„Od jisté doby nesouložím. Komunikuji sexem,“ objasňuje v rozhovoru fotograf Petr Jedinák. Jak se prolíná rozkoš a bolest a co je vlastně zvrácené?
Jednou z vašich uměleckých sérií jsou intimní orgasmické portréty. Co říkáte na to, jak se ženy tváří a jak jsou ukazované v pornofilmech? Máte nějakou teorii, proč se to takto (patrně) žádá?
Vycházím‑li z předpokladu, že porno konzumují převážně muži, pak je odpověď nasnadě. Je to svět mužských představ. Nikdo si nekoupí něco, co jde proti nim. Problém trochu je, že ty představy jsou nezřídka formovány právě pornografií. A hned jsme v uzavřeném kruhu, který má s každodenním partnerským (neřkuli manželským) životem pramálo společného. Realita totiž postrádá tajemství, a i kdyby se partneři v plnění vzájemných tužeb rozkrájeli, přitažlivost sousedovy ložnice to nijak neotupí. Pornografický průmysl tak produkuje pohádky pro dospělé. Role i scénáře v pornofilmech jsou historicky prověřené a až na výjimky neměnné. A tuším, že ani nástup nových technologií v tom mnoho nezmění. Špatná zpráva pro konzumenty porna, skvělá pro umělce. Můžeme lidskou sexualitu uchopit po svém a činíme tak.
Jaký je podle vás vztah mezi estetikou a erotikou? Dá se říct, že nás vzrušuje krása?
Ten vztah existuje, ale je značně individuální. Systematicky se tou otázkou zabývám ve svém fotografickém cyklu Carnival of Kink. V něm se účastníci projektu se mnou a s divákem dělí o své erotické představy, libůstky a úchylky. A nacházím deviace, které, tuším, ani nejsou vědecky popsány. Jednu ženu například až tak vzrušují křivé mužské zuby, že vlastní odlitek chrupu svého oblíbeného křivozubky. Lidská sexualita je ve svých svobodných projevech neskutečně pestrá, ale ne vždy v sobě nese krásno. Nebo je to přinejmenším sporné. Krásný ženský zadek sešvihaný rákoskou může vyvolat řadu emocí. Na mně jako na umělci je prezentovat ho na svých fotografiích esteticky a v kontextu tak, aby těch negativních bylo co nejmíň. Emocionální i intelektuální vzrušení je pak pro mě nedílnou součástí tvorby. Či jednodušeji. Ano – krása je vzrušující. A ta skrytá dvojnásob.
Hodně fotíte provazy, svazování. Během let jste do této oblasti nahlédl zblízka. O co tady hlavně jde? O stylizaci, roli? Nebezpečí? Bolest? Důvěru?
Když jsem se se shibari potkal poprvé, bylo to pro mě především objevení nové estetiky. Mnohokrát jsem tehdy použil termínu „aranžovat ženy do provazů“. Teprve v okamžiku, kdy jsem začal vázat sám, došly mi v plné šíři veškeré aspekty tohoto tradičního japonského umění. Ať už je původní motivace jakákoli, vždy se velmi záhy začne hrát s emocemi. Kdo někdy viděl vázat pár, který to skutečně umí, dá mi za pravdu. Už z prvního dotyku provazu s tělem dokáže zasvěcený divák rozpoznat charakter vztahu rigera (ten, kdo váže) a jeho modelky, ale i leccos o osobnosti a momentálním rozpoložení protagonistů. Provazy jsou nejenom o dokonale zvládnuté technice vázání. V této konsensuální hře jde ve stejné míře o důvěru v sebe sama i partnera, jako o schopnost emoce vyvolat, číst a pracovat s nimi. Je to, měl by to být, dialog. Ostatně to platí o sexu obecně.
Takže když si někdo nakoupí hromadu pomůcek nebo se pustí do něčeho bizarního, aby oživil svůj uvadající partnerský sex, samo o sobě ho to asi nevytrhne.
Když bude jeho motivací pouze zachránit vztah, tak asi ne. Je‑li však hnán přáním poznávat, zvědavostí a touhou znovuobjevenou hravostí naplnit své vnitřní dítě, pak je to to nejlepší, co může udělat.
Svazování a podobné praktiky se ne vždy setkávají s pochopením. Je v lidském sexuálním chování něco, co je pro změnu nepochopitelné pro vás? U čeho nerozumíte, proč to lidé dělají? Co vám připadá zvrácené?
Zvrácené je, když muž ženu osouloží, pak se odvalí a usne. Bez špetky empatie či zájmu o její potřeby před či po aktu. Veškerý hravý konsensuální sex je pro mě v pohodě. Dokonce i takový, který zanechává šrámy a drobná zranění. Ve svém ateliéru jsem nejednou fotil páry, které si svou náklonnost projevovaly velmi netradičně a bolestivě. Bylo to však vždy s respektem a hlubokou vzájemnou znalostí a důvěrou. Proti takovým hrám nemám nejmenších námitek.
Partnerský život přináší člověku šrámy a drobná zranění tak jako tak… V soužití se člověk dostává do kontaktu i s takovými tématy, jako je agresivita nebo moc nad druhým. Může pak sex být způsob, jak s těmito silami zacházet a ventilovat je?
Nevím. Má odbornost vizuálního umělce mi neskýtá dostatečný odborný základ, abych se mohl v této otázce dopustit nějakého zásadního soudu. Měl jsem však v ateliéru už několik párů, které přišly s přáním být foceny při „urovnávání sporu“. I když bych se vůbec nedivil, kdyby nás sousedi nahlásili s podezřením na domácí násilí, které vnímám jako velmi nebezpečný a bohužel velmi rozšířený jev, byl to vždy konsensuální akt lásky. Hrubý, bolestivý, nestandardní, ale ve finále stmelující, něžný, úlevný a láskyplný.
A ještě jeden postřeh. Mnohdy je hluboká emoce, zračící se v obličeji například při orgasmu, k nerozeznání od výrazu provázejícího bolest. Ale bylo by chybou dělat z toho nějaké obecné závěry. Vždy je to o osobnostním nastavení každého jedince. A asi je v pořádku, když se dobrovolně a cíleně pokusíme zkoumat, co je nám příjemné. Pro někoho to může být rákoska, pro jiného tantra a další třeba rád obojí.
Při pohledu na vaše fotografie mě napadá, že intimita je vlastně takový mix odhalování a skrývání…
To, o čem mluvíte, je práce se světlem a příběhem. Mé modelky toho až zas tak moc skrývat nemohou. Nemají do čeho. Jsou téměř vždy nahé. Intimita je tvořena souhrou, vzájemnou empatií a důvěrou. Profesionálně fotím už víc než dvacet pět let. Ze zkažených fotografií jsem měl dost času se poučit a dnes zpravidla vím přesně, co a proč dělám. Ve svých fotografiích myslím i na diváka v tom smyslu, že počítám s prostorem pro jeho představivost a snažím se mu ho v rozumné míře ponechat. Poměr odhaleného a skrytého je proto naprosto zásadní.
Pro vaše modelky je fotografování určitě někdy zážitek, který posouvá jejich osobní hranice, vede z komfortní zóny. Jak to prožívá fotograf? Kdy jste se ocitnul na vnitřní hranici? Co jste se díky této práci o sobě dozvěděl?
Asi mám štěstí na lidi, se kterými spolupracuji, ale svých vnitřních hranic jsem se zatím nedotknul. Určitě je to i tím, že jsem nadán zvýšenou mírou empatie a jako fotograf jsem viděl a fotil věci, které by většině lidí stačily na několik životů. Dozvěděl, nebo spíš jsem se utvrdil například v tom, že jsem schopen přijmout cokoliv, co si lidé navzájem v rámci sexu dělají. Dělají‑li si to po vzájemném souhlasu a s plnou zodpovědností.
Fotíte už pěkných pár let. Potýkal jste se někdy ve své profesi s rutinou, vyhořením? Může se pohled na lidské tělo omrzet?
Už od dětství pro mě fotografie byla způsob, jak si osvojovat svět. A protože mě zvídavost neopustila, nevyhořel jsem. Spíš jsem se nějakou dobu trápil tím, jak snadno lze v digitální fotografii ohýbat realitu a lhát. A tím, že se to ve velkém děje a fotografie ztrácí jednu ze svých nejdůležitějších vlastností – pravdivost. I proto jsem se vrátil až do úplných počátků fotografie a začal volnou tvorbu fotit mokrým kolodiovým procesem z roku 1851. Vzniká jím jen jeden jediný obraz na skle, do kterého nejde nijak zasahovat a upravovat ho. Tahle jedinečnost mě přivedla k orgasmickým portrétům i k novému přístupu k lidskému tělu – k přístupu skrze emoce. Ten klasický pohled mě však neomrzel nikdy.
Co je pro muže na sexu nejkrásnější?
Jak pro kterého, soudím z intimních rozhovorů na toto téma s řadou žen. Mohu mluvit jen za sebe. Pro mě je to, naštěstí už minimálně dvacet pět let, uspokojení mé partnerky. Naštěstí pro oba. Ale nebylo to tak vždy. Musel jsem ve správný čas potkat ženu, které jsem byl ochoten naslouchat a která mi otevřela oči. Od té doby nesouložím. Komunikuji sexem.
Na začátku říkáte, že realita postrádá tajemství. Máme pocit, že partnera známe, že nás nemá čím překvapit. Není to tedy spíš neochota naslouchat?
Pro značnou část mužské populace je sex, obrazně řečeno, o dobývání území. A proč znovu dobývat už jednou dobyté. Je snazší, jste‑li takto nastaven, jít dál a rozšiřovat své impérium o další neprozkoumané, tajemné země. V takových případech je dialog nemyslitelný. Podstatou dobyvatele je dobývat. Naslouchá kněz, psychiatr nebo kamarádka. Osvícený dobyvatel, který dbá o svá území, je čím dál vzácnější. Musí totiž do té role dospět. Potkat ty správné ženy, odžít si dostatek slepých uliček a poučit se. Ochotu naslouchat proto vnímám jako jistý znak dospělosti. A je zřejmé, že mnozí z nás dospělosti nikdy nedosáhnou.
„Je jen velmi málo toho, co jsem ještě nevyfotil,“ píše na svém webu Petr Jedinák. Učaroval mu svět erotických modifikací a fetišů. Věnuje se intimním i klasickým portrétům, komerční fotografii, přednáší a vyučuje.
