Je to teprve nedávno, co jsem se dozvěděla diagnózu. Jak dlouho touto nemocí trpím, přesně netuším. Deprese jako takové se mi začaly projevovat v pubertě. Již v raném dětství jsem se potýkala s úzkostmi a byla jsem velice citlivá. Měla jsem nízké sebevědomí a to nejspíš zapříčinilo šikanu od mých spolužáků.

Protože jsem se neuměla ubránit, na jednu chvíli jsem se k šikanujícím přidala. Myslela jsem si, že když budu na jejich straně, přestanou mi ubližovat. Přece jen ale nepatřím mezi ty, co dělají ostatním zlo, takže to netrvalo dlouho. A tak opět začala šikana, ztráta sebevědomí, bolest a pláč. Mívala jsem panický strach z pocitu, že udělám nebo řeknu něco špatného, přijde výsměch a já se budu cítit trapně.

Abych byla silnější a zbavila se strachu, poslala mě má maminka na letní prázdniny k jedné známé. Bylo mi čtrnáct a přijela jsem do prostředí, kde nikoho neznám. Snahou mé matky bylo i to, abych se naučila být samostatná a čelit věcem, které by mi mohly přivodit strach a úzkost.

Zpočátku jsem měla strach seznámit se s novým prostředím a lidmi, ale po pár dnech jsem jakoby dostala energii a sebevědomí a strach najednou odešel. Seznámila jsem se s místní mládeží a od toho dne jsem měla pocit, že už někam patřím a nebojím se mluvit a seznamovat s cizími lidmi. Začali jsme chodit na diskotéku a do hospody, kde jsem se naučila pít alkohol.

V centru pozornosti

Tato zkušenost a prázdniny mi přinesly hezké vzpomínky a zážitky, ale odnesla jsem si i ty špatné. Nevím proč, ale zbavila jsem se veškerých zábran. Včetně toho, že jsem se stala promiskuitní. Sice jsem ještě do šestnácti let byla pannou, ale vystřídala jsem pár kluků a chtěla být středem pozornosti.

Na střední škole už jsem neměla takový strach z šikany a posměchu. Pár situací se sice stalo, ale už nebyly tak časté. Byla jsem ale stále citlivá a vše jsem si až moc brala k srdci.

Když mi bylo šestnáct, nasbírala jsem spousty známých a přátel. Tolik pozornosti mi velice lichotilo a zvedalo sebevědomí, ale mělo to i odvrácenou stránku. Začala jsem chodit na koncerty, po hospodách, užívala si mládí a tím i sexuální styky bez jakýchkoli zábran. Ve většině případů za tím byl alkohol, ale ani střízlivá jsem nebyla zrovna andílek. Po víkendu jsem obvykle začala svých činů velice litovat. Když mi došlo, čeho jsem se dopustila, přišly pocity viny, úzkosti a deprese.

Možná to bylo mládím, pubertou, zvědavostí, prostředím, ve kterém jsem žila… Měla jsem i vysoké kapesné a ještě jsem nevěděla, co to je pracovat a starat o sebe bez pomoci rodičů. Utrácela jsem za alkohol, zábavu, festivaly, oblečení a k životu nepotřebné věci.

Brzy jsem otěhotněla, bylo mi tenkrát osmnáct. Po porodu se zvýšily deprese a tak trochu bych řekla, že i mánie. Sice jsem už tolik neměla času poflakovat se s partou známých, ale občas se našly příležitosti, kdy rodina hlídala mého syna a já jsem mohla jít mezi lidi bavit se. Opět přišel na řadu alkohol, probdělé noci a sexuální touhy.

Poprvé u psychiatra

V té době jsem šla poprvé k psychiatrovi. Deprese mě dovedly k velkým atakům, pláči a bolesti. Protože jsem stále plakala, nedokázala se starat o syna a nebyla jsem schopna zvládat jakékoli běžné činnosti, objednala mě maminka k psychiatrovi. Tedy přesněji nejdřív na kliniku, kde vás přijmou v kteroukoli dobu a zajistí první léky na zklidnění a lepší spánek.

Začala jsem tedy docházet k psychiatrovi a ten mi naordinoval léky na deprese a ataky. V té době ještě nebyla známa přesná diagnóza. Po pár měsících a pravidelných návštěvách psychiatra se doktorka rozhodla ukončit léčbu pomocí antidepresiv. Nadále jsem však měla docházet na sezení. Jenomže po tom, co jsem se cítila zdravá, neměla jsem zájem o léčbu.

Deprese pominuly, ale zvýšené sebevědomí pokračovalo. Do tří let věku mého syna jsme bydleli společně s mou mámou a dvěma sestrami. Pak jsme dům prodali a já se synem jsme se nastěhovali do bytu po mé babičce. Ze začátku mi finančně pomáhali rodiče, ale po skončení mateřské jsem si musela najít zaměstnání. S malým dítětem nebylo lehké najít si práci, zvláště když jsem měla nízké vzdělání a žádné pracovní zkušenosti.

Na vlastních nohou

Našla jsem si práci v kavárně, ze začátku šlo vše celkem hladce. Neměla jsem problém s komunikací se zákazníky a kolegy. Bohužel když přišly deprese, nebyla jsem schopna dělat práci tak, jak po mně vyžadovali. Měla jsem panický strach z peněz, přesněji s manipulací na pokladně. Ani zručnost, kterou jsem vždy měla od přírody, se nevyplatila. Strach, panika a deprese mi neumožnily pracovat a dělat věci správně. Byla jsem pomalá, vyplašená, bez energie a sebevědomí. Během zkušební doby mě propustili.

Takto se to opakovalo v každé práci. Deprese, nedůvěra v sebe a strach z dalšího neúspěchu. Po skončení depresí přišla mánie. Najednou jsem byla schopna najít si práci a uspět v pohovoru. A tak to šlo stále dokola. Opakující se koloběh, úleva a štěstí v nedohlednu. Po několika neúspěšných situacích v práci přišla deprese a s ní ošklivé ataky a dopady.

Jako každý člověk jsem chtěla lásku a partnera na celý život. Nejen pro mne, ale i pro svého syna. V normální fázi (mezi depresí a mánií) jsem si našla přítele. Ze začátku bylo vše v pořádku, randění a pěkné společné chvíle. Když ale nastaly mánie, přišly s nimi i hádky, nedorozumění a spory. V době deprese zas strach, nedůvěra a následně i rozchod. Vztahy mi většinou nevydržely víc než šest měsíců. Rozchod a bolestivé situace vyvolaly deprese.

Dlouho jsem přemýšlela, kde se stala chyba, proč mám stále smůlu na stejné typy mužů a neštěstí v lásce. Ano, vše se nedá svádět na bipolární poruchu. Některé činy a chování máme v sobě vrozené. Avšak na tyto starosti mám alespoň trochu vysvětlení.

V cyklu deprese jsem začala hubnout, každým dnem jsem se skoro ztrácela rodině před očima. Přestala jsem mít chuť k jídlu a celkově k životu. Nic mě nebavilo, vše mi bylo jedno, nebyla jsem schopna vylézt z postele. Jen jsem se třásla a děsila toho, co bude dál. Ani láska k synovi mi nepomohla bojovat. Naštěstí mi nakonec syn dodával sílu, abych tu pro něj mohla být. I rodina mi hodně pomohla. Opět jsem skončila na klinice první pomoci a začala znovu. Léky, návštěvy psychiatra a postupně návrat k lepšímu žití.

Když jsem se dostala do normálního stavu, chvíli bylo vše v pořádku. Ale opět to nemělo dlouhé trvání. Jakmile jsem se trochu „oklepala“, přišly na řadu mánie a dál to už znáte a asi i tušíte, jak to pokračovalo. Dostala jsem se do dluhů a dalších nesnází. Alkohol, utrácení a půjčka v bance. Tento koloběh trval několik let. Z dluhů a depresí mě dostala rodina. Mánie mě však do nich opět dostaly.

V manických stavech jsem pochopitelně samovolně přestala užívat léky. Připadalo mi, že vše zvládám a poradím si sama. To se ale nepodařilo. A tak bych tu mohla stále vypisovat opakující se období mánie a deprese a s nimi i jejich dopady a činy.

Bipolární porucha osobnosti

Kdy jsem se tedy nakonec dozvěděla mou pravou diagnózu? Doktor, ke kterému jsem docházela, nejspíš nedokázal určit, co mi způsobuje tyto cykly. Z nějakého důvodu po čase přestal ordinovat a já nevěděla, kam se obrátit.

Zkoušela jsem různé kliniky, ale tam mi neumožnili pomoc. Doporučili mi obrátit se na praktického lékaře a následně se poohlédnout po jiném psychiatrovi. Původní ordinace dostala nové lékaře a po druhé prosbě o pomoc mi jedna lékařka umožnila přejít k ní.

Začala jsem docházet k nové doktorce. Byla velice sympatická, lepší než bývalý doktor. Měla jiný způsob komunikace a odborné znalosti. Po pár sezeních mi byla konečně určena diagnóza. Jsem člověk trpící bipolární poruchou.

Dostala jsem nové léky, tzv. stabilizátory nálad. Před návštěvou nové lékařky jsem byla ve fázi deprese a musela nastoupit na nemocenskou. Nyní jsem doma a má nemocenská trvá již víc než dva měsíce.

Doufám, že mi nové léky pomůžou a já se konečně zbavím té hrůzy, která mi ničila život, rodinu a partnerské vztahy. Mé rodině se také ulevilo. Prožívají vše společně se mnou a jsou rádi, že vědí, co vše způsobilo mé celoživotní trápení.

Na závěr bych chtěla všem, kteří trpí stejnou nemocí, sdělit: Nebojte se vyhledat odbornou pomoc a svěřit se svému blízkému okolí. Jen tak se můžeme naučit žít plnohodnotný život.

Alice, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.