Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Něco bolestivého kdesi mezi žebry

Pod tlakem prý ze sebe vydáváme to nejlepší. Někdy se ale v takové situaci objeví zasuté problémy.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

2. 4. 2015

Až se vám začne hroutit manžel nebo máma a chovat se u toho jako malé dítě, nebo až vaše partnerka, dosud klidná a vyrovnaná, začne dělat hysterické scény, vězte, že to nejsou „celí oni“. Je to část jejich osobností. A ta se dostala ke slovu, protože ten váš blízký člověk je v nepohodě, pod tlakem, nebo v situaci něčím připomínající nějakou starou traumatickou vzpomínku. A s vámi si tu svou slabost může dovolit, na rozdíl třeba od kanceláře svého šéfa. A není to napořád.

Jak možná víte, na to, aby člověk mohl dělat psychoterapeuta, aby mohl mít své psychoterapeutické pacienty (nebo klienty, podle toho, jak jim bude chtít říkat), nestačí být psychologem nebo lékařem. Dokonce nestačí být ani atestovaným klinickým psychologem nebo lékařem s atestací z psychiatrie.

Na to, aby někdo mohl samostatně léčit lidskou psýchu rozhovorem a aby to mohl dělat s čistým štítem a se souhlasem odpovědných instancí, musí k tomu všemu ještě absolvovat několikaleté (většinou čtyř- až šestileté) studium psychoterapie, kterému se říká psychoterapeutický výcvik, a zakončit ho zkouškou. Toto studium kromě teorie zahrnuje i kvantum sebezkušenostních skupinových sezení a později i spoustu kontrolních porad, na kterých se jeho psychoterapeutická práce rozebírá a hodnotí a kterým se říká supervize.

A takové pomyslné supervize, rozhovory na téma práce, samozřejmě každý psychoterapeut neúnavně vede i sám se sebou. Přemýšlí, s kým se kde v terapeutickém procesu nachází, proč věci jsou, jak jsou, a jak s nimi naložit dál. A v rámci jedné takovéto sebesupervize jsem si zapřemýšlela o tom, čemu všemu mě vlastně naučil psychoterapeutický výcvik.

A naučil mě spoustě věcí. Dal mi nenahraditelnou sebezkušenost. Dal mi teoretické vzdělání. Pomohl mi k získání profesní jistoty. A tak dále a tak dále. A samozřejmě a zejména mi pomohl k tomu, abych v rozhovoru lépe rozuměla lidem a jejich psýchám. A také jejich tělům, do jejichž jazyka řeč těch psých neúnavně překládáme, aby tu naši duši bylo vidět a slyšet a šlo s ní mezilidsky promlouvat.

A kdybych opomněla všechno ostatní, co jsem se v rámci skupinové sebezkušenosti a zkušenosti s druhými naučila, zaručeně si vždycky vzpomenu na jednu podstatnou věc. Připomenu si ji téměř u každé psychoterapie, téměř u každého člověka. Řeknu, o co jde, jistěže. Ale vydržte, prosím, chviličku. Půjdeme na to přes kazuistiku. Takovou tu popově-laickou, jak už je ode mne znáte, a snad mě za to nevědecké psaní nezatracujete.

Skryté fasety osobnosti

Matilda nebyla jednoduchý terapeutický oříšek. Nebo ne, omlouvám se, jinak: Matilda nebyla jednoduchý partner pro terapeutické rozhovory, nebyla vůbec jednoduchý člověk pro trávení jedné společné hodiny týdně – protože lidé přeci nejsou žádné ořechy. Když já jsem řekla á, řekla Matilda minimálně bé, ale nejčastěji ani to ne, nejčastěji oponovala ypsilonem nebo zet. Ve svých čtyřiceti pěti letech se chovala jako -náctiletá bojovnice proti všemu a všem. Soudě podle toho, co o svém životě říkala, a zejména podle toho, co se dělo mezi námi dvěma.

Vyhledala mě sama a dobrovolně, věřila mým vědomostem a zkušenostem, přesto se v terapii při každé možné příležitosti stavěla do opozice. Lépe řečeno, jedna část její osobnosti se stavěla do opozice. Ne že by Matilda chtěla, spíš se jí to tak nějak dělo. Část jejího já bojovala, vzdorovala, často na první pohled nesmyslně a kontraproduktivně.

V běžném životě dobře vydělávající reklamní textařka, schopna prosadit se v konkurenci, ale i spolupracovat a nacházet kompromisy, obklopena přáteli a milovaná mužem – to je přeci přesný opak pubertálního vzdoru a svéhlavosti! Jenže pak se železnou pravidelností přicházely situace, ve kterých s ní nebyla rozumná řeč, ve kterých se vzdorovitě hádala, vše ironizovala a zpochybňovala, nebo se naštvaně uzavírala do mlčení, bez ohledu na následky.

„Proč, proboha? To nedává smysl!“ chtělo by se říct. Kdybychom ovšem nevěděli, že lidská osobnost má mnoho faset. Že je mnohovrstevná a že její vrstvy po sobě kloužou a odrážejí vnější svět pokaždé jinak. Že v různých situacích, s různými lidmi, pod vlivem různých zážitků a vzpomínek může na povrch vyplavat jednou ta a jindy jiná naše stránka, jiná část našeho já.

Bylo by příliš zjednodušující předpokládat, že člověk bude za všech okolností stejný. Myslet si, že naše – v ideálním případě stabilní a harmonická, v méně ideálním ne zas tak stabilní a ne zas tak harmonická – osobnost ve všech situacích uplatní celé spektrum svých rysů, sklonů a možností v jednotné souhře.

Naopak: můžeme za běžných „provozních“ okolností skvěle fungovat a ladit s naším společenským prostředím, a pak hop!, nějaká situace nebo nějaký člověk osloví něco zasutého, náležícího k úplně jiné fázi vývoje našeho já, k úplně jiným, ještě nezralým rysům naší osobnosti, ke vzorcům chování, které zůstaly zafixované někde v minulosti, v době, kdy jsme zažili velké trauma nebo jsme se dlouhodobě trápili. A najednou je z dospělé Matildy puberťačka, z úspěšné kolegyně nejistá mladá závistivá začátečnice a z našeho vlastního charismatického tatínka nezralé, ustrašené, nesamostatné dítě.

U Matildy byla souvislost se životními událostmi dost nasnadě. (Až příliš nasnadě. Řešení, která se příliš nabízejí, nebývají celou pravdou. Celé pravdy se nakonec asi nedopátráme nikdy, říká mi zkušenost, a takový pan Heisenberg z fyzikálního hvězdného nebe by mi to nejspíš souhlasně odkýval. Ale o neurčitosti jindy, teď není důvod věci, již tak dost komplexní, dále komplikovat.)

Sypu se, protože tady můžu

Malé Matildě bylo dvanáct, když se jí rozvedli rodiče, a třináct, když se její máma rozhodla odstěhovat se za svým novým partnerem a nechat ji a jejího brášku doma u babičky. A ona tenkrát nevěděla, co si s tím vším počít. Tak bojovala. Přiměřeně svému věku a stupni vývoje psychických funkcí. A ono to pomáhalo. Ne úplně tak, jak by to tenkrát byla potřebovala, ale pomohlo to neutrápit se žalem z odmítnutí a jít dál.

A život šel dál, a vůbec ne špatně, ale to něco bolestivého zůstalo trčet zapíchnuto kdesi mezi dvěma žebry. A drželo připíchnutý ten vzorec, to motto, které se stalo, aniž by o tom věděla, Matildiným heslem pro všechny nelehké situace, tu původní i jen vzdáleně připomínající. Kdyby se to mělo rýmovat, mohlo by to být něco jako: „Nechceš slyšet duše hlas? Bojuj, bij a nesouhlas!“

A tak se Matilda hádala s manželem, když měla strach, že ji přestává mít rád, nebo netaktně tasila protiargumenty, když se cítila na pracovní poradě ohrožená nadřízenou (ani nemusela být podobná její mámě – ale byla). A zbytečně si tak zadělávala na další a další pocity nepřijetí a odmítání… Nemusím pokračovat, že ne?

Silný i slabý. Vyrovnaný i sehnutý. Závislý i nezávislý. Dospělý i infantilní. Záleží na tom s kým, kdy, v jakých souvislostech.

A víte co, ještě jeden střípek terapeutického příběhu k dobru:

Karel. Padesát tři let, bohatý podnikatel a spolehlivý manžel. Obracejí se na něj cizí i blízcí, když potřebují pomoc nebo radu. Jistě i proto, jak vystupuje, jak se prezentuje. Jeho životní postoj se zračí i v jeho fyzičnu – stojí vzpřímeně, ruku tiskne pevně a hledí přímo do očí. A tak i jedná – přímo a pevně. Ale jednou za čas se mu podlomí kolena, ohnou záda a zamlží zrak. Například když mě vyhledal – to tenkrát tak trochu jako malé dítě hledal maminku, jejíž sukně se bude moct chytit, otřít si do ní slzy, schovat pod ni svůj strach, nebo se tam nejlépe před zlým světem schovat úplně celý.

Skoro by se chtělo říct, že před všemi ostatními Karel hraje divadlo. Že předstírá sílu, že ji vkládá do stisku ruky i tónu řeči, aby o ní přesvědčil okolí i sebe, a přitom je ve skutečnosti slabý a dětinský a závislý na cizí pomoci. Ale ono to tak nevyhnutně nemusí být. Může být zároveň takový i onaký, může to nebo ono prezentovat podle aktuální situace.

Silný i slabý. Vyrovnaný i sehnutý. Závislý i nezávislý. Dospělý i infantilní. Záleží na tom s kým, kdy, v jakých souvislostech. I u Karla může fungovat jev, pro nějž má psychologie termín regrese. Karlova psychika je citlivá na jisté situace, jisté kombinace požadavků světa kolem a emocí uvnitř, a ty v něm pak probouzejí malého chlapečka. Jsou určité momenty, které připomínají jiné momenty, ty z dětství, a aktivují dětský pohled na věc, dětinské emoce a dětinské chování. Karel není infantilní, Karel se jen občas, ne příliš často, infantilně chová.

Co s námi dělají stresy a krize

A to by dnes měla být ta nejdůležitější zpráva. Pokud si chcete něco z mého článku zapamatovat, nabízím tohle:  Nejsme jen takoví, jak se zrovna v některé konkrétní situaci chováme. A psychologie, pokud má vidět celého člověka, není detektivní prací, jejímž výsledkem je odhalení: Tento člověk je v tomhle a tomhle nedokonalý a slabý, takhle a takhle neschopný, tohle dělá špatně a tímto vzorcem chování si ničí život.

I kdyby člověk v terapii tisíckrát působil nějak, neznamená to, že takový permanentně a neměnně je, jen svou osobnost více nebo méně úspěšně skrývá. Právě proto, že terapie je bezpečné místo, kde si člověk může dovolit nebýt za každou cenu silný, nepoužívat jen svou zralou, dospělou stránku, uvolnit se a vrátit se do věku, kdy život nezvládal, kdy byl příliš těžký a kdy by byl potřeboval pomoc někoho silnějšího a zkušenějšího, právě proto v terapii může ukázat všechny ty slabosti a nedokonalosti.

A ne nepodobně je tomu v blízkých, bezpečných vztazích. Až se vám začne hroutit manžel nebo máma a chovat se u toho jako malé dítě, nebo až vaše partnerka, dosud klidná a vyrovnaná, začne dělat „hysterické“ scény, vězte, že to nejsou celí oni. Je to část jejich osobností. A ta se dostala ke slovu, protože ten váš blízký člověk je v nepohodě, pod tlakem, nebo v situaci, něčím připomínající nějakou starou traumatickou vzpomínku. A s vámi si tu svou „slabost“ může dovolit, na rozdíl třeba od kanceláře svého šéfa. A není to napořád.

Když se chováme infantilně nebo puberťácky, neznamená to v naprosté většině případů, že jsme před lety ustrnuli v duševním vývoji a zůstali věčnými dětmi, se kterými nelze žít zralý a plný život. To jen stresy a krize z nás děti na chvíli dělají, abychom pak, až nepřízeň světa vnějšího a/nebo našeho vnitřního pomine, až je zvládneme, sami, nebo s cizí pomocí, zase mohli fungovat dospěle a zrale. A to nejsou zas tak špatné vyhlídky!

Diskuse 0