Jednou jsem na wikipedii narazila na větu: Tento článek je pahýl. To je přesné! Tento člověk je pahýl. Zkusím vám přiblížit život člověka, jehož přirozený duševní vývoj byl v raném dětství přerušen psychickým týráním. A proč se mu v dospělosti hrnou do očí slzy, když slyší věty jako: „Máš, co jsi chtěla. Za svý jednání jsme zodpovědnej každej sám.“
Nejsme. Za jednání pahýlu je zodpovědný ten, kdo pahýl vytvořil. On sám dlouho neví, že je pahýl. Jenže vykládejte to někomu, když to zjistíte. „Víš, ona mami mě celý mý dětství psychicky týrala, fakt, věř mi, nevymýšlím si to.“ I vám samotným ty slova přijdou trochu k smíchu, co teprv ostatním? A jste opravdu připraveni na zlehčování či ignorování vašeho příběhu?
Je mi 32 a pár let vím, která u mě bije. Tenkrát jsem si to našla na internetu. Byl to šok. Já byla psychicky týraná? Mojí mami?! Ale nene. Vždyť mě miluje. Určitě jen nedokážu rozlišit míru vlastní zkušenosti od popisovaných znaků. Co je to sakra schizoid? To jsem jako nemocná, blázen a mám se léčit? Ne! Tohle je nesmysl, nebudu na to myslet. Je to celý kravina a život jde stejně dál.
To bylo pár týdnů po mém rozvodu s mužem, kterého jsem hluboce milovala pro klid a vzájemnou lásku, která v našem vztahu panovala. Pak přišly konflikty, které jsem nedokázala řešit. Boj nikdy nebyl moje silná stránka. Po tom, co jsem pohrozila rozvodem, mi manžel sdělil, že mi nebude bránit. Prý ho soužití se mnou už dlouho ničilo.
Můj svět se poprvé zhroutil. Přišla jsem o lásku milovaného člověka a o svůj klid (ten klid, ve kterém jednou uhnijete). Tenkrát jsem dobrovolně zašla i k psychologovi. Potvrdil, že naše manželství nemá šanci.
Na dalších dvou třech návštěvách jsem zjistila pár zajímavostí o sobě. Třeba že můj nedostatek blízkých vztahů není způsobený nezájmem o ně, ale mojí neschopností. Nic, v čem bych se chtěla vrtat, a tak jsem se s psychologem rozloučila.
Takhle chutná láska?
Přišel nový vztah. Energický mladý dobrodruh. Nastal ohňostroj emocí. Jeho vášnivých a mých velmi zdeformovaných. Fyzicky mě přitahoval snad až extrémně a dodnes to tak je. Jezdil za mnou z velké dálky každý víkend. Hádali jsme se, obviňovali, uráželi. X‑krát jsem se s ním rozešla, x‑krát jsem ho po pár hodinách vyhodila z bytu. Potratila jsem jeho dítě.
On mě miloval, pro mě každá jeho návštěva znamenala hodiny prosezené na záchodě s průjmem z nervozity a strachu. Po dosavadním zjištění o svých emocích jsem průjem považovala za důkaz lásky vycházející z mého nitra. Přece když mi tenkrát ten psycholog řekl, že vzhledem k svému neprožívání emocí svůj život nežiju, ale živořím, pak tento opačný extrém je jistě to správné! Takhle tedy chutná láska.
Bojovala jsem se všemi svými démony, abych si na tuto chuť zvykla. Druhé početí bylo úspěšné, máme spolu krásného synka. Odstěhovala jsem se za svým mužem na druhý konec republiky. Koupil pro nás byt.
Dnes jsou to dva roky, co jsem od něj odešla i s tříletým synem. Kombinací cizího prostředí, mojí neochoty navázat nové vztahy, kombinací našich ustrašených povah a zkurvených dětství se vztahy mezi námi vyostřily tak silně, že mě můj něžný muž fyzicky napadl před očima našeho malého syna. Bylo rozhodnuto.
Rejstřík středních tónů
Odchod zpět do mého domova pro mě znamenal logický a jediný možný krok. Můj partner velmi bojoval, abychom spolu zůstali a na našem vztahu pracovali. Miloval nás. Pro mě to absolutně nepřicházelo v úvahu.
Svůj odchod jsem považovala za důkaz, že ve mně zůstal kus zdravého rozumu. Že s někým, kdo vás v hádkách tituluje dámským přirozením, ponižuje a naznačuje plivnutí do obličeje, není radno provádět obnovovací pokusy. Dnes už chápu, že člověk frustrovaný odmítáním, nedostatkem lásky a hypotékou dělá různé věci.
Rozbití naší rodiny a odloučení nás oba hodně naučilo. On je zlomený. Prodal byt, hypotéku by sám neutáhl. Neví to, ale je stále jediným chlapem v mém srdci. Nehledám dalšího partnera ani náhradního otce pro syna. Víkend, který společně všichni tři jednou do měsíce trávíme, je pro mě vždy silný zážitek. Klid a štěstí.
Lásku k němu si uvědomuju naplno, doslova mě válcuje. Zlomený muž, žijící daleko, pro mě nepředstavuje žádné nebezpečí. Když mi oznámil, že si našel přítelkyni, spadla jsem z nebe na zem. Láska k němu mi dala obrovskou ránu do hlavy (je můj!!). A do srdce. Začala jsem bojovat. Za sebe, za moji lásku, která tam vždy byla, jen já ji vyměnila za odhánění blízkosti a ochranu vlastní duše.
Bojovala jsem (přesvědčovala a vysvětlovala, ach) za naši budoucnost. Za vrácení rodiny našemu malému synovi. Svýho tátu miluje a on jeho. Naznačila jsem, že své nepochopitelné chladné jednání jsem si nevybrala. Že mi bylo způsobeno. Musel se dobře bavit… Tyhle psychologický kecy… Přísahá, že se mnou už NIKDY. Po našem odchodu a ztrátě syna prožil peklo na zemi. Chápu ho.
S psychologem pracuji na doplňování pozitivních zážitků, abych mohla prožívat blízkost jako život neohrožující. Na vytvoření jakéhosi pevného bodu. Výrazně mi chybí „střední tóny“. Slovo schizoid znám jen z internetu. Do jaké míry se mě týká, to nevím, neptám se. Rozsah netuším. Vím toho moc a stále nic. Vím, že každý máme něco. A že já to svý nechci.
Potřebuješ psychologa!
Celý život nesu zodpovědnost za ničivý jednání vlastní matky. Milující a milovaný mami. Od věku, který jsem schopná si pamatovat, se mi všemi možnými i nemožnými způsoby snažila dokázat, že nejsem normální. Že potřebuji psychologa.
Neexistoval můj pohyb, který by nedokazoval, že nejsem normální. Neexistovala moje věta, která by nepotvrzovala, že potřebuji psychologa. Mé pohyby, má gesta, mnou sdělované zážitky, reakce, moje volba oblečení, jeden culík nebo dva… vše bylo důkaz. Vše komentovala stále stejně: „A to si opravdu myslíš, že jsi normální? Že nepotřebuješ psychologa?“
Podotýkám, že jsem byla na prvním stupni základní školy. Doporučovat mi tak naléhavě v tomto věku návštěvu psychologa bylo divný. Sama mě k němu ale neodvedla. Vše se umocnilo, když starší sestra odešla na internát. Zůstala jsem s mami v bytě sama, její jednání neuvěřitelně nabralo na intenzitě a ztratilo veškerý hranice. Táta odcházel z práce rovnou do hospody, vracel se pozdě v noci. Dnes se mu nedivím.
Pocity už si nepamatuju. Ale pamatuju si den, kdy to přestalo bolet. Ten den jsem se odpojila. Těžko to popsat. Vše pokračovalo ještě dlouhé roky, ale moje mysl či duše už to vzaly jinudy. Vnímala jsem ničivost, ale už tak nějak zprostředkovaně. Jako bych stála vedle malé Katky, které se to dělo.
Moje mami bývala velmi výbušná povaha. V záchvatech zlosti na mě nekontrolovaně řvala, v amoku do mě řezala vařečkou, i když už jsem se dávno plazila po zemi. Později už jsem se při těchto záchvatech leckdy i smála.
Horší bylo slovní odmítání. Ne, nemám tě ráda, když děláš tohle. Ne, nenavlíklas ty korálky hezky. Dárek, který jsem jí jako malá koupila na pouti za peníze z kasičky, přede mnou rovnou vyhodila do koše. Takovou hrůzu si prý nikam věšet nebude. Jak já dolejzala, aby mě měla ráda.
Na druhém stupni základky, kdy jsem projevila tendenci oblékat se sama: „A v tom chceš jít mezi lidi? To ti nevadí, že se za tebou budou lidi otáčet a litovat tě? Vážně si nemyslíš, že by sis měla dojít k psychologovi?“ Měla jsem svetr a džíny.
Totální nelogičnost jejích argumentů a velmi časté protiřečení si v tom, za co vlastně mám navštívit psychologa, mi i přes můj velmi nízký věk daly cosi jako potvrzení, že problém nejspíš nebude na mojí straně. Jenže co s tím? Ano, u takového potvrzení se můžete vyfotit.
Vše další dlouhá léta pokračovalo. Moje duše i mysl už dávno jely jinudy, ale dětský mozek stále nevěděl, jak zpracovat takto nelogické chování mámy. Maminky, nejmilovanějšího, nejbližšího tvora, oázy klidu, něhy a bezpečí… dělám si srandu. Ničivá intenzita a nemožnost ubránit se vypalovala díru do mojí dětský duše.
Abys byla normální
Něco se ve mně zlomilo asi v 18 letech. Už jsem pracovala, bydlela jsem v podnájmu. Mami mi volala do práce. Aby mi řekla, že to, že nejsem normální, si nemyslí jen ona. Že mluvila s mými přáteli a že ti si to o mně myslí taky. I to, že bych měla chodit k psychologovi.
Rozbrečela jsem se a zavěsila. I po opuštění domova mě chytila do pasti. Rozšířila svý pole působnosti – už se vše neodehrávalo jen mezi zdmi našeho domu. Zasáhla mi do mnou těžce vytvořených vztahů. Tušila jsem, že lže, ale mozek to nedokázal zpracovat.
Za pár minut mi volala znovu, aby mi řekla, že si to jen vymyslela, abych konečně pochopila, že opravdu nejsem v pořádku a mám jít k psychologovi. Tenkrát se to ve mně zlomilo. Objednala jsem se. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Už jsem nemohla dál. Něco se ve mně zlomilo, dodnes nevím co.
Byly to dvě ženy. Psycholožka a psychiatrička s propojenými kancelářemi. Značka ideál. Dělala jsem mraky psychotestů, odpovídala v nich na spoustu otázek a spojovala tečky, pojmenovávala barvy. Druhé nebo třetí sezení bylo společné, já, mami, ony dvě.
Mé psychotesty nic zvláštního nevykázaly, za naše neshody prý mohl vysoký věkový rozdíl. Od psychiatričky jsem dostala vynadáno, že mám o mámě mluvit jako o mamince, neříkat „ona“. Vona je koza! Vychovává vás vaše maminka, ne VONA!! okřikla mě dotčeně během mého povídání.
Nechte si vlastním rodičem narvat násadu od krumpáče do zadku, ať víte, jak jsem se cítila. Návštěva psychologa významně uvolnila přetlak uvnitř mé mami. Byla spokojená: viděl mě psycholog i psychiatr. Asi je vám jasný, že klid byl jen dočasný. Vše dál pokračovalo, ale s mojí dospělostí a samostatností její vliv slábl. Dnes už jen projevuje zklamání, že nejsem normální. Cítí to jako své selhání. Tolik se přece snažila, aby mi nějaký psycholog pomohl být stejně normální jako ostatní.
Využívejte celý web.
PředplatnéDnes je mi 32 a jsem zvláštní. Ano, opravdu jsem. Dnes už má moje mami pravdu. Moji nenormálnost sděluje na všechny strany. A od mých nejbližších dostává za pravdu – vždyť ta holka je opravdu tolik jiná… Po takovém tajném dětství nemůžete nebýt.
Naučila jsem se s tím žít a dnes z toho i těžím. Má odlišnost mi napomáhá být ve svém podnikání dobrá. Protože podnikáte‑li, jedním ze základních prvků úspěchu je zřetelně se odlišit od ostatních. Pokud to nevíte, prostě mi věřte.
Nemám nejmenší potřebu cokoliv mojí mami oplácet. Nebo jí snad otvírat oči a ukázat jí, že problém má ona, ne já. Házet na ni, co mi způsobila. Je v důchodu, mezi lidmi oblíbená, nekonfliktní a vstřícná. Ani ona si své trable nezpůsobila sama. Ona (pardon – maminka!!!) to neštěstí jen poslala dál.
Do jaké míry nevědomě? Po tom už nechci pátrat. Teď se soustředím na to, abych už nikdy nepřišla o lásku milovaného člověka. Protože taková ztráta mi vždy připomene, že jsem jenom pahýl. Mám, co jsem chtěla. Za svý jednání jsme zodpovědnej každej sám.
Katka, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz
