Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nebezpečná blízkost

Nedostatek intimity a pocitu přijetí mění psychiku. Bez blízkosti se vzdalujeme druhým i sami sobě.

Kamila Thiele

Kamila Thiele

22. 7. 2015

Blízkost patří mezi naše základní potřeby. Pokud se nám jí nedostává, z různých příčin máme tendenci se od této základní potřeby odstřihávat a neuvědomovat si ji. Přestože instinktivně tušíme, že nám blízkost může zlepšit naši spokojenost a kvalitu života, čím dál víc se kontaktu s druhými vyhýbáme. Takovéto odstřihnutí od sebe sama vede k pocitu samoty.

Když se dítěti dostává tolik podpory, jištění, hlazení, pochování, objetí, podrbání a polechtání, kolik potřebuje, cítí se milované a lásky hodné. Pokud ne, může být depresivní a při neuspokojování dalších jiných potřeb dokonce zemřít.

Pediatr a psychoanalytik Donald W. Winnicott vysvětlil, jak je tento první kontakt pro malé dítě zásadní a jak ovlivňuje jeho další životní spokojenost. Důležitá je přitom nejen psychická podpora pro vznikající dětské já, kterou matka dítěti každodenně dává, ale také způsob, jak k dítěti přistupuje a jak s ním zachází při krmení, oblékání, mytí… To vše má vliv na vlastní tělesné prožívání dítěte a na jeho další psychický vývoj.

Dospělý na rozdíl od malého dítěte dokáže počkat a své potřeby oddálit. Když má v noci hlad, vydrží a nemusí se jít nutně najíst. Pokud má žízeň, není tak ohrožen dehydratací jako malé dítě, kterému je horko. Dokáže vydržet i ve chvíli, kdy se mu nedostává lásky, a období frustrace překoná.

Nicméně dlouhodobý nedostatek či naprostá absence blízkosti, intimity a pocitu přijetí se na psychice dospělého člověka odrazí. Bez blízkosti se vzdalujeme druhému i sobě samému.

Bezkontaktní život

Čím víc se v průběhu života „socializujeme“, tím méně se dotýkáme druhých a druzí se dotýkají méně nás. Znamená to, že se naše potřeba zmenšuje? Nemyslím si. Jsou tu samozřejmě společensky přijatelné projevy kontaktu s druhými jako je stisk ruky, naznačený polibek na tvář, plácnutí dlaní, poklepání po rameni… víc mě nyní nenapadá.

Teď si představte, co s vámi udělá, když vám někdo při stisku drží ruku déle, než čekáte, když vám dá někdo skutečnou pusu, nebo když vás někdo déle, než čekáte, chytí za ramena. Pravděpodobně vás to překvapí a budete si říkat, co od vás ten druhý chce. Dotek druhého je tedy kodifikován a nám nezbývá nic jiného, než jej získat v partnerských vztazích. Bohužel vím, že je snazší (speciálně ve velkých městech) si obstarat sex než podpůrný dotek a objetí od druhého člověka.

Pokud se nám nedostává blízkosti, a to dokonce i když bychom ji mohli mít, z různých příčin máme tendenci se od této základní potřeby odstřihávat a neuvědomovat si ji. Píši zde hodně o dotyku, tedy tělesném kontaktu, nicméně tím nemyslím být pouze stále u někoho v náručí. Jde spíše o to mít možnost pociťovat od někoho blízkého něžnost a přijetí.

I když instinktivně tušíme, že nám blízkost může zlepšit naši spokojenost a kvalitu života, čím dál více se kontaktu s druhými vyhýbáme. Sociální sítě a internet ale nabízí jen jeho náhražku. Určitě nejsem první, kdo si všimnul, že lidé raději sledují své telefony než svět kolem sebe. Bohužel tato tendence izolovat se je zdrojem pocitů smutku, prázdnoty a depresí. Nejde o to tady dělat nějaké soudy dnešní doby. Je spíš nutné o věcech přemýšlet a podle toho se rozhodovat.

Dotekem tělesným k doteku emočnímu

Fyzická blízkost vyvolává pocity, ovlivňuje emoce a naše celkové stavy. Emoce zase zpětně chuť se druhého dotýkat. Každý z nás má specifický emoční projev, který je silně ovlivněn výchovou a prostředím, ze kterého pocházíme. Někdo se naučí nebýt příliš „průhledný“ a druhému nabízí jen homeopatickou dávku.

V kontaktu s člověkem, který emoce projevuje otevřeně, se cítí zahlcen, a to stejně tak, jak se cítí být zahlcen emocemi svými. V horším případě svůj projev emocí považuje za selhání či zradu svého vnitřního prožívání. Spontánní projev emocí tito lidé vnímají jako veřejné zviditelnění svých nejtajnějších částí sebe. Emoce tedy hlídají, kontrolují a drží uvnitř.

Teprve v bezpečném vztahu a díky druhému mohou zjistit, že mají možnost být více sami sebou. Takový vztah umožňuje povolit kontrolu „zadržování“ a odložit sociální masku. Člověk tak může zjistit, že být v kontaktu jen s kouskem svého prožívání výrazně ochuzovalo jeho pocit plné existence.

Ne každý ve své minulosti zažil bezpečnou a příjemnou blízkost s lidmi. Ne každý má fyzický kontakt rád. Jsou i lidé, kteří se mu naprosto vyhýbají. Tělo si pamatuje a nese v sobě neviditelné známky minulosti. Jde především o části, které byly nejčastěji vystavovány dotekům s těmi, kteří o nás pečovali. Prapůvodní tělesné pocity jsou v nás uložené a jsou znovu aktivovány a transformovány v dospělosti při dotyku s druhým. Mnohdy máme z lecčeho strach. Z neznámého a nepoznaného.

Nová zkušenost

Když jsme byli malí, nemohli jsme příliš ovlivňovat (vědomě), zda nám byla, nebo nebyla dána pozornost, něžnost, péče, objetí a dotyky. Nebyli jsme zodpovědní za to, že nám něco chybí, a také jsme si neuvědomovali, jaký dopad to na nás má.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nyní v dospělosti je to jiné. Konečně lze vystoupit z pozice oběti a je možné se stát zodpovědným za to, co se nám děje a co prožíváme. Tím nejdůležitějším ale bude uvědomit si, co mi vlastně chybí. Ne vždy je snadné to rozpoznat, neboť v nás pracují nejrůznější obrany.

Nejprve musím přestat něco vyčítat okolí i sobě. Potom mohu zjistit, že blízkost nemusí být tak nebezpečná, jak jsem si vždy myslela a kvůli které jsem si kolem sebe vytvořila ochranný val. Teprve ochota to překonat, zkoumat něco nového a samotná pozitivní zkušenost umožní něco změnit. Bez uvědomění mohu ale nezměněná zůstat celý život!

Na závěr snad jen dodatek, že psychická a tělesná blízkost je ve vztazích proměnlivá, což zralí partneři vědí. Přibližování se a zase vzdalování je v každodenním životě přirozené a slouží k tomu, aby ze vztahu nevymizela vzájemná touha. K té je zapotřebí jak intimita, tak vlastní svoboda, a tudíž i vzdalování.

Diskuse 0