„Dívejte se na člověka tak, jako byste se dívali na západ slunce nebo na pohoří. Co vidíte, přijímejte s potěšením. Přijměte člověka kvůli němu samému,“ s oblibou říkal svým studentům terapeut, učitel, ale také malíř, sochař a básník, pan Joseph Zinker. „Koneckonců, se západem slunce byste to udělali také tak. Asi byste neřekli, že západ slunce by měl být nachovější nebo že hory by měly být uprostřed vyšší. Prostě byste v údivu zírali. S druhým člověkem je to stejné. Dívám se a neříkám – měl by mít růžovější kůži, nebo měl by se ostříhat víc nakrátko. Ten člověk je.“
Nepřijde mi nic výstižnějšího pro pochopení autenticity kohokoli jako ta věta Člověk je. Nejspíš ji všichni chápeme. Ale dokázat ji žít je asi už náročnější.
Jsme spolu v dobrém… i zlém. A u toho druhého bodu dostávají naše vztahy pořádnou ťafku. Ono se spolu dobře paří, když je večer tak plný barev. Úžasně se povídá, jedeme‑li na stejné vlně, a krásně se poslouchá, když nám ten druhý rozumí. Ale co když se stane, že najednou nerozumí? Najednou je z povídání hra kdo s koho, vlna souznění se mění spíše v divoký příboj.
Najednou (?) máte na jedno téma, pro jednoho z vás dokonce zásadní, nejen jiný názor (to by ještě bylo to nejmenší), ale také odlišný základní postoj, který vychází z vašich zkušeností, osobního nastavení a také prožitků posledních let. Je to přirozené. Ale co tedy s tím, když nám doopravdy přijde, že ten druhý je – najednou (?) – úplně jinde? Je možné být si blízký s někým, kdo se nám vzdaluje?
Kdysi mi jeden chytrý člověk řekl: „Nemusíš to chápat, stačí to přijmout.“ A se mnou to velmi rezonovalo. Někdy to chce hodně nadechnutí, zaťatých pěstí a posečkání do rána – někdy raději i do více rán. Něco přijmout vyžaduje čas, a zdaleka nejen ten.
Ale možná jsou místa, která přijmout neumíme. Protože se prostě tak moc liší od našeho systému hodnot, vlastních dogmat a kdoví čeho ještě. Jsou to ta místa, u nichž by přijetí znamenalo odklonit se od sebe sama. Ale když to tak píšu – je to vůbec možné? Je možné se odklonit od sebe sama tím, že něco přijmu za své?
To je přece nesmysl. Možné s nemožným skloubit tedy lze. Pak, snad, i blízké se vzdáleným? Černé s bílou? Jupí! Ale současně, právě tady, vidím to úskalí… jak dál fungovat ve vztahu, který prochází obdobím, kdy se rozcházíme v docela zásadních věcech?
Všechny ty objektivní nesmysly
Počátky rozkolu přicházejí nejčastěji v nějakých krizových, vyhrocených nebo jinak náročných situacích.
Příklad. Jak si tak jdete životem, potká vás taková ta mrška v černém. Depka se jí říká. Nic strašného se vám – objektivně – neděje, ale procesy ve vás se shlukly tak, že je vám na nic. Bojujete s tím, jak to jde i nejde; vždyť vy racionálně víte, že se máte dobře, ale prožíváte tak, jako že se dobře nemáte.
Je to maličko podobné pacientu s panickou úzkostí: děsí se smrti, bojí se otevřít dveře, šuplík, cokoli – že tam na něj ta zubatá číhá. Je to chytrý člověk, a tak ví, že tenhle strach je nesmysl, ale prostě ho má. Má nesmysl. Jak se na něj ten druhý dívá?
Většinou tak, že mu začne vysvětlovat: „Neblázni, vždyť VÍŠ…“ A on fakt ví, jasně. Jenže tady to už není o vědění. Není to ani o tom, že komu není rady, tomu není pomoci. Člověk, co si na ramenou zrovna nese onu dámu v černém, a nemusí být vyloženě černočerná, ani tak nepotřebuje naše rady jako spíš prosté pohlazení.
Ale stačí, když máme „jen“ problém. Jasně, že jsme si na něj zadělali sami, to my víme. Svěříme se a… ten druhý nám dá pěkně na tácku pět krajíců chleba o tom, že „to se nesmíme divit, když…“ A přitom my bychom byli tak vděčni za moment sounáležitosti, prosté účasti s námi.
Uneseš, že jsem idiot?
Ani nemusíme mít trable. Můžeme být krajně happy, třeba tím, že jsme se vdaly nebo oženili. Anebo ani to není potřeba. Člověk se životem mění. Tím, že se vyvíjí, ale i tehdy, nehýbe‑li se z místa.
Nejspíš dříve nebo později v jakémkoli vztahu přijde chvíle, kdy si oba uvědomí, že jeden ujíždí na hard rocku, zatímco ten druhý si pouští psychedelic. V hudbě je to fuk, ale zůstaneme‑li v této nadsázce, pak přichází otázka, jak ti dva spolu budou hrát dál?
A tak, jednoho dne, se to všecko v nás vzedme. Protože to bolí. A reagujeme, jak umíme. Třeba to druhému řekneme. Jak to cítíme, jak se cítíme, co vlastně cítíme. Řekneme všecky ty objektivní nesmysly, které však v dané chvíli utvářejí nás samé. V tu chvíli jsme to my. Jeden velký, ale autentický nesmysl. S pravdou na dlani a očekáváme… srdce na dlani. Srdce pro nás.
Doslova se vysvlečeme. Naše nahaté Já čeká na košilku plnou objetí. Místo toho se nám dostává od druhého reflexe, ba i kritiky. Jasně, něco nás naučí, posune dál… nebo ještě více zadupe do země? Nejspíš obojí.
Kolik autenticity unesou naše přátelství (ale i partnerství nebo vztahy v rodině)? Snese ten druhý, že jsem fakt idiot? Snesu já jeho pokrytectví? Nebo naopak?
Nakolik se dokážeme odhalit před druhým a současně mu říct, že i on je stejná srágora? A co s ním udělá naše nehezké hodnocení? A co jeho reakce udělá s námi?
A především – jak moc my sami v situaci, v níž něco brání projevení našeho skutečného prožívání, dokážeme přijmout obnaženost (byť drsnou a ledovou) toho druhého?
Tak moc si přejeme být otevření, ale když na to dojde, neumíme to. Jsme ublížení, cosi nás bolí… a vzájemnost našeho vztahu se uzavírá. Ve chvíli, kdy přemýšlíme, jestli něco tomu druhému můžeme ještě říct, anebo raději ne, se už o autenticitu ve vztahu nejedná. A spískali jsme si to nejspíš vzájemně.
Nemyslet si svoje
A tak z našeho upřímného souznění zůstává jen ta vzpomínka, možná i sentiment, touha. Cosi zásadního se vytrácí. Autenticita. Nedokázali jsme ji přijmout ani umožnit. Co s tím?
Bojovat? A za co? Každý vztah prožívá svůj vývoj. Z růžové se stává rudá. Máme bojovat za růžovou, když máme nos zabořený v kytici plné rudých růží? To zní divně.
Zabalit to? A proč? Dokážeme‑li se vzájemně skutečně respektovat, můžeme se jinakostí druhého i obohatit. Ale proč se loučit s někým, koho máme rádi, jen jsme na naší společné cestě každý přičichli k jinému pleveli v příkopech?
Co s tím teda? Skutečně přijmout druhého člověka, který nás někdy tak vytáčí a štve, je možné jen tehdy, myslím si, máme‑li ho rádi. Prostě jen rádi. Jestliže ten cit je, zkusme to takhle zjednodušit ve chvílích, kdy nám na druhém vadí to a ono. Jsi debil, ale mám tě rád, – ne, takhle asi ne. Spíše Jsi, mám tě rád.
Jak tak tady píšu ono „zkusme to zjednodušit“, přijde mi srandovní, jak doporučuji něco, co sama často nezvládám. To si k vám nemůžu dovolit. Tak tedy jinak: Dokážeme to zjednodušit? Jo, to už zní pravdivěji. A je to otázka pro vás, do fóra.
Kdybych tímhle „doporučením“ (uff) skončila, autentické by to teda nebylo. Proto se ptám, zda dokáže člověk neposuzovat, nehodnotit, „nemyslet si o tom to svoje“? A to jako fakticky; nikoli, že se o to snaží.
Myslím, že málokdo. A klobouk dolů před těmi, kteří naplňují slova Janis Joplin Přijmeš mne takovou, jaká jsem? tím, že ji jednoduše… přijmou.
Běžný suchozemec nejspíš může pracovat jen s tím, čeho je aktuálně schopen. Třeba si věci uvědomit. A tím pustit ten cit. Ať si dýchá, jak potřebuje. Třeba mne zavalí, anebo odejde.
Využívejte celý web.
PředplatnéZůstane to základní, to důležité.
Ulka, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz
