Ucpaným centrem Prahy kolem Muzea tečou po ránu proudy chodců. Stranou od jednoho z nich stála včera stařenka s košíkem růží. Byla prakticky neviditelná.
Zahrajme si na coby‑kdyby. Kdybychom se octli na kraji velké louky a uprostřed by stál jediný strom, měli bychom oči jen pro něj. Stromy v lese jsou o tolik méně nápadné! A kdybychom měli výhled na dav vojáků stojících v pozoru, všímali bychom si ze všeho nejspíš velitele pochodujícího vepředu sem a tam. Takové je lidské vnímání. Závislé na kontextu. Proto byla stařenka neviditelná.
Chvíli jsem se jen tak dívala, jak babička tiše a nehybně stojí u podchodu a kolem ní spěchají děti i dospělí s pohledy zapíchnutými do země. Pak jsem ale dostala nepřekonatelnou chuť koupit si růži. A když jsem se vydala davem napříč, přestala jsem být jediná, kdo si stařenky všiml a zachtělo se mu květin. Co se to najednou stalo?
Zákon pregnantnosti praví, že věci, které vnímáme, organizujeme do co nejjednodušších a jednoznačně definovaných celků. Do doby, než jsem se k ní vydala, byla stařenka součástí nehybného křoví v ústraní. Dominantním celkem byla pro chodce otevřená tlama podchodu a jednolitý dav.
Celek, jenž smysly vnímáme, se v základu dělí na takzvanou figuru (tedy to, co je v popředí a čemu věnujeme pozornost) a pozadí, které obraz dotváří. Stařenka patřila pro většinu lidí k pozadí.
Nebyla ničím nápadná, až do chvíle, kdy se směrem k ní něco pohnulo. To něco jsem byla já. Zákon společného osudu říká, že za celek považujeme předměty, které se hýbou jedním směrem. Teprve když jsem se vydala kolmo, vyčlenila jsem se z davu a začala jsem být v očích kolemjdoucích samostatnou jednotkou.
Mnoha chodcům jsem také vstoupila do zorného pole jako figura: Museli se mi vyhnout, pokud chtěli zdárně doputovat k podchodu. A jelikož je člověk tvor zvídavý a potřebuje si vždy nějak vysvětlit, co se v jeho světě děje, podívala se také většina lidí, kam se to šinu. A najednou spatřili stařenku – a její krásné drobné růže.
Zákon blízkosti říká, že jako celek vnímáme předměty, které jsou těsně u sebe. Zákon stejnosti zase, že celkem je soubor stejných prvků.
Dorazila jsem ke stařence a ze všech růží jsem si vybrala tu, kterou držela v ruce. Samo sebou. Zákon blízkosti říká, že jako celek vnímáme předměty, které jsou těsně u sebe a zákon stejnosti zase, že celkem je soubor stejných prvků.
Mnoho růží v košíku jsem v tu chvíli ve skutečnosti vnímala jako jediný předmět. Neměla jsem čas udělat ve své hlavě z hromady růží „sto růží, každou jinou“. To, co vystupovalo do popředí, byla růže v ruce stařenky, tolik jiná…
Kdyby stařenka stála o metr blíž k chodníku, po němž se valil dav chodců, všimlo by si jí mnohem více lidí a ona by prodala mnohem více růží. Kdyby se navíc vrhala kolemjdoucím pod nohy tak, jak to dělají pouliční prodejci parfémů a mobilních tarifů, její úspěšnost by ještě stoupla. Komoditu „růže“ navíc v okolí Muzea nabízela jako jediná.
Pravda je ale možná taková, že stařenka růže prodat nepotřebovala ani nechtěla. Možná chtěla jen tak stát na okraji davu a dívat se svýma starýma očima na věci, které v tu chvíli nikdo z nás ostatních neviděl a vidět nemohl.
