Seděla jsem za pracovním stolem a kolegyně mi právě přinesla nějaká lejstra. Na ten den jsem toho moc nenaspala. Pohádala jsem se s přítelem a přepískla to i s alkoholem. Udělalo se mi špatně. Snad z přívalu energie od kolegyně, cítila jsem obrovský tlak. Fakt velký. Nedokázala jsem specifikovat, jak přesně mi je špatně, ale věděla jsem, že je to vážné. Natolik vážné, že jsem začala vyšilovat. Infarkt. Takhle nějak asi vypadá infarkt. A to jsou ty cigarety a léta sezení za stolem. Odvezla mě záchranka, ale už záchranáři v sanitce vypadali podezřele klidně. Neměli by mě zachránit, když umírám?

Tohle se stalo před osmi lety. Neumírala jsem. Byla to moje první panická ataka a nebyla bohužel poslední. A dlouho trvalo, než jsem ji dokázala rozpoznat a sanitku si nevolat. Začala jsem navštěvovat psychosomatické centrum a tam jsem pochopila, že všechno souvisí se vším a že nás „magorů“ je fakt hodně. A že nejsme „magoři“, ale jen lidé s problémy.

Poznala jsem krásnou, schopnou ženu s maniodepresí. Kluka, co vypadal jako každý puberťák, kterému je vše jedno, ale ve skutečnosti byl tak citlivý, že mu jedno nebyla ani cesta do školy. Chlapíka manažera, co to dotáhl tak daleko, že nemohl ani polknout jídlo.

A pak jsem si našla svou terapeutku a pomalu, ale jistě začala chápat, proč ke mně panika přišla. Protože jsem žila špatně. Protože jsem musela spousty věcí změnit, protože jsem pořád, téměř ve třiceti letech, byla jak malá holka, co nedospěla. Co neuměla říkat „ne“ a co se neuměla postavit na vlastní nohy. A pak se stal zázrak. Paniky začaly řídnout a pak zmizely nadobro.

Umřu, když nezůstanu doma

Teda úplně nadobro ne. Nikdy nezmizí. To vám můžu říct rovnou. A víte proč? Protože ony nejsou zlé, ony jsou ukazatel, takový zdvižený prst. A když uhnete ze směru, vrátí se. A vlastně takové drobné chvění tady bylo vždy, akorát jsem to nevnímala. Ale zpět k té době, kdy na oko zmizely.

Otěhotněla jsem a porodila. Tři roky nato se mi udělalo na ulici špatně. Byla jsem hladová a zatočila se mi hlava. Mimochodem pokles cukru jen jeden ze spouštěčů panik. A tak jsem po několika letech opět skončila v sanitce a tam mi došlo, že infarkt nemám, ale stará dobrá kámoška je zpět.

A bylo to zlé, hodně zlé. Už to nebyly jen občasné záchvaty, ale trvalé úzkosti, strach z toho, že panika opět udeří, a strach vyjít ven. Jakmile jsem se vzdalovala od místa bydliště, v krku se začalo stahovat a já měla pocit, že se udusím. Nešlo to. Nebudu nikam chodit, pomyslela jsem si. Ale pak přišla spásná rada od jedné holčiny, která mi napsala přes Facebook. „Musíš ven a sama, jen tak se vyléčíš.“

Tohle jsem považovala za blbost – jak se můžu vyléčit tím, co mi dělá zle? Ale měla pravdu. Paniky totiž fungují tak, že nás stahují dolů tím víc, čím víc jim uhýbáme. Existují případy, kdy lidé přestali lítat letadlem, pak jezdit vlakem, nakonec tramvají a pak se báli i jít sami na záchod.

Šla jsem se tedy léčit ven. A cesta na náměstí, která jindy trvá pět minut, mi trvala hodinu. Rozdýchávala jsem to, vracela se o kousek zpět a postávala na místě. A pak jsem to zdolala. Jako Mount Everest. Až mi to přišlo vtipné. Začala jsem o tom psát blog a nestačila se divit, kolik lidí panickou poruchou také trpí.

Jít tomu naproti

Něco mi v tu dobu panika chtěla sdělit. A já jí musela jít naproti. Ano, je to jako z nějakého amerického dramatického filmu, kdy se hlavní hrdinka neohroženě vrhá do nebezpečného místa. A já se vrhla do poklidného parku a stála tam a dívala se panice do očí.

Učila jsem se s ní zacházet. Dýchat a zkoumat, co to se mnou dělá. Od doktorů jsem věděla, že nic. Že se opravdu nic nestane, že na paniku se neumírá. Je to prý v hlavě. Jenže peklo v hlavě není nic příjemného. Bušilo mi srdce a byla jsem přesvědčená, že buď omdlím, zblázním se nebo rovnou umřu, pokud nebudu okamžitě doma nebo pro mě nepřijede sanitka.

A tak jsem stála v parku a čekala, co se stane. Sledovala své tělo, které se chvělo, a chvělo se proto, že jsem měla paniku. To je vždy důležité, zracionalizovat si to.

Dýchat jsem mohla, to jsem prozkoumala – sledovala jsem nádech a výdech, kterému jsem nijak nepomáhala, protože pokud se snažíte o hluboký nádech v panice, dostanete se do ještě větší paniky, jelikož to sevření neprorazíte a dostanete strach, že se udusíte.

Chodit jsem mohla. Dobrá zpráva. Takhle jsem prozkoumala tělo a řekla si, že tedy musím přemoci paniku, že o nic nejde. A ještě lépe, paniku přijmout. Trvalo to dlouho a někdy jsem to nezvládla. Někdy jsem náhodného kolemjdoucího přepadla s tím, že je mi špatně, že nevím, co dělat.

Brečíte a chcete domů. Když si nezavoláte sanitku, tak aspoň taxíka, abyste se už doma schovali do postele. Proč ale? Pokud vám fakt něco je, postel vás nezachrání. A jakmile začnete utíkat, panika získá moc. Váš mozek si místo, ze kterého jste utekli, bude pamatovat jako něco nebezpečného.

Učila jsem zůstávat na místě, učila jsem se chodit mezi lidi, do kina, do přírody, na výlety. A naučila jsem paniku vnímat jako něco, co mi pomáhá. Občas mě navštíví, to když se rozhodnu neodpočívat a jet na doraz, a když se pak motám někde v centru města a ten den chci ještě stihnout pracovní schůzku, kafe s kámoškou a pilates. Ale nejde to. Něco musím odložit, protože panika krouží okolo. Teď už vím, proč přišla.

Autorka Alžběta Bublanová vydala o svém životě s úzkostnou poruchou knihu Život s panikou.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.