Nový audiobook: Tohle je štěstí
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

Neodžité trauma

Šrámy na duši, neuzavřené vztahy, potlačené emoce. Co s nimi?

16:13
Lucie Brandtlová

Lucie Brandtlová
Psychoterapeutka

6. 12. 2021

Co dělat, když v životě pořád „zakopáváme“ o stejné téma, protože jsme si v minulosti neodžili nějaký těžký zážitek nebo neprožili emoce? Můžeme se prostě vůlí rozhodnout a naplánovat si, že jej odžijeme nyní? A nemůže zaměření pozornosti na minulost vytouženou změnu spíš blokovat? Jako uměle zadaný úkol, kvůli kterému vlastně odmítáme to, co se v nás děje právě teď, a který je v rozporu se snahou o nehodnotící pozorování a přijímání právě prožívaného. Jsou i jiné způsoby, jak s problémem zatočit a pohnout se z místa?

Pokud se nám nějaký zážitek z minulosti opakovaně bez zjevných příčin vrací, je pravděpodobné, že se jedná o neuzavřenou záležitost, kterou se podvědomě snažíme zpracovat, abychom se s ní konečně dokázali vyrovnat. Může to být pokus našeho organismu překonat to, co všechno událost vyvolala.

Co z nějakého důvodu nemohlo být prožito, se dere zpátky na povrch a nutí nás se tím znovu a znovu zabývat. Mohou se objevovat flashbacky doprovázené úzkostí, pocitem ohrožení. Zažíváme citovou otupělost, prázdnotu, smutek, pocit bezmoci. Nebo si vybavíme zápach či zvuk, který nepříjemnou událost provázel. Také se nám bez zjevné příčiny může rozbušit srdce, objeví se nevolnost, třes, pocení, bolest…

Popsané projevy patří k typickým podobám traumatu. Psychoterapie chápe obvykle trauma jako odezvu na zážitek nebo dlouhodobou situaci, které byly pro daného člověka extrémně stresující, děsivé a pociťoval u nich bezmoc, obavy o život či zdraví. Důležité je, že to, co může způsobit traumatickou reakci u jednoho člověka, nemusí u druhého a naopak.

Například malé dítě, které se na pouhých pár minut ztratilo rodičům v obchoďáku, mohlo situaci prožívat jako velmi děsivou a mohla mu připadat jako nekonečně dlouhé hodiny hrůzy. Kanadský lékař Gabor Maté ve filmu s názvem The Wisdom of Trauma (Moudrost traumatu) říká, že každý z nás nějaké trauma v minulosti zažil. To samozřejmě neznamená, že je každý z nás traumatizovaný, ale v nějaké míře a podobě se téma neodžitého může týkat každého z nás.

Jeden z typických příznaků je právě pocit opakovaného prožívání traumatické události, které mohou vyvolat i zdánlivě neutrální podněty. Během traumatické události často dochází k disociaci, tedy jakémusi zamrznutí, oddělení se od vlastního prožívání. Stane se tak, když se cítíme hodně ohroženi, situaci vnímáme jako neúnosnou a alarmující a zároveň není možné utéct ani bojovat.

Přestože je v danou chvíli tato reakce často užitečná, po jejím skončení se naopak obrací proti nám, jestliže přetrvává. Když jsme od emocí a zážitků těla spojených s událostí „odříznuti“, těžko se s nimi můžeme vyrovnat.

Ve své knize Psychické trauma a jeho terapie Marek PreissDaniela Vizinová popisují takzvanou dialektiku traumatu – tedy dva extrémní stavy, ve kterých se traumatizovaný člověk pohybuje jako v začarovaném kruhu. Prvním je částečná až úplná amnézie na událost s možností náhlého zaplavení emocemi a druhým inhibice bez emocí, prožívání z odstupu.

Prožít si to znovu?

A jak s tím vším nakládá terapie zaměřená na práci s traumatem? Zastánci tradičnějších přístupů tvrdí, že je potřeba se v terapii postupně propracovat do bodu, kdy bude možná konfrontace s traumatem (zjednodušeně řečeno převyprávění a znovuprožití události od začátku do konce), aby mohlo proběhnout jeho zpracování a následná integrace.

Na rozdíl od některých filmových scén to ale nevypadá tak, že by terapeut na klienta vybafl: Tak a teď mi řekněte, jak to přesně bylo, ponořte se do toho, jinak se přes to nedostanete! Právě naopak – je důležité, aby byl terapeut pro klienta předvídatelný a průběžně vyžadoval souhlas, jednak než se do nějaké intervence vůbec pustí, jednak v jejím průběhu.

Kontrola by měla být na straně klienta, aby se znovu neopakovalo to, co zažil během traumatické události: tedy právě ztráta kontroly a bezmoc. Alfu a omegu úspěchu tvoří bezpečné prostředí a dobře navázaný terapeutický vztah. Existenciální i další směry psychoterapie využívají třífázový model traumaterapie Luise Redemann, z nichž první je fáze „stabilizace“, kam neodmyslitelně patří právě vytváření bezpečného vztahu a prostoru. Tuto fázi nelze přeskočit, jinak hrozí retraumatizace klienta.

K té může dojít v momentě, kdy je klient konfrontován s traumatem příliš brzy, v nevhodnou chvíli anebo když není vytvořen dostatečně bezpečný vztah s terapeutem, takže je se svým traumatem během konfrontace klient opět sám, a může jej dokonce prožít jako něco, co se děje znovu v přítomnosti. Bezpečí a důvěra jsou zkrátka stěžejními podmínkami úspěšné expozice traumatu.

Ani jedno z toho nelze pochopitelně vynutit a v pozici klienta nemá smysl se ve snaze urychlit posun tlačit do něčeho, co necítíme. Respekt k osobnímu tempu každého člověka je dalším důležitým faktorem. Pro terapeutický proces obecně bývá užitečné, když je možné mluvit o tom, proč člověk bezpečí necítí, co by potřeboval jinak a co případně nabourává jeho důvěru v terapeuta. Z toho všeho vyplývá, že snažit se „naordinovat“ sami sobě odžití traumatických zážitků bez odborné pomoci a bezpečného prostředí může být nebezpečné a stav ještě zhoršit.

Propojení skrze tělo

Co se týče obavy, že zaměření na minulost by nás odvracelo od přítomného prožívání, existuje řada technik, které při expozici traumatu naopak aktivně iniciují kontakt s přítomným prožíváním „tady a teď“ tak, aby předešly retraumatizaci. Babette Rothschild ve své knize The Body Remembers (Tělo nezapomíná) zmiňuje několik technik v rámci terapie traumatu využívajícících práci s tělem.

Nejprve se během prvních fází vytváří bezpečné místo v mysli klienta, kam se může vracet – takzvaná kotva. Když po náležité přípravě (která může trvat několik měsíců i let) dojde k fázi konfrontace a klient vypráví o svém traumatu v přítomném čase a prožívá jej, využívá se techniky brzdy. Ta přerušuje klientovo vyprávění a zaměřuje se na jeho aktuální prožívání – je to taková kontrola pro terapeuta i klienta, jak na tom klient právě teď je, zda je dobré pokračovat či ne a zda je potřeba jej opečovat (například použitím kotvy). Cílem je, aby klient nebyl najednou příliš zaplavený vším, co se mu vybavuje, získal nazpět kontrolu a předešlo se retraumatizaci.

Kontakt s aktuálním prožíváním se projevuje i v technice „využití dvojího uvědomování“. Když například flashback události vyvolá záchvat paniky, lze pojmenovat tuto realitu takzvaně zažívajícího já (tady se velmi bojím) a zároveň realitu pozorujícího já – rozhlédneme se, zhodnotíme situaci a pojmenujeme ji (a tady mi nehrozí žádné nebezpečí). Samozřejmě to vyžaduje trénink.

Celý proces je velice složitý a vyžaduje odborné vzdělání a zkušenosti, rozhodně tyto techniky nedoporučuji zkoušet sami na sobě. Zjednodušené příklady uvádím spíše pro představu, že zpracování neodžitého nemusí být a často také není jen „plácání se v minulosti“, ale naopak je v něm důležitý kontakt s aktuálním prožíváním a oba principy se vzájemně doplňují. Během závěrečné fáze integrace zpracovávaného traumatu je pak konečně umožněno obrátit se i k třetímu principu: budoucnosti, která se otevírá.

Někteří psychoterapeuti a psychoterapeutky mají ovšem dokonce za to, že není vždy nutné dojít k expozici traumatu, aby byla terapie pro klienta přínosná. Například podle již zmíněné Babette Rothschild není přímé zaměření na traumatické vzpomínky vždy nápomocné a takoví klienti mohou mít podle ní prospěch z terapie zaměřené na zmírnění symptomů, posilnění schopností zvládání a zdokonalení běžného fungování.

Každodenní trápení

Potlačení emocí se samozřejmě nevyskytuje jen v reakci na trauma, ale děje se i v běžných denních situacích. A terapie není jedinou odpovědí na vše. Například nás v práci někdo naštve nebo se pěkně zapotíme při prezentaci před kolegy, ale my vztek i stres potlačíme a večer se cítíme podráždění, mohou se nám dokola vybavovat věty, které nás zasáhly, vymýšlíme, co jsme měli říct jinak, a tak dále. Následně nás může začít štvát navrch ještě to, že s námi nepříjemný zážitek tak dlouho zůstává a ubírá nám prostor na jiné věci.

Můžeme se vydat racionální rovinou: ptát se sami sebe, co za tím může být, že nás to tak zasáhlo, zda se nám tím něco připomnělo… Nebo se vypovídat a postěžovat si někomu blízkému – jak známo, sdílené trápení je poloviční trápení. Možná to ale nezabírá nebo jde prostě jen o to udělat si na sebe chvilku a dát bezpečný prostor tomu, co nebylo projeveno. Můžeme se svého těla ptát: Jak by ten vztek chtěl ven? Můžeme si zaboxovat do polštářů, zakřičet v přírodě nebo odbourat nashromážděné stresové hormony pohybem či relaxací.

Záleží ale také na tom, zda se nám neodžitá emoce nebo důsledky jejího potlačení v tuto chvíli skutečně vrací, nebo zda máme pocit, že bychom to „měli“ odžít. Vnímám velký rozdíl mezi tím, zda dáme emocím průchod, protože k tomu máme chuť a myslíme si, že by nám to mohlo pomoci, a tím, když to nevychází z nás, ale někdo nás zaveze z ničeho nic do lesa a nařídí nám: Tak a teď tady křič (opět vypůjčeno ze stereotypních filmových scén).

Podobně je velká propast mezi tím, zda máme chuť se nějak intuitivně pohybově vyjádřit, takže si třeba zatancujeme na oblíbenou písničku a zazpíváme tomu, kdo nás naštval, ať jde do oněch míst, a naopak tím, když je sport viděn jako automatický povinný všelék, nebo dokonce způsob, jak tělo trápit, měnit, spalovat kalorie a vlastně být spíš prostředkem k dalšímu potlačování emocí. Někomu může také vyhovovat vplout do nějaké příjemné činnosti, ve které zapojuje jiné sféry mozku a energie než v běžné práci, dělá mu radost a bývá spíše zaměřená na relaxaci nebo kreativitu než na výkon.

Jindy se může znovuprožívání objevovat v situaci, kdy se člověk nedokáže odpoutat od partnerského vztahu z minulosti. Rozchod stále bolí, expartner nebo expartnerka zůstávají v myšlenkách a city k nim neochabují. Člověk tak stále myslí na to, co mohlo být a není. Zároveň na rozumové úrovni ví, že už to nezmění, a může se snažit si myšlenky a pocity zakazovat.

Čím víc se ale snažíme na něco nemyslet, tím víc se nám to jako bumerang vrací. Podobně jako v předchozím případě můžeme situaci zkoumat na rovině rozumu, emocí a těla. V rámci rozumové roviny se můžeme ptát: Co mi nejvíce chybí? Co mě na tom nejvíc bolí?

Když se ponoříme do větší hloubky, například zjistíme, že se nejedná jen o vztah s daným člověkem, ale spíše o to, co pro nás představoval. Může to být třeba pocit stability a jistoty, jindy nám chybí vášeň anebo pocit, že nejsme sami. Když se nám podaří objevit nějakou takovou hlubší rovinu, jsme o krok dál, protože můžeme pracovat s ní.

Pokud jde například o to nebýt sám, tak čím to, že je pro nás samota tak obtížná? Co se v ní s námi děje, jak sami sebe vnímáme, když jsme single? Nebo jsme se naopak upnuli na určitou představu o daném člověku a často si jej idealizujeme. To může být způsob, jak se vyhýbat novým vztahům, když sami sebe přesvědčíme, že nikdo už nebude tak skvělý jako on nebo ona.

Rozklíčovat ale vlastní obranné mechanismy, přesvědčení a opakující se vzorce chování je nesmírně těžké. Více nám mohou napovědět naše emoce a pocity v těle.

  • Co cítím po rozchodu? Je to smutek, opuštění, zrada, vztek, pocit nespravedlnosti…?
  • Kde v těle to cítím? Co to může znamenat?
  • Vybavuje se mi přitom něco ještě z dávnější minulosti?
  • Co by tato část těla řekla, kdyby mohla mluvit?
  • A co bych nyní v tomto kontextu potřeboval/a?
  • Jak si to dopřát, ať ve vztahu jsem či nejsem?

Takovým doptáváním (nejlépe v terapii) lze blíže poznávat své potřeby. Hledáním toho, jak je naplnit a opečovat se, pak můžete nejen zpracovávat svůj rozchod, ale také si více uvědomovat, co ve vztahu hledáte, co vám chybí, když jej nemáte, a jak být celkově spokojenější. Odžíváním si tak člověk zpracovává minulost a zároveň zůstává v přítomnosti lépe napojen na své aktuální prožívání, což umožní otevřít potenciál uvědomělejší a uspokojivější budoucnosti.

Zároveň by se takové úvahy o odžívání neměly ztělesnit v nový nárok: vždy musím každou pocítěnou emoci odžít. To myslím v naší společnosti ani není možné. Co se ale dělat dá, je zkoušet být se svými emocemi více v kontaktu, bez hodnocení je pozorovat a hledat bezpečné ventily, jak je projevit. Podobně jako s mnoha dalšími rovinami psychiky mám za to, že i v tomto případě platí, že bývá zdravé a posilňující mít pestrý repertoár způsobů zacházení s emocemi a flexibilně je využívat podle svých aktuálních potřeb a situace.

A pokud se nám zdá, že se nám některé situace a zacházení s emocemi opakují, přičemž nám to nevyhovuje, není důvod na to zůstávat sami. V terapii se pak může pracovat na prozkoumávání toho, proč vztek zadržujeme, jak by se dal v rámci prevence projevit asertivně náš názor, jak snížit stres či zpracovat trauma. Jindy se můžeme v terapii zaměřit na to, jak se vyrovnat s rozchodem, jak mu lépe rozumět a moci se posunout dál.

Nepoměřujme přitom, zda je problém „dost závažný“, ale vnímejme, jak se cítíme, protože nikoliv povaha problému, ale naše prožívání bývá tím nejlepším ukazatelem, kdy si říci o pomoc.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen sledovat zdarma naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Novinky e-mailem:

Přihlásit se

Články k poslechu

Zeptej se těla

Dvacet čtyři hodin denně máme po ruce osobního rádce, který ví víc, než si myslíme.

21 min

Vstup do ticha

Vnitřní klid je jen jednu myšlenku daleko. Jak se k němu dostat?

10 min

Rytíři na bílých koních

Nepleťme si touhu pomoci s touhou po moci.

10 min

Rychlost života

Měli bychom se naučit s klidným úsměvem říkat: Ještě si to musím promyslet.

11 min

Čekání na miminko

Jak si uchovat naději, když vám život nedává to, po čem bytostně toužíte?

22 min

6. 12. 2021