Nečesaná, nemytá, spokojená

Když mi dcerka vstávala koncem léta se svítáním, padala jsem únavou už v poledne. Naše čiperka totiž vyžaduje neustálou pozornost.

„Písi písi – čičí mami.“ – to že mám nakreslit kočičku.

V průběhu kreslení mi připomíná fousy, uši… Jen dokreslím, je tu požadavek na další. A pak chce opici. Šanci přestat bez protestů mám jen když nabídnu lepší zábavu. Uvařit nestíhám, a to už je skoro večer, o dalších potřebách nemluvě.

Až jednou, konečně – celé dopoledne hlídá muž! Užívám několika hodin pro sebe. Tu a tam se sice vloudí myšlenka, jak to ti dva zvládají, ale nenechám ji přerůst pocit svobody.

Uteklo to ovšem jako voda, už jsem doma. Vítá mě vůně oběda, usměvavá holčička a odpočinutý tatínek. Jak jste se tu měli? zjišťuju. „Docela hezky, asi do jedenácti jsem se dospal, od tý doby vaříme,“ referuje manžel.

Třeštím oči: „Do jedenácti dospal?! Jak jsi to prosím tě provedl? To tě nechala?“

„Myslím, že mi nosila nějaký hračky,“ krčí muž rameny. „Něco povídala, chvilku se asi kvůli něčemu zlobila, ale v zásadě žádný problém, proč?“

Mohlo by vás zajímat

Proč dospívání bolí

Dospívání není pokračováním dětství. Před očima se nám formuje nový člověk.

Přečíst článek

Zírám a nechápu, ale dítě kolem mě běhá kolečka a výská radostí. Žádné trauma zjevně neutrpělo.

Několik hodin spolu zvládají hezky, spokojenost na obou stranách. To jsem ráda. Na cestě je ovšem druhé dítě a já řeším, jak zvládnou sami celé dny, kdy budu v porodnici. Muž to bude mít ještě těžší než já – vedle péče o dítě určitě bude mít i dost pracovních povinností.

Řeším to měsíce dopředu, zařizuju školičku, domlouvám kamarádky. Dál už je to ovšem na Pavlovi…

Na návštěvu do porodnice přichází spokojený tatínek a veselé dítě. Padá mi kámen ze srdce. I po návratu domů nacházím šťastnou dvojici. I když – na holčičce se mi něco tak drobně nezdá. Co jen to…

„Pavlíku, že tys jí vůbec nečesal?“
„Nó…“
„Nečesaná nemytá, viď?“
„Hmmm…“
„No, hlavně, že je spokojená.“ Usmívám se. Dítě skáče radostí a pusinkuje miminko.

Máme se, my matky, co učit. Až já mužskou metodu pořádně nastuduju, tak budu nejenom úžasná a pohodová máma, ale ještě si na rodičovské přečtu všechno, co roky odkládám.

A napíšu knihu. Jak vychovávat bez stresu nebo tak nějak se to bude jmenovat. Bude to určitě bestseler! A ze mě skoro chlap.

Otázky k diskusi:

1. Jsou podle vás čeští muži ve vztahu k rodině a domácnosti jiní než muži na východ a na západ od našich hranic?
    
2. Myslíte si, že by se ženy opravdu mohly v něčem u mužů inspirovat, jak navrhuje autorka článku?
    
3. Je podle vás opodstatněná praxe, kdy jsou děti při rozchodu rodičů téměř automaticky svěřovány do péče matky?