Svět se změnil a s ním i situace každého z nás. Lidé marodí. Umírají. Reagují na změny. Zkusme to vše přijmout bez hodnocení. Naše situace není ani hrozná (úzkostný pohled), ani “taková, jaká má být” (ezoterický pohled). Je prostě taková, jaká je.

Jsme citlivé lidské bytosti a na ohrožení reagujeme typicky lidským způsobem. Současná situace v nás vyvolává mnoho negativního – úzkost, strach, bezmoc, vztek. Když víme, že je to normální, můžeme se pokusit tyto pocity přijmout. Naše chování do značné míry odpovídá modelu, který vytvořila americká terapeutka Elisabeth Kübler‑Rossová pro popis reakcí lidí na smrtelné onemocnění. Později  jeho platnost zobecnila na jakýkoli druh vážné osobní ztráty.

Pojďme si tento model připomenout a vztáhnout na dnešní situaci. Zachycuje pět základních fází reakce na ztrátu. Zamyslete se, co jste ztratili, čím jste si prošli a co prožíváte:

Popírání

To se nás netýká. Čína je daleko. Itálie je daleko. Už je to tady, ale mě se to netýká. Je to jen chřipka… Nechceme se s nastalou situací smířit. Popírání je dočasnou obranou, která může trvat různě dlouho.

Hněv, agrese

Proč se to děje? Proč mně? Kdo za to může? Popírání už nemůže pokračovat. Dochází nám vážnost situace a cítíme se ohroženi, obviňujeme druhé.

Smlouvání

Budu si mýt ruce a nosit roušku. Budu šít roušky pro druhé. Pošlu něco na charitu. Nakoupím domů citróny a paralen… Třetí fáze zahrnuje naději, že se můžeme nějakým způsobem krizi vyhnout. (U vážných nemocí v této fázi často dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.)

Deprese

Nemůžu nic dělat. Nikam chodit. S nikým mluvit. Nevím, jak to bude s prací a penězi… Během čtvrté fáze si začínáme naplno uvědomovat nevyhnutelnost krize a to, jak ovlivní naše životy. Objevují se pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje i bezmocného soucitu s postiženými. (V této fázi se nedoporučuje postiženého rozveselovat. Truchlení a smutek patří ke zdravé reakci. Úzkostnějším jedincům se v této fázi předpisují psychofarmaka.)

Smíření, oživení aktivity

Přežijeme to, přežili jsme už horší věci. Může to trvat dlouho a mnohé bude jinak, s tím musíme počítat. Komu mohu pomoci? V poslední fázi se začínáme vyrovnávat se situací. Dochází k psychickému uvolnění. Jsme schopni přistupovat k situaci s rozumem, zapojením svých fyzických i mentálních sil, spolupracovat.

Různí lidé setrvávají v jednotlivých fázích různě dlouho. Zatímco někteří jsou ještě ve fázi popření, jiní nemohou spát, protože hledají viníky a rozepisují se na sociálních sítích. Činorodí jedinci, zejména ti, kteří se mohou aktivně zapojit do řešení situace, rychle přeskočili do fáze aktivity. Hloubaví jedinci se noří do pocitů smutku nebo soucítění s oběťmi krize.

Celá věc je o to složitější, že se vše stále vyvíjí. Ano, je to vážné, může to trvat dlouho, ovlivní to naše životy. Následky zatím nejsme schopni dohlédnout. Přijměte své pocity, ať jsou jakékoliv. Pokuste se s pomocí modelu, který jsme si právě vysvětlili, porozumět reakci ostatních.

Zastavme se

Současná situace je plná omezení a varovných zpráv. Hrnou se na nás z televize a všech dalších informačních kanálů. Sledujeme je, protože se potřebujeme zorientovat, uklidnit, možná i zabavit. Stálé opakování negativních zpráv nás ale vtahuje do katastrofického vidění a posiluje v nás pocit úzkosti, který je o to horší, že se nás situace přímo dotýká. Cítíme obavy o své zdraví, o zdraví našich blízkých, existenční obavy.

Zkuste se odteď nenechávat strhnout. Zastavte se. Vypněte zprávy (to důležité se vejde do pár minut denně), odložte na chvíli představy o své budoucnosti. Zkuste zpomalit a vypnout napjatou mysl. Zastavte se v přítomném okamžiku a zeptejte se, jak na tom teď jste:

• Jak se vám v této chvíli daří? Co vnímají vaše smysly? Zkuste najít zdroje, o které se můžete opřít. Dokážete kolem sebe vidět něco příjemného? Právě začalo jaro. Stromy a květiny kvetou, ptáci zpívají. Nespěchají, žijí ve vlastním klidném tempu. 
  
• Obraťte pozornost na své tělo. Zkuste je vnímat podobným způsobem, jak jste se teď podívali na svět venku: ne co vás kde píchá, ale co v něm funguje dobře.
  
• Potřebujeme zpomalit, abychom dokázali tělo skutečně vnímat. Zpomalení je blahodárné. Vnímejte nohy na zemi, svou páteř, svůj dech. Zůstaňte chvíli u sebe a vnímejte, jak je vaše tělo živé. Jaké to je, když si to uvědomíte?
  
• Tam, kde jste, vám v tuto chvíli nic nehrozí. Jste obklopeni svým vlastním přátelským prostředím. To je vaše aktuální realita. Úzkostné podněty zvenku už nad vámi nemají moc. Zastavte se a vnímejme přítomný okamžik.
  

Spolupráce a agrese

Současná situace nám připomíná naši vzájemnou závislost. Nejsem já, a pak ti druzí. Jsme v tom společně. Řada lidí aktivně pomáhá ostatním a my všichni, nebo aspoň většina, se snažíme chovat tak, abychom společně epidemii zvládli. Jsme spojeni s druhými v dobrém i ve zlém.

V této situaci se ukazují dvě naše základní vlastnosti:

• Spolupráce nás vede k pocitu sounáležitosti a vzájemné pomoci.
  
• Agrese se zatím vybíjí v podobě vtipů, které se šíří po internetu. Pokud se situace zhorší, mohou se zhoršit i projevy agrese. Posílí vnímání a rozdělení na my a oni. (Pražáci, nemocní, cizinci, důchodci…)
  

Jen na nás záleží, na který z těchto dvou pocitů zaměříme pozornost. Může nám pomoci laskavost – k sobě i druhým. A také humor, pokud vede k zdravému odlehčení situace. Zaměřte pozornost na vzájemnou podporu. Sledujte své pocity agrese. Snažte se jim nepodléhat.

Nevíme

Pokud se nám podaří zastavit, můžeme hledat i hlubší význam dnešní situace. Připomíná nám, že jsme smrtelné a zranitelné bytosti, které jsou tu na chvíli. Že existuje něco, co nás přesahuje, ať už tomu budeme říkat příroda, vesmír nebo Bůh. Můžeme navzájem spolupracovat, nebo proti sobě bojovat. Ať se vydáme jednou, nebo druhou cestou, potřebujeme přitom štěstí.

Kdysi dávno jsem pomáhal kamarádovi se stěhováním. Sešlo se nás tam dohoromady sedm známých, a když jsme byli hotoví s balením, kamarád řekl: „A teď se půjdeme pomodlit za zdar našeho počínání.” Pět z přítomných, kteří byli věřící, se odešli modlit. Dva jsme tam zůstali stát, dívali se rozpačitě na sebe a čekali na ně.

Říkal jsem si, že pomodlit se za zdar svého počínání je svým způsobem moudré, pokud tomu věříme. Je tolik věcí, které se mohou pokazit, o kterých nevíme dopředu. Při samotném stěhování i po něm – nevíme, jaké budeme mít sousedy, jak se nám tam bude líbit, jak tam budeme žít. Je spousta věcí, které v životě neumíme dopředu odhadnout. Věříme tolika iluzím…

Od té doby uplynula řada let a já jsem si z toho vzal jedno poučení: Nevíme, co nás čeká. Neumíme ani dohlédnout následky svých činů. Věříme tolika iluzím. Nebojme se k tomu, co nás přesahuje, obrátit s prosbou o pomoc.

Byli jsme zastaveni. Abychom byli pozorní. Abychom se podívali, kde jsme a jak na tom jsme. A pak se rozhodli, co budeme dělat dál. V dávných dobách dávali rodiče požehnání svým dětem na cestu, když je vypravovali do světa. Možná i my dnes takové požehnání potřebujeme. Potřebujeme milost. Za všechny voloviny, které jsme v životě udělali. Kéž by naše další cesta byla moudřejší a šťastnější.