Prudký rozvoj a rozšíření digitálních technologií v našem životě přináší kromě mnoha výhod také strach z jejich potenciálních negativních dopadů. Tak se v současné době můžeme setkat s množstvím varovných článků, které popisují, jak může být používání digitálních technologií škodlivé. Tyto strachy se pak především zdůrazňují ve vztahu k mladší generaci.

Přece jen, my jsme vyrůstali ve světě, kde tyto technologie ještě nebyly, ale co děti, které se do éry digitálních vymožeností narodily a nedokážou si svět bez nich představit? Tak si třeba vystrašení rodiče posílají mezi sebou článek, podle nějž si děti mohou vypěstovat na používání digitálních technologií závislost. Dokonce se objevuje srovnání se závislostí na heroinu, a kdo z nás by chtěl dopustit, aby se z našich dětí stali feťáci?

Asi nebudu první, kdo zmíní, že obavy z dopadu nových technologií s námi byly odjakživa. V dějinách byl prakticky pokaždé nástup nové technologie spojen se strachem velké části populace, že změna povede ke zkáze civilizace. Potenciálně negativní dopady vyjadřují tzv. technopesimisté, kteří ovšem vždy nacházejí názorové protivníky v technooptimistech. Ti naopak novou technologii vítají a zdůrazňují její přínos.

• Dnes nám to přijde úsměvné, ale např. Sokrates se vážně obával, že s nástupem psaného písma lidé zhloupnou, protože si už nebudou muset informace nosit v hlavě a tak nebudou nuceni si nic pamatovat.
  
• Podobně i díky Guttenbergově vynálezu knihtisku se objevily obavy, že snadná dostupnost knih povede k intelektuální lenosti, protože budou mít lidé instantní vzdělání na dosah ruky.
  

Jedním z představitelů technopesimistů dneška je Nicholas Carr. Ten popisuje, jak se vlivem internetu mění naše vnímání textu, a to směrem k horšímu. Popisuje, jak jsme ztratili schopnost koncentrace na jakýkoliv delší text. Místo toho „skenujeme“ odstavce, hledáme nejpodstatnější větu v každém z nich a pak skáčeme k odstavci dalšímu.

Když je text delší, tak se k jeho přečtení ani nedostaneme nebo to po chvíli vzdáme. Místo čtení textů, které jdou do hloubky, si raději otevřeme mnoho kratších a povrchnějších článků. Podle Carra nám tak hrozí, že se staneme „palačinkovými lidmi“ – s širokým rozsahem, ale plochým chápáním.

Jiný svět, nové možnosti

Co je vlastně jádrem našeho současného strachu z nových technologií? Že technologie povedou k tomu, že se začneme uzavírat před vnějším světem a utrpí tím lidské vztahy? Je to málo patrné, ale tento pohled v sobě ve skutečnosti obsahuje značný paradox.

Většina by asi souhlasila s tezí, že vytvářet blízké mezilidské vztahy (odehrávající se v bezprostřední, živé interakci) je základní lidská potřeba, možná dokonce biologicky podmíněná. Pokud se skutečně jedná o tak nezbytnou potřebu, proč si myslíme, že by se lidé vzdali jejího naplňování? Jinými slovy: pokud lidé mají potřebu navazovat blízké vztahy, proč by měla nová technologie tuto potřebu potlačit?

A co argument, že kvůli novým technologiím byly tyto blízké vztahy nahrazeny jejich povrchními nápodobami v digitálním světě? V tom případě z toho pro nás vyplývá, že lidé zřejmě blízké vztahy asi tak moc nepotřebují, pokud jsou opravdu schopni se spokojit s jejich falešnou verzí. A to se nezdá příliš pravděpodobné.

Vzhledem k tomu, že společnost stále funguje, mohli bychom usoudit, že technooptimisté mají nakonec vždycky pravdu. Ale je tomu skutečně tak? Je možné, že by se naplnily technopesimistické představy, a přitom bychom mohli jako společnost dále pokračovat?

Možná měli nakonec skutečně pravdu i ti, kdo se obávali, že s rozšířením knih si toho lidé budou pamatovat méně. Na druhou stranu: knihy nám umožnily informace uchovávat, takže je není potřeba všechny zbytečně ukládat do paměti. Je tak docela možné, že pravdu mají obě strany. Nástup nové technologie způsobí zánik určitého způsobu našeho žití, jak jsme jej doposud znali.

Na druhou stranu však nová technologie otevře lidem možnosti, které jsme si předtím nedokázali vůbec představit. Možná, že naše povrchní čtení pod vlivem internetu je efektivní strategií, jak vytěžit význam z moře informací, kterými jsme denně obklopeni. Třeba je naše pozornost a paměť vlivem Googlu horší. Ale třeba to znamená, že se nám díky tomu uvolnila část mentální kapacity, kterou můžeme investovat jinam.

Je přirozené, že technologický rozvoj mnoho z nás poněkud zúzkostňuje, neboť jeho neustále se zrychlující tempo způsobuje, že jsme schopni tyto proměny sledovat nejen v rámci našeho života, ale i jednotlivých dekád. Srovnejme to se situací obyčejného člověka třeba ve 14. století, pro nějž a jeho děti, vnuky či pravnuky se společnost nijak technologicky neposunula, takže lidé o několik generací mladší vnímali svět velmi podobně jako jejich předci. My vidíme, jak se rapidně mění svět, který jsme znali. V tomto případě je však potřeba udržet otevřenou mysl a nedopouštět se zkratky, kde jiné = horší.

Děcka budou v pohodě

Vezměme si třeba televizi, předposlední v řadě technologických rozvracečů společnosti. Ještě v nedávné době byla televize prohlašována za veskrze úpadkové médium, které v nejlepším případě vede k sociální izolaci a v tom nejhorším vyvolává v dětech potřebu násilí. A v dnešní době už je obviňování televize z všeobecného úpadku mravů poněkud de mode, ačkoliv se na jejím působení tak nějak nic nezměnilo.

Myslím si, že podobný osud potká i digitální technologie. Na rozdíl od apokalyptických vizí rádoby expertů totiž doposud neexistují studie, které by prokazovaly, že používání digitálních technologií vede k negativním projevům. Samozřejmě, všechny aktivity se musí dělat s mírou a nechci tvrdit, že závislost na elektronických médiích neexistuje nebo že je neškodná. Zdůraznil bych však fakt, že existence závislosti není primárně způsobena elektronickými médii jako takovými, ale spíše osobnostním nastavením daného jedince, jelikož většina lidí se závislými nestane.

Přestaňme vnímat naše dětství, v němž jsme stavěli bunkry, koulovali se, bobovali a kdovíco ještě, jako jediný správný způsob, jak žít.

Myslím, že je potřeba smířit se s tím, že nové technologie tady jsou a už tu zůstanou. Nemusíme dětem nutně kupovat smartphone, jakmile si o něj řeknou. Na místě je potřeba nastavit hranice, co se týče používání těchto přístrojů, a o limitech tohoto používání s dětmi otevřeně diskutovat. Úzkostný zákaz těchto technologií bude stejně úspěšný jako absolutní zákaz alkoholu nebo randění – děti se k tomu nakonec stejně dostanou a dopad pro ně bývá většinou mnohem horší.

Nové technologie zásadním způsobem proměňují svět, v němž žijeme, naše mezilidské vztahy, stejně jako to, jak vnímáme sebe sama. Připravme se na to, že tento trend bude pokračovat i do budoucna, kdy se budou hranice mezi virtuálním a živým světem stále více smazávat. Je to dobře, nebo špatně? Tak otázka podle mého nestojí. Bude to zkrátka jiné.

Jaké, to je pro nás těžké si představit, ale věřím, že základní principy a motivace lidské činnosti se nezmění, i když forma nejspíš ano. Budeme si možná muset zvyknout na to, že kamarádi ze třídy se nebudou primárně potkávat po škole na hřišti, ale ve světě Minecraftu, nebo že se rande nebudou domlouvat pomocí psaníček posílaných ve třídě, ale na Snapchatu. 

Přestaňme vnímat naše dětství, v němž jsme se mečovali klacky, hráli si na indiány, stavěli bunkry, koulovali se, bobovali a kdovíco ještě, jako jediný správný způsob, jak žít, a sami sebe jako poslední generaci, která věděla, o čem to je. Čeho se vlastně bojíme? Co vlastně ve vztahu k dětem chceme? Nejspíše hlavně to, aby byly šťastné. Máme skutečně informace o tom, že jsou dnešní děti nešťastné? Že nejsou schopny mít kamarády? Že nejsou schopny milovat? Že nejsou schopny se pro něco nadchnout?

Pokud ne, tak proč se domníváme, že jsou na tom hůře, než jsme byli my? Protože to dělají jinak? Děti na budoucí svět nemůžeme připravit tím, že je budeme cpát do světa minulosti, světa, v němž jsme vyrůstali my, světa, který je už nenávratně pryč. Elektronické technologie jsou pouze nástroje, které mohou být velmi užitečné, pokud se s nimi zachází správně. Děcka budou v pohodě, věřte tomu.