Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Neviditelná babička

Každý den našemu vnímání uniká něco důležitého nebo krásného. Proč?

Ester Danelová

Ester Danelová

9. 9. 2010

Ucpaným centrem Prahy kolem Muzea tečou po ránu proudy chodců. Stranou od jednoho z nich stála včera stařenka s košíkem růží. Byla prakticky neviditelná.

Zahrajme si na coby-kdyby. Kdybychom se octli na kraji velké louky a uprostřed by stál jediný strom, měli bychom oči jen pro něj. Stromy v lese jsou o tolik méně nápadné! A kdybychom měli výhled na dav vojáků stojících v pozoru, všímali bychom si ze všeho nejspíš velitele pochodujícího vepředu sem a tam. Takové je lidské vnímání. Závislé na kontextu. Proto byla stařenka neviditelná.

Chvíli jsem se jen tak dívala, jak babička tiše a nehybně stojí u podchodu a kolem ní spěchají děti i dospělí s pohledy zapíchnutými do země. Pak jsem ale dostala nepřekonatelnou chuť koupit si růži. A když jsem se vydala davem napříč, přestala jsem být jediná, kdo si stařenky všiml a zachtělo se mu květin. Co se to najednou stalo?

Zákon pregnantnosti praví, že věci, které vnímáme, organizujeme do co nejjednodušších a jednoznačně definovaných celků. Do doby, než jsem se k ní vydala, byla stařenka součástí nehybného křoví v ústraní. Dominantním celkem byla pro chodce otevřená tlama podchodu a jednolitý dav.

Celek, jenž smysly vnímáme, se v základu dělí na takzvanou figuru (tedy to, co je v popředí a čemu věnujeme pozornost) a pozadí, které obraz dotváří. Stařenka patřila pro většinu lidí k pozadí.

Nebyla ničím nápadná, až do chvíle, kdy se směrem k ní něco pohnulo. To něco jsem byla já. Zákon společného osudu říká, že za celek považujeme předměty, které se hýbou jedním směrem. Teprve když jsem se vydala kolmo, vyčlenila jsem se z davu a začala jsem být v očích kolemjdoucích samostatnou jednotkou.

Mnoha chodcům jsem také vstoupila do zorného pole jako figura: Museli se mi vyhnout, pokud chtěli zdárně doputovat k podchodu. A jelikož je člověk tvor zvídavý a potřebuje si vždy nějak vysvětlit, co se v jeho světě děje, podívala se také většina lidí, kam se to šinu. A najednou spatřili stařenku – a její krásné drobné růže.

Zákon blízkosti říká, že jako celek vnímáme předměty, které jsou těsně u sebe. Zákon stejnosti zase, že celkem je soubor stejných prvků.

Dorazila jsem ke stařence a ze všech růží jsem si vybrala tu, kterou držela v ruce. Samo sebou. Zákon blízkosti říká, že jako celek vnímáme předměty, které jsou těsně u sebe a zákon stejnosti zase, že celkem je soubor stejných prvků.

Mnoho růží v košíku jsem v tu chvíli ve skutečnosti vnímala jako jediný předmět. Neměla jsem čas udělat ve své hlavě z hromady růží „sto růží, každou jinou“. To, co vystupovalo do popředí, byla růže v ruce stařenky, tolik jiná… 

Kdyby stařenka stála o metr blíž k chodníku, po němž se valil dav chodců, všimlo by si jí mnohem více lidí a ona by prodala mnohem více růží. Kdyby se navíc vrhala kolemjdoucím pod nohy tak, jak to dělají pouliční prodejci parfémů a mobilních tarifů, její úspěšnost by ještě stoupla. Komoditu „růže“ navíc v okolí Muzea nabízela jako jediná.

Pravda je ale možná taková, že stařenka růže prodat nepotřebovala ani nechtěla. Možná chtěla jen tak stát na okraji davu a dívat se svýma starýma očima na věci, které v tu chvíli nikdo z nás ostatních neviděl a vidět nemohl.

Diskuse 0