Věděli jste, že lidé dojíždí hodinu denně už od starověku? Americký novinář Tom Vanderbilt zkoumal, co o nás říká naše chování na silnicích. Jeho postřehy berou dech.

Toma Vanderbilta zajímá stejná věc jako valnou část nás ostatních: co se to k čertu děje na silnicích? Narozdíl od nás mu to ale nevrtalo hlavou jen v dopravní zácpě nebo nad pivem. Roky studoval poznatky ekonomů, psychologů, sociologů i dopravních inženýrů a cestoval s autem po světě, aby našel odpovědi na pár zdánlivě jednoduchých otázek:

• Proč sami sebe týráme v kolonách?
• Proč se tolik nehod stává na přehledných úsecích?
• Jak to, že se v některých zemích bourá a umírá tak málo, zatímco hned za hranicemi tak moc?

Výsledkem je čtyřsetstránková bichle Traffic: Why We Drive the Way We Do (Silniční provoz: proč řídíme tak, jak řídíme), plná zajímavých postřehů.

Nejnebezpečnější situace jsou ty bezpečné

Jak pojedete po úzké a rozbité silnici ve španělském vnitrozemí, klikatící se nad srázem? Krokem. A před každou zatáčkou pro sichr zatroubíte. Jací ale budete šoféři na čtyřproudovce s únikovými zónami, táhnoucí se bez zatáček přes Spojené státy? Příliš sebevědomě – a brzy taky možná budete vyplňovat papíry pro pojišťovnu.

Vanderbilt je kousavým nepřítelem „promíjejících silnic“ a opírá se o desítky studií dokazujících, že příliš široké jízdní pruhy a krajnice, velkorysé oddělení automobilů, cyklistů a chodců a přebytek značek nedělají dobrotu.

Odvádějí totiž pozornost řidiče od ostatních účastníků provozu a vedou ho k tomu, že si všímá hlavně navádějících vodítek. Lidská pozornost je omezená a každou půlsekundu, kdy se koukáte nahoru na semafor nebo na informační ceduli, přicházíte o půlsekundu, kdy jste se měli koukat před sebe. Bum prásk! Kde se v té křižovatce ta dodávka vzala?

„Problém se značkami vězí v tom, že jejich účinek klesá s jejich počtem. Čím víc cedulí STOP, tím pravděpodobněji je budou řidiči porušovat. Studie ukázaly, že právě tyhle značky nedělají prakticky nic pro snížení rychlosti – řidiči zkrátka jezdí o to rychleji mezi nimi, aby nahnali čas.“

Dopravní zácpy a dojíždění jsou tu s námi odjakživa

Novinkou pro mě bylo, že dopravní zácpy znal už antický Řím a řada dalších měst v historii. Nikde se radním nepodařilo situaci uspokojivě vyřešit. V Římě například omezili provoz povozů přes den. Nikdo se tam pak nevyspal, protože se zboží po hrbolaté dlažbě naváželo v noci.

Co je ještě zajímavější – potřebu pracovat jinde, než kde bydlíme, v sobě máme vštípenou hlouběji, než si asi myslíte:

„Yacov Zahavi, Izraelský ekonom pracující pro Světovou banku, v sedmdesátých letech vypracoval teorii, podle níž lidé chtěli odnepaměti věnovat každý den určitý čas tomu, aby se přepravovali. Zajímavé je na tom to, že podle Zahaviho byl tento čas stejně dlouhý na všech místech. Anglické městečko Kingston se rozkládá na čtyřech procentech plochy Londýna, lidé v obou městech ale denně jezdili průměrně tu samou třičtvrtěhodinu. Jediný rozdíl byl v tom, že Londýňané jezdili méně často, ale po delších trasách, zato lidé z Kingstonu jezdili častěji, ale zase na kratší vzdálenosti.“

Tohle zjištění ale neberte jako svou osobní „emisní povolenku“. Pěší chůze na kratší vzdálenost by totiž instinkt ukojila stejně dobře:

„Italský přírodovědec Cesare Marchetti tu myšlenku dál rozpracoval a všiml si, že ještě dávno před tím, než existovala auta, se lidé snažili denně přepravovat zhruba jednu hodnu. Nazval to jeskynním instinktem, který prý vyjadřuje rovnováhu mezi naší touhou pohybovat se a touhou mít domov.“

Vězeň, který si během šedesátiminutové vycházky odšlape dokolečka na dvoře svých pět kilometrů, tak vlastně kopíruje trasu, kterou podle archeologických nálezů chodívali na trh zemědělci v řeckých vesnicích v období antiky.

Míra korupce má na nehodovost větší vliv než HDP

Na první pohled se to zdá být jasné: nejvíc lidí (v přepočtu na počet obyvatel, aut či dokonce ujetých kilometrů) umírá v chudých zemích, kde se po vytlučených ulicích jezdí v autech se selhávajícími brzdami.

Jak je potom ale možné, že sousedící země Holandsko a Belgie, které mají stejně kvalitní silnice a auta i podobný hrubý domácí produkt na hlavu, vykazují zcela odlišné „černé statistiky“?

Vanderbilt říká, že za to může korupce. Té je v Holandsku podle Transparency International výrazně méně než u sousedů, a také proto se na holandských silnicích ročně zabije o polovinu méně lidí než u sousedů.

„Korupci lze nejčastěji chápat jako zneužívání pravomocí pro osobní prospěch. Můžeme ji tedy považovat za znamení obecného nedostatku respektu k zákonům. Národy, které jsou nejméně zkorumpované, jako Finsko, Norsko, Nový Zéland, Švédsko či Singapur, mají zároveň ty nejbezpečnější silnice.“

V knížce Traffic se mimo jiného dozvíte, jak důležitý je oční kontakt a proč se mu na řidiči na mexických křižovatkách vyhýbají. Nebo že ten vygumovaný stav, kdy si nemůžete vzpomenout, kudy jste posledních pár minut jeli, je překvapivě běžný.

Vanderbilt vám samozřejmě nevysvětlí, jak řídit stoprocentně bezpečně nebo aspoň rychleji – sám ostatně připomíná, že jediný způsob, jak se vyhnout dopravním problémům, je nevylézat z domu.

Při stání v koloně nebo hledání parkovacího místa si ale díky němu aspoň budete připadat chytřejší.