V posledních letech jsme svědky rozvoje hnutí, které má za cíl informovat o škodlivosti očkování a odrazovat od této praktiky. Vlajkovou lodí tohoto hnutí je pak zdůrazňování spojitosti mezi očkováním a vznikem autismu u dětí. Ačkoliv je tématem tohoto článku odpor vůči očkování, v širším smyslu je jím také zamyšlení nad lidským rozhodováním v oblasti zdraví, nad vyhodnocováním rizik a pozitiv, selektivním vnímáním a pamětí, či úzkostí z neznáma. Přijměte prosím toto pozvání k nahlédnutí do světa iracionality a dobrých úmyslů dláždících cestu do pekla. Vítejte ve světě odpůrců očkování.

Mohli bychom zhruba definovat dva typy argumentů odpůrců očkování: lehčí a těžší. Lehčí typ se nedomnívá, že očkování je škodlivé jako takové, ale zároveň nevidí jeho pozitiva. Pak zde máme těžší argument odpůrců očkování, podle nějž je očkování ve skutečnosti škodlivé, neboť nemocem nebrání, ale naopak mnohé způsobuje. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí vztah mezi očkováním a autismem.

Podle těchto odpůrců je očkování ve skutečnosti manipulativním prostředkem velkých farmaceutických firem, které vydělávají na lidském strachu a svůj hon za mamonem nadřazují nad lidské zdraví, které při tom bezohledně ničí. Tyto farmaceutické firmy rovněž disponují takovou mocí, že jsou schopny manipulovat vlády, zdravotnická zařízení i vědce věnující se této problematice.

Očkování a autismus

Pro konspirační teorii zdůrazňující vztah mezi očkováním a autismem byl klíčový rok 1998, kdy v prestižním odborném časopise Lancet publikoval britský vědec Andrew Wakefield studii, podle níž existuje příčinná spojitost mezi očkováním MMR (spalničky, příušnice, zarděnky) a autismem. Studii se dostalo velké publicity a ve Spojených státech se rozjel obří soudní proces, v němž se rodiče autistických dětí soudili se státním zdravotnickým ústavem.

Wakefieldova zjištění však záhy začala být krajně podezřelá, neboť se žádné další studii od té doby nepodařilo jeho výsledky zopakovat. K tomu se ještě přidalo zjištění, že Wakefieldova snaha najít vztah mezi očkováním MMR a autismem byla spíše než vědeckou zvědavostí motivována touhou po penězích, neboť ve stejné době pracoval na vývoji alternativního séra, jímž chtěl na trhu nahradit právě stávající MMR.

V době Wakefieldovy kompromitace už antiočkovací konspirační mašinérie jela na plné obrátky, takže nebylo těžké Andrewa Wakefielda prohlásit za oběť spiknutí farmaceutického lobbingu.

Po nějakém čase se ukázalo, že dané výsledky byly nejspíše dílem kontaminace v laboratoři, a jeho spolupracovníci se od daného článku distancovali. Časopis Lancet článek odvolal, britská lékařská komise Wakefieldovi zakázala lékařskou činnost pro celou Velkou Británii a Wakefield tak byl jako vědec nadobro znemožněn.

Možná byste se v tuto chvíli zaradovali nad funkčností samočisticích mechanismů ve vědě a doufali, že se na celou poněkud trapnou záležitost zapomene. Bohužel, podobně jako u pomluvy, jednou zveřejněná informace má vždy nějaký vliv, i když se posléze ukáže jako neplatná. V době Wakefieldovy kompromitace už antiočkovací konspirační mašinérie jela na plné obrátky, takže nebylo těžké Andrewa Wakefielda prohlásit za oběť spiknutí farmaceutického lobbingu, který si nechce připustit nepříjemnou pravdu.

Odborníci na strach

Na světlo se od té doby začali drát další a další „odborníci“, kteří si založili kariéru právě na boji proti očkování. Nejčastěji hovoří o výskytu hliníku či thimerosalu (sloučenina rtuti) v očkovacích látkách, které jsou prý zodpovědné za jejich toxicitu. Argumenty jsou však povětšinou založeny na historkách („známe nesčetné případy“), pofiderních studiích, nebo autoritě (doktor ten a ten, 20 let praxe). Skutečné relevantní důkazy, jimiž by byly studie publikované v odborných časopisech, však zoufale chybí.

Naopak, všechny doposud publikované studie nenašly žádný příčinný vztah mezi očkováním a výskytem autismu, stejně jako se nepodařilo potvrdit tezi o škodlivých účincích výše zmíněných látek. Poměrně jednoduché ověření hypotézy o vlivu thimerosalu provedly Spojené státy, když jej v roce 2002 přestaly do očkovacích látek přidávat. Míra autismu se nezmenšila a dále od té doby stoupá.

Je možné, že značný ohlas veřejnosti na hnutí proti očkování je zčásti poháněn zoufalstvím rodičů autistických dětí, kteří berou zavděk jakoukoliv příčinou, která by objasnila, proč zrovna jejich dítě…

Zastavme se nyní na chvíli u tématu prevalence autismu. Je faktem, že míra autismu od devadesátých let prudce narůstá. Tento nárůst je však z velké části způsoben změnou v diagnostických kritériích a také větší obeznámeností veřejnosti. Tedy je možné, že autistů není více, pouze je dovedeme lépe diagnostikovat.

Na druhou stranu však nemůžeme s jistotou vyloučit, že míra autismu skutečně nenarůstá; v současné chvíli nicméně o míře autismu v populaci nemáme tolik informací, abychom mohli zjevnému nárůstu přidělit jednoznačnou příčinu. Především nám chybí informace o tom, co autismus vlastně způsobuje.

Jediný skutečně férový a upřímný závěr v nynější době je konstatování, že toho o autismu více nevíme, než bychom vědět měli. Je možné, že značný ohlas veřejnosti na hnutí proti očkování je zčásti poháněn zoufalstvím rodičů autistických dětí, kteří berou zavděk jakoukoliv příčinou, která by objasnila, proč zrovna jejich dítě… A tuto poptávku po jednoznačném vysvětlení vyslyšeli právě mnozí „odborníci“.

Z výzkumu vyplývá, že i poměrně krátké vystavení konspiračním teoriím má potenciál lidi „naočkovat“, třebas proti očkování.

V menší míře tyto „odborníky“ najdeme také v Česku. Nejznámějšími bojovnicemi jsou prof. Anna Strunecká nebo dr. Ludmila Eleková. Druhá jmenovaná nemá problém tvrdit, že očkování způsobuje autismus, ale také alergie či astma, ačkoliv pro svá tvrzení nabízí pouze oporu v dojmologii. Podobně Strunecká je autorkou několika populárních publikací, které se jednak vyznačují velkým množstvím neověřených či chybných údajů, jednak navrhují léčbu autismu za pomocí metod jako je čištění čaker, spojení s kosmickým vědomím a jiné esoteriky (jako např. u knihy Přemůžeme autismus?).

Ačkoliv se tito odborníci pyšní někdy i mnoha akademickými tituly, nenechme se zmást autoritou. Jediné objektivní zhodnocení síly argumentu jsou fakta, na nichž je tento argument postaven. A je smutné, že lidé s mnohaletou vědeckou praxí rezignovali na kritické uvažování ve prospěch ideologie – někteří z nich bezelstně, jiní proto, že objevili díru na trhu se strachem.

Dopady iracionality

Problém s iracionální vírou ve škodlivost očkování není jen akademická kratochvíle a obcování s výrokovou logikou, ale prakticky se promítá do jednání lidí. Nový psychologický výzkum autorů Jolleyho a Douglasové z roku 2014 měřil vliv přesvědčení o konspiračních teoriích očkování na ochotu lidí k očkování.

• V experimentální části výzkumu autoři rozdělili participanty na tři skupiny. Jedné skupině dali přečíst jednostránkový článek podporující konspirační teorie očkování, zatímco druhá skupina naopak dostala článek vyvracející konspirační teorie a zdůrazňující výhody očkování. Třetí skupina pak byla skupinou kontrolní bez jakékoliv informace.
• Po přečtení článku si pak měli participanti představit situaci, v níž jsou rodiče osmiměsíční Sofie. Poté jim bylo představeno fiktivní virové onemocnění jménem dysomerie a také informace o očkování proti této nemoci. Účastníci výzkumu pak měli na sedmibodové škále určit, jak ochotni jsou nechat Sofii očkovat.
• Výsledky experimentu ukázaly, že lidé, kteří byli vystaveni článku podporujícímu konspirační teorie očkování, pak byli mnohem méně ochotni dát očkovat dítě oproti lidem, kteří této informaci vystaveni nebyli. Je zajímavé, že lidé vystavení informacím o výhodách očkování se ve své ochotě očkovat nelišili od kontrolní skupiny, která nebyla žádnému přesvědčování vystavena.

Autoři spekulují o tom, že pouhá zmínka o konspiračních teoriích (i v negativním smyslu) může zasít zrnko pochybnosti a ovlivnit chování lidí. Z výzkumu vyplývá, že i poměrně krátké vystavení konspiračním teoriím má potenciál lidi „naočkovat“, třebas proti očkování. I relativně marginální rozšíření víry ve škodlivost očkování se tak může lehce promítnout v nižší míře proočkovanosti populace, což zvyšuje riziko návratu nemocí, které jsme již před sto lety pokládali za překonané.

V západní civilizaci je v dnešní době již velmi vzácné setkat se s výskytem nemocí, vůči nimž děti očkujeme, jako jsou spalničky, zarděnky, tetanus, obrna atp. Jelikož se s těmito nemocemi nesetkáváme, jejich reálná hrozba je považována za malou, ne‑li žádnou. Problémem však je, že jsou tyto nemoci vymýceny právě proto, že se udržuje stálá úroveň očkování populace. Pokud tato míra klesne (typicky se uvádí pod 95 % populace), vzniká riziko návratu těchto nemocí, čehož jsme byli svědky např. v tomto roce ve Walesu, kdy se více než 1300 lidí nakazilo spalničkami.

Odpůrci však zřejmě v souladu s pořekadlem „sejde z očí, sejde z mysli“ nejsou schopni vidět pozitivní důsledky očkování. Při rozhodnutí, zda očkovat své dítě, tak vidí pouze negativa, jakými jsou např. negativní vedlejší účinky. Pokud je dilema ohledně očkování postaveno tak, že můžete očkovat své dítě proti nemocem, které již stejně neexistují, a riskovat přitom možná zdravotní rizika, či jej neočkovat vůbec, není překvapivé, pro kterou možnost se rozhodnete spíše.

Představa farmaceutických společností jako padouchů sedících na pytli s penězi a mnoucích si ruce při lidském neštěstí ignoruje pozitiva, která očkování přinesla.

Ačkoliv užívání prakticky jakéhokoliv léku s sebou nese riziko nežádoucích vedlejších účinku a udávaný podíl populace uvádějící vážné zdravotní problémy související s očkováním je pouze 0,005%, lidé povětšinou neuvažují v statistických pravděpodobnostech. Je v tom vlastně kus pověrčivosti – sice šance, že se něco stane, je triviálně malá, ale raději to nebudu riskovat, protože co kdyby…

Rozhodnutí o ne/očkování svého dítěte je sice individuálním rozhodnutím, nicméně rozhodnutí neočkovat má potenciálně negativní důsledek pro zbytek populace. Tudíž v tomto případě člověk nenese zodpovědnost pouze za zdraví své, ale i lidí okolo sebe.

Tento článek není v žádném případě obhajobou farmaceutických korporací ani jejich praktik a ani není placen z jejich peněz. Farmaceutické firmy se stejně jako jakékoliv jiné soukromé společnosti snaží především generovat zisk a bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak. Ale představa těchto společností jako padouchů sedících na pytli s penězi a mnoucích si ruce při lidském neštěstí ignoruje pozitiva, která očkování přinesla.

Rozhodně si nemyslím, že je dobrý nápad nechat korporacím volnou ruku, a bedlivý dozor ze strany státu nad jejich fungováním je nutností. Nicméně si myslím, že základní postoj „důvěřuj, ale prověřuj“ je lepší než poněkud hysterické zavrhování bez nabídnutí schopné alternativy, jimiž ne‑očkování nebo esoterika skutečně nejsou. V této vyhrocené debatě se také často zapomíná, že obě znesvářené strany se snaží prosadit to, co považují za nejlepší pro lidské zdraví, neboli: většina lidí na obou pólech je motivována těmi nejlepšími úmysly.

Středověk neskončil

Takže nakonec smířlivý závěr, kdy to obě strany vlastně myslí dobře a pravda je někde uprostřed? V žádném případě. To, že na dané téma existují dva vyhraněné názory, neznamená, že pravdivé tvrzení leží někde mezi. Ačkoliv se ve vysvětlení vývoje živých organismů na Zemi střetávají v (ponejvíce americkém) veřejném prostoru evoluční teorie a kreacionismus, asi bychom těžko tvrdili, že mají stejnou váhu; jednoduše proto, že důkazy pro evoluční teorii jsou mnohé, zatímco kreacionismu opora ve faktech schází. Podobně tak ani odpůrci očkování doposavad nepředložili argumenty, díky nimž by jejich názor přestal být považován za nepodložený a tudíž iracionální.

Konspirační teorie, ač se tváří jako nezávislé myšlení v opozici k oficiálním pravdám, ve skutečnosti stejně bezmyšlenkovitě přijímají tvrzení jiná, vybavená pouze opačným znaménkem.

V době osvícenství byl dáván důraz na rozum a kritické myšlení jakožto protiklad pověrečnosti, argumentů k tradici, autoritě nebo víře. Obrat k vědecké metodě jako způsobu poznávání vedl k prudkému rozvoji ve všech oblastech života a můžeme mu vděčit za blahobyt, v němž se naše část světa nachází. Kritické uvažování nás nutí zpochybňovat autority a názory, které se tváří jako samozřejmé.

Tak ani státem uznávaná lékařská péče nemá patent na pravdu, jak si ve svém paternalismu doktoři často myslívají. Nicméně konspirační teorie, ač se tváří jako nezávislé myšlení v opozici k oficiálním pravdám, ve skutečnosti stejně bezmyšlenkovitě přijímají tvrzení jiná, vybavená pouze opačným znaménkem.

Celá kontroverze ohledně očkování je tak prezentována jako výběr pouze mezi dvěma možnostmi, černou a bílou: buď jsi s námi, nebo s nimi. Takové rozdělení zamlžuje skutečnost, že mezi oběma póly může být škála, na niž se pohodlně vejde většina lidí. Je samozřejmě nezbytné kontrolovat kvalitu očkování, získávat o jeho rizicích ty nejpřesnější informace a tlačit na reformu systému, pokud se ukáže jako nevyhovující.

Odporem vůči zmechanizované medicíně a vědě „bez duše“ však nemůže být návrat k iracionalitě, zahazující všechen pokrok, který jsme za poslední století vykonali. To není příkladem svobodného myšlení, ale naopak tvrdohlavosti a zaslepenosti vůči faktům, které může ve svém důsledku vést ke zbytečným úmrtím. V takovém případě by náš vývoj vedl zpět k době temna.

Zdroje a další četba k tématu:
Jolley, D., & Douglas, K. M. (2014). The effects of anti‑vaccine conspiracy theories on vaccination intentions. PloS one, 9(2), e89177.
Maglione, et al. (2014). Safety of vaccines used for routine immunization of US children: A systematic review. Pediatrics, 134,1–14.
Novella, S. (2007). The Anti‑vaccination movement. Skeptical Inquirer, 31.
Vlašánek, P. (2014). Dr. Andrew Wakefield a jeho hypotéza. Tucna’s blog.