám rád formulaci amerického umělce Billa Keanea, kterou kvůli slovní hříčce ocituji v originálu: Yesterday is history. Tomorrow is a mystery. Today is a gift. That’s why we call it „The Present“. Včerejšek je historie, zítřek tajemství. Dnešek je dar – „prezent“.
Potřebujeme se dívat jak zpět, tak i dopředu a také být ukotveni v přítomném okamžiku. Mohli bychom k tomu dodat i čtvrtou „časovou dimenzi“, která by šla nazvat věčností – něčím, kde čas plyne nějak jinak, respektive kde (jakoby) není. Její chuť můžeme na okamžik zakusit v emočně nabitých chvílích prožitku plynutí (flow) či silného spojení a „vrcholných zážitcích“ (peak experiences).
Spojení těchto pohledů v sobě skrývá poučení, jak se dívat na čas a jeho vliv na nás a naše prožívání. Každý konec, rozchod, ztráta, dokončení i završení v sobě nese stopu konečnosti našeho příběhu. Jedním z hlavních úkolů pro dobrý život možná je nacházet dobrý vztah ke smrti, aby se vše konečné stalo vzácným a posvátným.
Touhu duše po nesmrtelnosti je důležité očistit od potřeb ega stát se slavným a udělat si v dějinách nesmrtelný pomník. Můžeme ji spíš nasměrovat na cestu dobrodružného pátrání po hloubce a případně spiritualitě. Naplnění touhy po nekonečnu není podle mě v naší 3D realitě možné – asi vždy budeme vnímat krásu i bolest z nenaplnění.
Vnitřní kvalita prožitého času
Při pohledu na uplynulý rok můžeme cítit řadu emocí. Rekapitulujeme‑li, znamená to, že znovu a nově můžeme tvořit kapitoly našeho života. Každý rok je jedním dílem našeho seriálu a může mít svou barvu, název, svou chuť či pachuť. Dva moji klienti mě inspirovali, když mi popisovali svůj vztah k časovým úsekům života. Jedna klientka označovala dny podle barev. Pondělí bylo modré, úterý žluté a podobně. Doplňovalo to dnům barvy, tedy emoce. Podobně to můžeme zkusit při reflexi našich roků.
Můžeme si zahrát hru na „kdyby“, která má nekonečně mnoho podob a možností uchopení. Pár příkladů:
- Kdyby byl odcházející rok filmem, co by to bylo za žánr? Jak by se jmenoval? Jakou by měl energii? Jakou zápletku?
- Kdyby byl tento rok zvířetem, co by to bylo zač?
- Kdyby byl krajinou, jakou krajinou by byl?
- Kdyby byl snem, jak bychom si ho vyložili? Jak bychom ho spojili s tím, čemu říkáme „realita“?
Další můj klient zachází s koncem roku tak, že si vyndá všechny staré diáře, které si roky schovává, a udělá z nich řadu. Pak přemýšlí, sní, imaginuje, medituje, jak to k němu promlouvá.
- Čeho si všímá? Vnímá bohatství všech let?
- K čemu se chce vracet? Za co je rád, že skončilo?
- Kolik si myslí, že ještě bude diářů v budoucnu? Co by chtěl, aby v nich bylo zapsané?
Další neomezené pole pro představivost a vnitřní svět – území duše. Reflektovat nemusí jen rozumné, analytické já, to je obvykle moc ploché a zúžené, někdy i zúzkostňující.
Tvar minulosti
Rekapitulovat znamená také „znovu kapitulovat“. Při re‑kapitulaci můžeme sundat brnění hrdiny a stát se znovu zranitelným. Pak jsme více otevřeni působení léčivých sil a lásky. Děláme jakési druhé čtení, kde našim zážitkům dáme význam a tvoříme z nich zkušenost. Zkoušíme vidět, co se (nám) nepovedlo, z čeho jsme dál smutní, naštvaní, ustrašení. A také co nám dává smysl a radost.
Výsledkem pravdivé reflexe může být i pocit vděčnosti, který bychom však po sobě neměli vyžadovat a tlačit na sebe. Můžeme se vůči němu tréninkem zcitlivovat, ale také je darem a někdy prostě není dostupný.
Na minulosti můžeme stavět a učit se z ní. Novým a přítomným pohledem ji v určitém smyslu můžeme měnit – je součástí příběhu, který není dopsán a který se vyvíjí. Minulost není vězením, které máme stále opakovat (jak propagují zastánci „tradice“), ale je spojnicí s kořeny, které mohou sytit. Také není skanzenem, který nemáme měnit, ale živou půdou, ze které může vyrůst dobrá přítomnost a nová/jiná budoucnost.
Minulost dává duši uspokojení ve vzpomínání (což jsou vlastně představy o minulosti) a nostalgii jako jednu z přísad hodících se do koktejlu našich prožitků. Minulost je alchymická prima materia, prvotní substance, která se skrze přítomnost proměňuje v budoucnost.
Vztah k minulosti znamená také hledat „dobré tvary“ (gestalty) – jak utvořit ze svého života takovou verzi příběhu, se kterou mohu žít, která mě nedrásá a umožňuje zařadit do celku i bolavé věci jako důležitý stavební materiál vnitřního rozvoje. Některé situace, vztahy a životní konstelace nelze v dané chvíli (či vůbec) nějak ideálně vyřešit. Uzavírají se zčásti naším uvědoměním, že více dokončit teď nejdou a nebudeme jim věnovat veškerou svou pozornost.
Někdy se můžeme dívat na minulost s nadějí, že později pochopíme to, co zatím smysl nedává. Je to, jako když se tká orientální koberec – nejprve vidíme rubovou stránku s uzlíky a nepříliš jasnými motivy. Ty spatříme až na konci, když se koberec otočí na svou lícovou stranu a zjeví svou krásu.
Pohled dopředu
Naděje je klíčové slovo, které se vztahuje k druhé dimenzi přelomu roku – budoucnosti. Naděje léčí strach a obavy o vlastní život nebo strach o svět. Nemá to být laciná útěcha, ale dar, který můžeme objevit poté, co naše primární či původní naděje prošly „smrtí a vzkříšením“. Naděje, která není naivitou, iluzí či mělkým optimismem, se rozvíjí jako esence znovunarozená po krizi.
Každá těžká zkušenost je ingrediencí v této tajemné proměně, kde samozřejmě hrozí i rezignace a deprese, pokud proces z nějakého důvodu nemůže probíhat dobře. Naše znovuzrozené naděje mohou být jakoby menší a stále tak trochu bláznovské. Můžeme meditovat, jak rozumět třeba křesťanskému paradoxu, že nebeské království je mezi námi a v nás a naděje zároveň nepochází „z tohoto světa“.
Tajemství se někdy přibližujeme spíš než pomocí myšlení a analýzy prostřednictvím snů, obrazů a příběhů. Mě oslovují archetypální vyprávění Pána prstenů:
- Gandalf mluví o tom, že naděje nikdy nebyla velká a je v podstatě nerozumná, bláhová (foolish hope). Nezní to moc jinak než teze či bonmot aplikovaný například v párové terapii, že druhý či další pokus o nový vztah je vlastně vždy vítězstvím naděje nad zkušeností.
- Galadriel zase dává Frodovi na náročnou cestu dar, který by mohl být jedním z obrazů naděje: „A tobě, Frodo Pytlíku, dávám světlo Eärendila, naší nejmilovanější hvězdy. Nechť je ti světlem v temnotě, až všechna ostatní světla zhasnou.“ Každý hledáme své světlo, které nás provede temnotami a nejistotami.
K budoucnosti se vztahujeme skrze svá přání, záměry a cíle. Někdy mezi nimi špatně rozlišujeme a zaměňujeme je. Mohli bychom více ocenit i samotné přání a svou touhu, aniž bychom lpěli na uskutečnění každého přání. Přání může být základem i cíle a „předsevzetí“, která k novému roku „tradičně“ patří.
Předsevzetí by si také zasloužila očistění od plytkých podob. V médiích je toto téma často prezentováno karikaturním způsobem a připomíná učebnice pro prvňáčky a druháčky: v první třídě se dočteme, jak se pokusit předsevzetí realizovat, a v druhé o nesmyslnosti takových pokusů, které skoro vždy selhávají, protože nejsou obvykle dostatečně kryty skutečnou vnitřní motivací.
Význam předsevzetí
Britský psycholog Richard Wiseman dělal výzkum, který přinesl nepřekvapivý výsledek: 88 % předsevzetí není naplněno. Mohou mít tedy předsevzetí pro duši nějaký, třeba jiný význam? Darem předsevzetí, i toho „nesplněného“, může být vyléčení z naivity, s jakou se někdy díváme na člověka, na sebe samé.
Nejsme jen racionální bytosti a nestačí fungující rozum a vůle. Celá emoční dynamika, naše osobní i kolektivní mýty, traumata či nevědomá schémata jsou mocnými silami, které působí na naše bytí ve světě. Díky našim selháním se tyto struktury více ukážou a můžeme se o sobě dovědět víc – hledat soulad ve svém nitru (harmonii a dohodu různých „postav vnitřního týmu“), lépe naslouchat volání naší duše a intuice a s pokorou dělat drobné kroky vpřed a ke změně či také k přijetí sebe a svých limitů.
Předsevzetí mají hlubší kořeny, než se může zdát. Byla součástí spirituálních tradic, kdy lidé činili sliby bohům a tématem bylo splácení dluhů, někdy vyznávání hříchů (kde člověk minul svůj cíl) a vzájemné odpouštění. Podobně v rytířské tradici se začátkem roku konaly sliby oddanosti. Můžeme se ptát, jakým bohům‑principům a hodnotám dnes sloužíme my a jaké dluhy splácíme, chceme splácet a čemu chceme být oddaní.
V angličtině se pro novoroční předsevzetí používá slovo resolution. Lze v něm zaslechnout ozvěnu solutio – části alchymického procesu, kde jde o rozpouštění látky. Slovník k tomuto slovu přiřazuje tyto významy: rozřešení, rozlišení, vysvětlení, rozhodnutí, roztavení, odhodlání, usmyslení. Podobně německé Vorsatz naznačuje záměr, konání, ale i myšlenku na jednání. Své uvažování o předsevzetích můžeme obohatit o významy z historie, etymologie či dalších sfér.
Potřebujeme objevit svého mentálního Otesánka, který by zkonzumoval nejradši celý svět a všechny představy o zdokonalení vlastního já. Některé naše vnitřní struktury či impulzy potřebujeme spíš rozpustit, místo abychom na sebe upletli účinnější bič. Traduje se, že ďábel svádí dobré lidi tím, že jim nabídne ještě větší „dobro“ a tím je odchýlí od jejich cesty a zneklidní. Můžeme zkoumat, co jsou ďábelská pokušení našeho ega, tlaku společnosti a vlivů, se kterými se nemusíme ztotožnit.
Aby mohlo předsevzetí „fungovat“, nemělo by být přede mnou, ale u mě a ve mně – měli bychom si ho vzít k sobě, za své, aby bylo součástí mého já (třeba představy o mém budoucím já, kterou rozvíjím mentálně). Předsevzetí může být syceno imaginací i touhou. Také může být blokováno strachem, třeba strachem ze změny.
Někdy touha a strach vytvoří nečekanou koalici – můžeme to vidět třeba u zamilovávání se do „nedostupných“ objektů. Většinou je ve hře strach z reálného vztahu. Strach touze umožní vlít se směrem k objektu, kde „nehrozí“ vztah, čímž je člověk uchráněn od zranění, která vztah může přinést. Touha vybere obsah (citové prožitky) a strach vybere objekt, kde můžeme toužit, aniž bychom museli sestoupit do jiné vrstvy reality. Oba jsou vlastně spokojení.
Síla záměru
Budeme‑li mít hlubší povědomí o předsevzetích, můžeme pak na tyto základy použít řadu pouček z koučování. Mozaika o drobných krocích, o flexibilitě v naplňování cíle, o „dostatečně dobrém“ (good enough) procesu místo lpění na dokonalosti, o učení se z chyb nebo o významu formulace se může docela dobře skládat dohromady.
Sám jsem si kdysi například uvědomil, jaký je pro mě rozdíl, když si řeknu „jdu si zaplavat“ nebo „jdu uplavat kilometr“. V obou případech jsem v bazénu přibližně stejně dlouho, ale v první verzi si užívám vody, nechávám volně plynout i své myšlenky a představy, kdežto v druhém případě (ať se pak sebevíc snažím to měnit) jenom sleduju, kolik mi ještě zbývá, jaký podávám výkon a podobně.
Hrajeme sami se sebou různé vnitřní hry, ale můžeme se z herců stávat čím dál víc scénáristy a režiséry.
- Není výhodné si přání a cíle definovat negativně: nebudu jíst sladké.
- Cíl se vyjadřuje jinak než přání: budu třikrát týdně běhat, nikoli chtěl bych třikrát týdně běhat.
- Dá se také vizualizovat a „zpřítomňovat“, jako by se už děl cílový stav.
Dobré věci a záměry však také musí být prosazovány dobrým způsobem, což znamená rozvíjet dobrého „vnitřního trenéra“, a nikoli jen automaticky nastaveného vnitřního kritika. Naše záměry by v sobě nějakým způsobem měly nést radost, jen na vůli se nedá dojet daleko.
Stejná slova může říct někdo, kdo vás chápe a podporuje, nebo někdo, kdo vám nerozumí a brzdí vás. Typickým příkladem může být instantní otázka: „Co bylo ve škole?“ Kamarádovi na ni třeba odpovíme s chutí sdílet zábavné historky, kdežto stejná otázka položená rodičem vyvolá spíš otrávený výraz a předtuchu, že se někdo ptá zas jen na známky, povinnosti a úkoly. Nestačí tedy ani správná formulace, pokud ji ve vnitřním týmu neříká postava, které věříme a která nás skutečně podporuje.
Předsevzetí a jejich nesplnění také mohou sloužit ve hře o potvrzení životního scénáře „jsem k ničemu“, „nic nemá stejně cenu“ a podobně. Nízké sebepoznání tedy činí předsevzetí neúčinnými i vlastně škodlivými pro proces vnitřní integrace.
Rituál přechodu
Svátek nám nabízí možnost rituálu přechodu, pokud má hluboký výraz a obsáhne naše emoce, myšlení a představy. Přelom roku nás může propojit s celkem světa – všichni mají podobný prožitek. To obchází individualistické ego. Zároveň potřebujeme tento kolektivní přechod absolvovat osobitým způsobem.
Může to znamenat, že opustíme instantní představu o oslavě s alkoholem nebo o plném náměstí s ohňostrojem a budeme autenticky hledat jedinečnost daného přechodu – loučení s doznívajícím rokem a narození nového. Forma se může každý rok lišit: jednou půjde o tichou meditaci, jindy o výlet s partnerem nebo širší společnost přátel či oslavu v kruhu nějaké komunity. Důležitými kritérii jsou autenticita, svoboda a smysluplnost.
Nejlépe přechod oslavíme, když motivy konců, ukončování, umírání, přerodu a nových začátků budeme mít v zorném poli v průběhu celého roku. První lednový den také neuběhneme maraton, pokud se na to již během předešlého roku nepřipravujeme.
Paradoxní pravdou může být poklad spirituálních tradic, že dobrý život lze žít jen s pohledem na smrt nebo „z pohledu smrti“ – jako bychom byli v bráně, kterou se odchází z tohoto světa, a dívali se zpět a žili život s moudrostí a laskavostí tohoto místa. Možná dobré předsevzetí nespočívá jen v činnosti, ale v odhodlání začít se zabývat koncem a konečností.
Motivy začátku a konce se spojují na cestě naší konečné tělesnosti a nekonečné touhy. Nemusí to být nijak morbidní cesta, ale prostor pro zrání našich představ, naděje, víry a lásky, kterými se snad dotýkáme nesmrtelné podstaty duše. Naděje stojící na rozhraní časů by možná řekla: „Snad jednou poznáme a okusíme, že konce jsou vlastně proměny a nové začátky…“
