Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Neviditelná

Její srdce chce lásku. Chce vášeň. Přeje si, aby do toho už konečně přestal kecat rozum.

Být, či nebýt? Otázka, kterou Shakespeare vložil do úst muži a dobře věděl proč. Ženu by to totiž ani nenapadlo. Žena ví, že být musí. Aby nakojila dítě, nakrmila muže, vyprala, uklidila, postarala se o stárnoucí rodiče, okopala zahradu, naplánovala realizaci půdní vestavby, zkrátka aby zajistila běžné životní standardy, o nichž muž nemá ani potuchy.

Ale když se najednou všechno zastaví a padne noc, přijdou i na neohroženou ženu těžké chvíle. Hlavou jí začne vířit spousta otázek. Jsem na správném místě? Je tohle ten správný člověk? Má smysl být ve vztahu, který není dobrý? Je lepší být ve špatném vztahu, nebo sama? A kde vlastně končí dobrý a začíná špatný vztah? Co ještě mám právo chtít od života?

Takové noci pak bývají bezesné.

Kde se vlastně vzala tahle „neohrožená žena“, která zvládne všechno, dokonce i zapřít sama sebe. Už se tak narodila, a nebo ji prostě jen život naučil? Vyrostla na pohádkách, asi jako všechny holčičky. Princ + princezna = žili spolu šťastně až do smrti. Svého prvního prince potkala až kolem dvacítky. A hned jí bylo všechno jasné. Láska, manželství, rodina, všechno bude fajn. Nebylo.

Už není na koho čekat, už není z čeho vybírat. Stala se pro muže neviditelnou.

První zklamání, první úplně nová bolest, která vydržela mnohem déle než břichabol po třešních. Mladé tělo má ale schopnost rychlé regenerace, a tak brzo přišel druhý pokus. A pak třetí, čtvrtý… a tak dále. S každým to myslela vážně. Do každého znovu a znovu vkládala naději na splněný sen – žili spolu šťastně až do smrti.

Do třiceti to byla hra. O nic nešlo. Čas se zdál nevyčerpatelný. Už věděla, že tu bolest přežije, a taky věděla, že vlak plný mužů, kteří o ni mají zájem, přijíždí k prvnímu nástupišti každý den. Prostě si jen vybírala.

Po třicítce začal ale ten vlak jezdit jen jednou za čas. Skoro nikdo nevystupoval. A pak, z čista jasna a bez předchozího varování, zrušili zastávku. Už není na koho čekat, už není z čeho vybírat. „Už o vás není zájem, madam,“ zaznělo posměšně ze zrezivělého nádražního rozhlasu.

I když byla pořád hezká a obvykle jí nehádali hodně přes třicet, nikdo se za ní neotáčel. Dokonce i dělníci z výkopu přestali hvízdat, když šla kolem. Dřív ji to jejich lascivní pískání a mlaskání pobuřovalo. Dnes by jim za docela tiché hvízdnutí snad došla pro pivo.

Ze dne na den se pro muže stala neviditelnou.

Stála tiše na peróně a říkala si: „Nebudu brečet, nebudu brečet, nebudu brečet. To zvládnu. Tohle není můj případ. Já nezůstanu sama. Budu mít děti. Ještě mi zbývá… pět let? Budu si vybírat jinak, slevím ze svých nároků. Ty řeči o spřízněných duších a zamilovanosti… Půjdu na to hlavou,“ řekla si a začala trávit čas s muži, o které by před pár lety ani pohledem nezavadila.

Bojí se, že už nikdy nedokáže bouchnout do stolu, vystřelit z děla, napnout plachtu, chytit vítr a… zas vyplout.

Od chronického žárlivce utekla těsně před první fackou. Od bohéma, který k životu nepotřeboval nic jiného než ušmudlaný kobereček na ranní meditační cvičení, až po první facce. Každému věnovala dva roky svého života. Dva roky, kdy se dennodenně snažila zvyknout si. Hledat v nich jejich lepší stránky. Přizpůsobit se. Najít cestu.

Celkem čtyři ztracené roky.

Dnes v noci si uvědomila, že jí brzo bude čtyřicet. Leží vedle muže, který je, jak se zdá, v její posteli jen proto, že nikdo lepší už nepřijde. Má řadu dobrých vlastností. Neopíjí se, nebije ji, nechodí za jinýma, nedusí ji. Je svobodný. Má svůj život a nechává ji žít. Má ji rád. Umí jí to říct. Umí ji obejmout. Pohladit. Podržet. Snaží se ze všech sil, aby byla šťastná. Je s ním legrace. Umí přišroubovat poličku. Chce s ní mít dítě.

Jen jí pořád něco chybí. Vlna vášně se nepřehnala. Po dlouhém boji nakonec chytrák rozum přepral pádnými argumenty rozervané srdce. Knokaut. Myslel si, že ho umlčí navždy. I ona si to myslela. Doufala… Ale zrovna teď, uprostřed všední noci, uprostřed jedné noci z tisíce, se ten malý pankáč pod Adamovým žebrem hlásí o svá práva.

Chce lásku. Chce vášeň. Chce, aby mu do toho rozum konečně přestal žvanit. A ona neví, kudy kam. Neví, zda zůstat, nebo jít. Není schopna udělat krok a přešlapuje na místě. Poslouchá střídavě nářek svého srdce a vzteklé syčení rozumu: “Jak můžeš být tak nevděčná?! Dal jsem ti nakonec to, o co ti celou dobu jde. Muže, který s tebou bude chtít strávit zbytek života. A ty si nejsi jistá?! Jiný už nepřijde. Nejsi mladá. Nemáš co nabídnout. Ber, co ti dávám!”

Dnes už neusne. Svírá se jí žaludek. Potí se jí dlaně. Stojí v koupelně před zrcadlem a počítá šedivé vlasy. Cítí se lapená v pasti. Bojí se, že už nikdy nedokáže bouchnout do stolu, vystřelit z děla, napnout plachtu, chytit vítr a… zas vyplout. Kam? Někam. To je jedno.

Prostě zas plout směrem k obzoru, za kterým je něco a nebo možná nic. Jen si plout. V noci okouzlená hvězdami, ve dne pohlazená sluncem. Bojí se, že už vyčerpala všechny minuty bezbřehého štěstí, které měla k dispozici. Bojí se, že když pro touhu po bouři opustí klidný přístav, už ho nikdy nenajde.

V noci si často neohrožená žena připadá – ohrožená. Jako jeden z červených druhů planety Země. Těsně před vyhynutím.

Využívejte celý web.

Předplatné

Naoko, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0