Všechna bolest, která je k neunesení, bývá zapomenuta. Je uložena „tam někde“, takže na ni nemyslíme. Já na ni nemyslela. Ale žila jsem s ní – tak jako nemyslíte na to, že vám v žilách koluje krev, ale ona tam proudí.

Narodila jsem se o měsíc dříve s vrozenou vadou, krátce poté, co má matka složila maturitní zkoušku. Narodila jsem se do rodiny, kde jedni trpěli pocitem výlučnosti a výjimečnosti, druzí syndromem oběti. Já a moje vrozená vada byla jako horký brambor, za který jedni obviňovali druhé.

Vztah mých rodičů stál na něčem, co jsem dosud nepochopila. Pochopila jsem ale, že matka by byla bývala šťastnější, kdybych se nenarodila (její slova), otec v rodině nebyl a vlastně se mu moc nedivím.

Když jsem dospěla, zpětně vnímám, jak mocně jsem přebrala rodinné vzorce myšlení. Myslela jsem si, že mohu dokázat něco velkého (pocit výjimečnosti), a zároveň se cítila jako oběť. To ve mně vytvářelo mocnou ambivalenci a úzkost.

Věc k použití

Profesně se mi relativně dařilo, v oblasti vztahů to bylo podstatně horší. Po krásné první lásce, která skončila zřejmě díky tomu, jak moc zamindrákovaná a závislá jsem byla (což jsem si vůbec neuvědomovala), jsem očekávala, že tentokrát přijde ještě něco lepšího.

Nepřišlo – ani nic, co by tomu sahalo po kotníky. Mé sebevědomí bylo pod bodem mrazu, ale mému narcismu se nebývale dařilo.

Roky samoty střídaly občasné schůzky a následná odmítnutí. Umínila jsem si, že musím být „víc“ než ostatní ženy. Že vlastně musím být chlap, aby mě jiný muž ocenil. Jak naivní to bylo, tomu se dnes směji. Stále jsem neměla tušení, kdo vlastně jsem, neměla jsem tušení, co to je být ženou, a myslela si, že vše na světě si musím zasloužit dřinou a vykoupit utrpením.

Terapie zabrala, asi díky mé odvaze zasazovat si rány. Ostatně na bolest jsem byla zvyklá, byla mým stálým průvodcem.

Vrhala jsem se do prací, které byly na hranici mých schopností, někdy až za nimi. Vrhla jsem se na dálkové studium VŠ, tvrdě jsem sportovala a byla na sebe uvnitř krutá a bez špetky soucitu. A stále nevědomá.

Přitahovali mě muži, kteří vykazovali znaky narcistické poruchy osobnosti. Zamilovaná do někoho, pro koho jsem byla jen věc k použití, jsem byla víckrát, než je zdrávo.

Muž a žena

Na psychoterapii mě dohnal strach, že nikdy nebudu mít děti. Terapie zabrala, asi díky mé odvaze (či ochotě?) zasazovat si rány. Ostatně na bolest jsem byla zvyklá, byla mým stálým průvodcem, byť často zahalena do hávu nějakého obranného mechanismu.

V době, kdy jsem byla jako zmámená neskutečným přívalem energie díky úspěšné terapii, jsem potkala svého budoucího manžela. Terapii jsem ukončila, protože jsem si myslela, že teď už budu přeci šťastná.

Našla jsem si muže, který chtěl rodinu. Bohužel až po narození dítěte jsem zjistila, že o rodině měl představy velmi odlišné od těch mých. Pro něj byla rodina fakt, že se narodí dítě, rovnocenný partnerský vztah pro něj nebyla priorita, vůbec nechápal, o co jde.

On nebyl mužem, já nebyla ženou. On vychováván matkou trpící v manželství s mužem, který se k ní nechoval s úctou, já vychovávaná matkou, která měla pocit, že si jí manžel (nikdo) neváží. No, ano, nevážil si mě, a jak by mohl, když já si nevážila sebe. Stále jsem neměla ponětí, kdo jsem.

Tou dobou začala má další terapie, a jen díky ní a mé staré známé odvaze čelit vnitřní bolesti a velké zvídavosti a touze po změně jsem začala teprve pomaličku odkrývat sama sebe. To dobré i to, co leží skryto ve stínu.

Učím se…

Ráda používám práci s imaginací. Dávám své představivosti a obrazotvornosti naprostou volnost. Učím se rozpoznávat své pocity a uvědomovat si své programy, které si nosím. Přečetla jsem množství knih o narcismu, o poselství mytických příběhů. Učím se poznávat, co je to pozitivní myšlení.

Učím se toho tolik, co jsem mohla už dávno vědět. Umřelo ve mně tolik bytostí: od předčasně narozeného miminka osamoceného v nemocnici přes kolektivem odmítanou malou holčičku, po dvanáctileté děvče vyhladovělé po lásce rodičů. Rozpoznávám, na kterých křižovatkách jsem se vydala špatným směrem. A ošetřuji tu léta zanedbávanou a tolikrát zraněnou ženu ve svém nitru.

Změna v psychice je možná, ale jen po malých krocích.

Pokračuji na své cestě, nyní již s pozitivním vztahem k sobě a ostatním lidem, stále se ale učím o tom, kým jsem, učím se, co to je být ženou, jako bych teprve teď zjistila, že jí vlastně jsem. Že jsem člověk, který nejen myslí, ale i cítí.

Jsem jako dospělý, který se teprve učí chodit a mluvit. A doufám, že někdy dozraju do pocitu spokojenosti, že jednou navážu spokojený partnerský vztah, který bude založený na lásce a spolupráci, nikoliv na potřebě dokázat si, že jsem v pořádku.

Uvědomuji si, že nic není hned a nic není zadarmo. Změna v psychice je možná, ale jen po malých krocích. Jako když cvičíte tělo: když na sobě přestanete pracovat, vrátíte se na začátek. A co teprve když máte hendikep.

Takže domnívat se, že jednou navštívíme psychologa, jednou dojdeme na kurz osobního rozvoje nebo si jednou zameditujeme a přinese nám to uzdravení, je velký omyl. Je to spíš o otevřenosti všemu – na jednu stranu o touze se nevzdat a na druhé straně o ochotě poddat se tomu, kdo jsem, že nejsem perfektní, bezchybná a nesmrtelná.

Janinka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz