„Strašně se stydím. Skrývám to. Nejen před světem, ale i před sebou. Nesnáším se. Nechci, aby to někdo věděl. Proč jen to takhle musím mít zrovna já? Ostatní se mají, že tohle nemusí řešit…“ Věty, které si možná říkáte vy sami. Věty, které souvisejí se studem za naši osobu, za náš vzhled, za naše výkony. Za to, jací jsme.
Podobně k sobě promlouvá Simona, kdykoliv se na sebe podívá do zrcadla nebo když má pocit, že ji pozorují druzí: Zakryj se. Schovej svoje tělo, je jenom pro ostudu. Komu by ses mohla líbit? Víš, že jsi ošklivá. Víš, že ti to nesluší… Myšlenkové peklo, které jí tvořilo její nejbližší okolí od jejího dětství. Nikdy nebyla štíhlá. Nikdy nebyla nejhezčí vnouče a vlastně ani dcera. Její dvě sestry jsou o tolik pohlednější.
Matka ji často peskovala za to, jak se chtěla obléknout. Držela ji dál od jídla, zvlášť sladkého, aby měla postavu jako její dokonalé sestry. Ona prostě ideálu neodpovídala a nejbližší okolí jí to dávalo znatelně najevo. S pochroumaným sebevědomím šla do školy. Spolužáci k ní nebyli o nic milejší. Dodnes slyší smích holek z tělocviku. Má pocit, že si nemůže dovolit radovat se z toho, jak vypadá. Do teď byla přesvědčená, že se má za co stydět.
Radim má pocit, že na co sáhne, to zkazí. Nedodělal vysokou školu. Když doma oznamoval, že skončí, otec ho pár měsíců ignoroval. Nestojíš za moji pozornost, když jsi tak neschopný syn. Radim navenek mnohdy předstírá, že je mu jedno, co si ostatní myslí. Vypadá jako frajer. Sám někdy vede odsuzující řeči vůči ostatním – hojí si tak své zranění. Ve skutečnosti zažívá mnoho obav. Má strach ze všech zkoušek a pohovorů, z toho, že se ukáže jeho neschopnost.
Je jediný z rodiny, kdo neuspěl na vysoké škole. Zastává administrativní pozici, kterou by dle slov jeho otce zvládla cvičená opice. Nevěří si v práci ani s ženami, sebejistě se cítí jen ve své partě přátel. Tam si dovolí dělat ramena. Ví, že prahne po uznání a obdivu ostatních. Je na tom závislý. Velmi silně prožívá kritiku.
Nedávno se u něj po mnoha letech znovu objevil ekzém. Na rukou, které mohou všichni vidět. Stydí se. Tak moc se za sebe stydí, přesto o tom nedokáže promluvit před ostatními. To by se mu přece jen vysmáli. Kdyby připustil, jak moc prahne po pochvale a obdivu, ztratil by poslední zbytky svého frajerství.
Simona i Radim zažívají chvíle plné tíživých myšlenek. Nevěří, že tak, jak jsou, jsou v pořádku. Toužebně si přejí být jiní. Lepší. Krásní, dokonalí, úspěšní. Takové lidi vidí úplně všude. Proč nemůžu vypadat jako ty druhé holky? Proč mi nejde být lepší? Proč jen já musím mít něco tak viditelného a ošklivého, jako je ekzém? Vždyť mě to zase jen poníží…
Touha po uznání
Samozřejmě, my všichni se tak nějak srovnáváme s lidmi okolo. Jinak se to snad ani dělat nedá. Jsme společenští a chceme zapadnout. Chceme být přijímaní. Jenže někdy máme pocit, že to přece nejde, pokud se nějak nevylepšíme, nezměníme, nezdokonalíme. Občas nás přepadne myšlenka, že nejsme dost, aby nás lidé mohli mít rádi. Měli bychom se schovat, zmizet, něco na sobě skrýt. Musíme předstírat, že jsme jiní, aby nás ostatní nezavrhli…
V tomto ohledu na nás velmi negativně působí sociální sítě. Procházíme příspěvky, fotky, videa – krátké ústřižky dokonalosti. Bezděky zažíváme právě ono srovnávání našeho života, vzhledu, výkonu, schopností s lidmi, které vůbec neznáme. Mimoděk, automaticky, aniž bychom si v tom mohli poručit, vidíme, že oni jsou snad opravdu dokonalí!
Studie potvrzují, že čím více na sociálních sítích jsme, tím hůře o sobě smýšlíme. Možná vás napadne: Není to spíš tak, že lidé s nízkým sebevědomím tráví na sociálních sítích více času? Bohužel. Přesně to výzkum vyvrátil. Skutečnost je taková, že sociální sítě snižují naše mínění o našem vzhledu, schopnostech, atraktivitě. Další studie prokázala, že dívky, které měly možnost se srovnávat s neznámými atraktivnějšími vrstevnicemi, velmi zkresleně vnímaly vlastní tělo.
A teď od vědeckých studií zpět do všedních dní. Jak často se necháme ošálit zářivým obrázkem života druhých lidí? Jak často podrobujeme vlastní těla, duše i schopnosti trýznivé kritice, že nemůžeme druhým v žádném případě konkurovat? Že lépe mluví, mají lepší vizáž, víc peněz, hezčí tělo, šťastnější život?
A pak jsme tu my. My, kteří máme pocit, že se máme za co stydět. Že je na nás něco špatně. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s psychologem Honzou Vojtkem, který svým posluchačům několikrát zopakoval nádhernou myšlenku, s níž zcela souhlasím: „Nikdo z nás není normální. Nikdo není dokonalý. My všichni máme nějakou indispozici. My všichni něco máme…“
Ale mnohdy to nevidíme. Nevidíme chyby ostatních. Nevidíme, že také oni mají nějaký nedostatek. Jenže já dám ruku do ohně za to, že nějaký mají. A buď ho umí dobře skrývat, nebo jej přijali jako svoji součást. Smířili se s tím, že něco na nich je. Není to dokonalé, není to perfektní, ale je to jejich.
Pro mnoho lidí jako by nebylo lehké vůbec uvěřit myšlence: Jsem dost i přesto, že nejsem perfektní. V čem to ale vězí, že někdo dokáže přijmout sám sebe s nedostatky, handicapy či drobnými chyby na kráse, a někdo se za to nepřestává stydět?
Hluboký pocit studu
Možná si říkáte: To bude určitě zase dětství! Určitě za to mohou ti, co mi říkali, že „nejsem dost“. Ty dětské roky, kdy ve mně neviděli to dobré, ale zdůrazňovali moje nedostatky. Upozorňovali na ně. Varovali mě, že je to ostuda v očích ostatních… No, tentokrát nebudu rozporovat, pokud vás tato myšlenka napadla. Dětství hraje velkou roli v míře naší sebejistoty a důvěry v to, jací jsme a co děláme.
Erik Erikson ve své úžasné vývojové teorii pojmenoval naše druhé životní období (od jednoho do tří let) dle konfliktu: autonomie x stud. V tomto období je naším hlavním úkolem získat sebevědomí a samostatnost. Věřit si. Dokážu to. Mám na to. Zvládnu to. Nemusím se za sebe stydět. Můžu v tom být dobrá, dobrý. Jsem dost právě takový, jaký jsem. Jsem správně a ti, kteří mě milují, mi to dávají dostatečně najevo.
Dítě, které je autonomní, se cítí být přijato, obdivováno. Má důvěru ve své schopnosti. I když mu něco nejde, zkouší to. Někdy v budoucnu to zvládne. Pokud ale tento vývojový konflikt nezvládneme, zůstává v nás. Například tehdy, když nám rodiče nebo nejbližší okolí dává najevo: Ty jsi nešika, dej to sem. Tohle si neoblíkej, vypadáš hrozně. Když se budeš takhle chovat, nikdo tě nebude mít rád. Jenom mě trápíš.
Na dané období si třeba už nevzpomínáme, ale tento vliv nejbližších ve třetím roce nekončí. Pokud se svým studem bojujeme, možná se nám vybavují podobné věty. Jsou to věty našich učitelů, spolužáků, kamarádů, tet, babiček, rodinných přátel. Nebo dokonce zaslechneme či z chování vycítíme od rodičů i teď, v pokročilé dospělosti: Jsi pro mě zklamáním. Jak vypadáš, jak se chováš, co děláš… Stydím se za tebe.
To je těžké sousto na strávení. Na překonání. Když ti nejbližší v našich citlivých tématech ukážou, že takoví, jací jsme, jsme špatně. Vzpomínám na jednu klientku, kterou její matka vnímala jen skrze názory dalších vesnických matek. Ty neustále porovnávaly: Čí dítě studuje lepší školu. Čí je hezčí, poslušnější. Čí dítě lépe zdraví nebo přináší lepší známky. Ani to nebyly matčiny kamarádky – jen sousedky, na jejichž názoru záleželo víc než na štěstí dcery.
Dítě, které je podobně masírováno od útlého dětství, se nejspíše začne stydět. Začne skrývat to, co není žádoucí, od faldíků po akné. Přestane zpívat, tančit, dělat hlouposti a zkoušet věci, které mu nejdou. Protože by někdo mohl něco říct. Nebo vidí náznak odsouzení, pohrdání, úšklebku v očích svojí matky, otce či jiného blízkého člověka. I kdyby vzdálená milující teta nebo paní učitelka říkaly něco jiného, najednou to ztrácí význam. Dítě v sobě obvykle potlačí to, co jeho vzory považují za nežádoucí.
Pak je nesmírně těžké přijmout část sebe, o které jsme byli tak dlouho přesvědčováni, že ji v sobě mít nesmíme. Simona se naučila stydět za svůj vzhled. Protože přece ona sama vidí, že všichni ostatní jsou o mnoho hezčí. Ona sama vidí, že je ošklivá. Ona přece vidí realitu, kterou je zvyklá posuzovat tvrdým kritickým (matčiným) okem už od dětství.
Radim vidí svoji hodnotu v úspěchu. V tom, zda dostane ocenění od autorit. Od svého šéfa, od svého otce, od svého učitele. Vždycky to tak bylo. Nespatřuje hodnotu v jiných svých osobnostních rysech. Má pocit, že musí být tvrdý, nekompromisní, že se musí chovat tvrdě i k ostatním. Protože v tom přece spočívá tato hodnota.
Mnoho z nás má v sobě z dětství či dospívání věty osob, které zanechaly stopu v našem sebevědomí a sebepojetí. Velmi často jsou tyto věty kritické. Posměch, opovržení, znechucení. Pak je snadné uvěřit tomu, když o nás někdo třeba jen náhodně prohodí: Podívej na ni, jak vypadá. Já o něm jen vím, že je neschopný…
Budování sebedůvěry
Co tedy s tím, když to mám takhle pokřivené z dětství? Je to neměnné? Je to trvalé? Vůbec ne, naopak. Je to něco, co se neustále mění. Co se může zacelit. I když se nám třeba už nikdy nedostane kýžené pochvaly či přijetí od těch, kteří pro nás byli nejdůležitější. Třeba to nikdy za hlavu tak úplně nehodíme, bolavé věty nám budou čas od času vyskakovat, ale něco pro sebe přece jen dělat můžeme.
Omezte sociální sítě
Že tohle víte i bez mého článku? V podstatě souhlasím. Mnoho věcí vskutku víme – a stejně tak na mnoho věcí zapomínáme a nepraktikujeme je. Zapomínáme, že nám vlastně dělají dobře. Že jsou fajn pro naši duši.
Zkuste si třeba jen vyčlenit intervaly, kdy budete mobil, zvláště sociální sítě, vypínat. Kdy se přestanete dívat na životy druhých lidí, které možná ani neznáte. Kdy nebudete koukat na internetovou dokonalost, která má daleko k realitě.
S tímto jednoduchým doporučením může přijít velká úleva. Pocit, že váš život je daleko zajímavější. Že nepotřebujete vidět, jak to mají jiné matky, ženy, pánové. A rozhodně nemusíte přihlížet, jak to mají ostatní, a srovnávat se s nimi.
S láskou k sobě
Tuto dovednost je potřeba cvičit od rána do večera. Vždy, když se přichytíme při myšlenkách, ve kterých se shazujeme. Když máme dojem, že vidíme do hlav všech ostatních, kteří se nám určitě v duchu smějí. V takových chvílích daleko spíš slyšíme právě ony hlasy, které nám podobné myšlenky vštěpovaly v dětství.
Pamatuji si na jednu klientku, kterou tížily velmi bolestivé myšlenky, že nezvládne dostudovat vysokou školu. Nevybrala si ji a byla pro ni příliš těžká. Přála si studia opustit, ale nemohla kvůli otci. Ten ji „povzbuzoval“ větami typu: Opovaž se skončit. Co bych řekl kolegům v práci. Víš, že Petrova dcera vystudovala s vyznamenáním medicínu. Ty nezvládáš ani tenhle obor. Stydím se za tebe.
A když toto v hlavě vyskočí, je těžké o sobě přemýšlet s láskou a vřelostí. Je těžké si jen připustit myšlenku: To ale říká jenom můj otec. Neznamená to, že nemám hodnotu, že v očích jiných lidí nebo i v těch svých nemůžu být dobrý člověk. Naopak. Já jsem dost. I když nedostuduji. Jsem dost dobrá. Podle sebe. Jiní lidé ve mně to dobré vidí.
To se snadno říká, ale jak tomu opravdu uvěřit? Možná začít pomaličku poslouchat jiné lidi než jen kritiky, kteří v nás to dobré zadupávají skrze své představy o dokonalém dítěti. O dokonalém člověku, kterým obvykle oni sami nejsou, a chtějí se chlubit někým, koho ve svých představách vlastní.
Simona i Radim mají úkol – začít myslet na sebe samotné. Začít se ptát po svých potřebách, přáních, začít se dívat na sebe skrze svoje oči. Zkoušet odlišit automatické kritické myšlenky, které v hlavě naskakují, a o maličko víc poslouchat druhé, kteří to s nimi myslí vskutku dobře.
Oba se zkouší chválit. Záměrně, vědomě. Někdy nahlas před zrcadlem. Oba zkouší přijmout věci, které nezmění. Postavu, ekzém, tloušťku, výšku, typ vlasů. Vše, co na sobě někdy nemají rádi. S myšlenkou: I tohle je moje součást. Tohle nezměním. A je to moje. Nevadí to. Nemusím to mít ráda, ale mohu to přijmout. Jsou věci, které ovlivnit mohu a které rád mám. Těch si vážím. Něco je zkrátka tak, jak je. A nechci se za to soudit a zvláště ne stydět.
Přijetí je klíčem ke smíření, že nemůžeme splnit očekávání druhých a někdy ani svoje vlastní. Ale i tak můžeme být dobří. Můžeme být dost, i když neplníme velké cíle, nevypadáme jako model z časopisu. Prostě jsme, jací jsme. A to, že v nás dobro neviděli ti nejbližší, vůbec nemusí znamenat, že tam není. Ale o to těžší je tomu v dospělosti uvěřit.
Simona i Radim se snaží poslouchat názory kamarádů. Partnerů, kteří je mají skutečně rádi. Snaží se slyšet komplimenty a neshazovat je. Snaží se je včlenit do svého kritického světa. Snaží se uvěřit myšlence, že takoví, jací jsou, jsou dostateční. Zvláště pro sebe.
Nedokonalost je lidská
To je poslední bod. Bod, pro který vznikl tento článek a který je myslím dobré si připomínat tak často, jak to jen jde. Protože na něj často zapomínáme. Zapomínáme, že každý má něco. Až příliš často jsme konfrontováni se zdánlivě dokonalým světem.
Tak raději ještě jednou: my všichni máme něco. Něco, za co bychom se mohli stydět. Něco, co na nás je divné, jiné, možná i kapku nežádoucí, ale je to naše součást. Zakončila bych to větou velkého Carla Gustava Junga, jeho citátem: „Nesnažte se být dokonalí, buďte úplní.“
