Bolí to a bolí a nechce přebolet. Připomene se to tady a pak zas tam. Někdy je s tím spojené nějaké dilema, nějaké nemožné rozhodnutí, u kterého jsou všechny varianty špatně a s žádnou se vlastně nedá ztotožnit. Nebo prostě jen touha to „už konečně vyřešit“. Třeba se i upřímně snažíme postavit tomu problému čelem, zarýt si do něho čumák, odžít všechny emoce… a mít už proboha pokoj. Jenže ono to nejde.

Většinou jsou takové palčivé otázky naší duše spojené s nějakým typem lásky. Nebo někdy s její absencí.

• Miluju ji, ona mě ne. Jenže já ji nedokážu přestat milovat, a nedokážu milovat ani žádnou jinou. A trvá to už přes dva roky. Mám se tedy rozhodnout být sám? Dokážu to vůbec?
• Rozešli jsme se, ale pořád to bolí. Už na něj nechci čekat, a přitom pořád čekám. Už nechci, aby to bolelo. Už na něj chci zapomenout. Nemůžu jet na nějaký zážitkový víkend, tam v kuse dva dny plakat a pak už od toho mít pokoj?
• Přišla jsem o miminko. Už je to nějaká doba, všichni se tváří, že už bych měla být v pohodě, že už truchlím nějak dlouho a že vůbec nejlepší by bylo znovu otěhotnět. Já si to nedokážu ani představit. Měla bych se do toho snad dotlačit? Nebo budu tedy nakonec bez dětí?
• Pokaždé, když se potkám s mámou, odcházím z toho setkání zraněná a nepochopená. Ale přerušit s ní styky, jak někteří radí, ztratit ji úplně a ztratit i tu naději, že se někdy naše vztahy spraví, to mi připadá nepředstavitelné. Takže to nemá řešení? Budu se v tom navždycky trápit?

Můžou to samozřejmě být i méně palčivé otázky. Podstatné ale je, že zatímco spousta situací v životě jde vyřešit aspoň nějak (když už nevíme, jestli správně), někdy řešení prostě neexistuje. Nemůžeme „vyřešit“ naše emoce smutku, truchlení a ztráty, například. A obecně je to s procesem odžívání emocí tak nějak mnohem víc mimo naši vůli, než bychom si někdy přáli.

Emoce se nedají rozumem odmyslet nebo si je vymluvit. Rozumná řešení nefungují. Rozum problémy srdce nerozsekne, nemá na to obvykle ani aparát, je to jako snažit se opravit auto tabulkou čokolády. Srdce má své důvody, o kterých rozum netuší.

A někdy nás na možnost řešení takových „záseků“ lákají různé víkendové semináře nebo zrychlené terapie obvykle nějakých alternativních proudů, při kterých se hodně pláče a které slibují velkou intenzitu prožívání.

Než budete mít odpovědi, žijte otázkami

Ne že by nebylo možné odžít si emoce, ne že by to snad dokonce nebylo k užitku a že bych komukoliv doporučila se od emocí odstřihnout nebo je potlačovat. Pokud pojmeme víkendový seminář jako prostor, kde na své emoce budeme mít konečně čas a prostor, je to super. Stejně tak je užitečné porozumět zdroji svých emocí nebo prohloubit jejich uvědomění.

A stejně tak je dobrý nápad vyhledat si klasickou psychoterapii, když je toho na mě moc, když jsem v úzkých, když se cítím ve slepé uličce, když se potřebuji znovu napojit na to, co vlastně chci a potřebuji a co pro mě bude nejlepší. To mi pak opravdu může pomoci udělat nějaké rozhodnutí.

Co chci ale říct, je, že jsou chvíle, kdy se prožívání něčeho prostě nedá urychlit. Chleba nevykyne za pět minut, těhotná žena nedonosí dítě dřív než za devět měsíců, i kdyby se na své těhotenství kdovíjak soustředila. S emocemi a vůbec s životem a procesy v lidském srdci to umí být podobné.

Někdy jako psychoterapeutka zažívám strašně silné pnutí mávnout kouzelnou hůlkou a všechno v životě klienta napravit. Nebo ho zdvihnout z místa, ve kterém je teď, a převézt letadlem do budoucnosti, kde už bude dobře. Ale nejde to.

Někdy se prostě i psychoterapeut, partner nebo kamarádka zmůže jen na to s dotyčným pěkně pěšky ujít celou tu cestu, odteď až do té budoucnosti, a být tam, ať se má dotyčný po cestě aspoň občas o koho opřít.

V takových chvílích si vzpomínám na citát od Rainera Maria Rilkeho, který psal v dopise jednomu mladému básníkovi: Rád bych Vás nejlépe, jak mohu, poprosil, abyste měl trpělivost se vším nevyřešeným ve Vašem srdci… a pokuste se milovat samotné otázky jako zamčené pokoje nebo knihy, které jsou napsány velmi vzdáleným jazykem.

Nepátrejte nyní po odpovědích, které vám nemohou být dány, protože pak byste je nemohl prožívat. A ono se jedná přece o to, aby se všechno žilo. Žijte nyní těmi otázkami. Snad se Váš život otevře pomalu jednoho vzdáleného dne, aniž to zpozorujete, i do těch odpovědí.

V těžkých časech pečujme o svou duši

Pokud jste právě teď v životě v podobném neřešitelném místě, je dost pravděpodobné, že vám ten citát tak leda poleze na nervy. Mám za sebou období, kdy jsem ho měla na ploše počítače a naštval mě pokaždé, když jsem na něm ulpěla pohledem. Ale současně to byla nejpravdivější věc, kterou mi tehdy kdo mohl říct.

Znamená to, že se nedá dělat vůbec nic, jen o samotě trpět? Vůbec ne. Právě v takových okamžicích je naprosto zásadní být na sebe hodný a hezky se o sebe starat. Najít si podporu mezi blízkými nebo v psychoterapii, ať po cestě od teď do doby, až to bude hotový příběh, máte s kým si promluvit, koho chytit za ruku a komu plakat na rameni.

Protože aby chleba vůbec vykynul, potřebuje teplo a vhodné přísady. Aby těhotná žena za devět měsíců donosila dítě ve zdraví a v míru, potřebuje péči, podporu, odpočinek a dobrou výživu. Právě v těžkých časech je klíčové dobře číst svoje potřeby a pečovat o svou duši.

I díky tomu bude nakonec možné zaslechnout někdy tichý a nesmělý hlas srdce, který nás provede skrz těžkosti a (někdy za konstantního pokřikování našich pochyb) napoví, co pro nás bude dobré udělat.

Anebo ani to ne. Ale jednoho dne si prostě jen uvědomíme, že už jsme za vrcholem tohohle příběhu a že brzy se budeme moci ohlédnout a uvidíme ho z odstupu.