„Nejhorší je přijet domů,“ vypravuje mi klientka Mirka úzkostným hlasem. „Už slyším, jak se zase budou ptát, kdy jim přivezu ukázat nějakého přítele. Jak to mám ale vědět? Přece kdybych nějakého měla, tak jasně že jim ho přivezu ukázat! Proč se mě na to pořád ptají?!“ Její úzkost se přelévá ve vztek a ten zase v lítost. Vztek na všechny, co se ptají, kdy si někoho najde. Lítost nad sebou, že nemá to, co by si moc přála. Dlouhodobý, plnohodnotný, láskyplný a přijímající vztah, ve kterém by jí bylo dobře. Zkrátka to nejde. Nejde to už několik let. Během vysoké školy to bylo „normální“, ale teď už je Mirce třicet pět. Je samostatná, pracuje, bydlí v pronájmu. Před rodinou si připadá méněcenně. Někdy ani nemusí nic říkat, stačí, že vidí ty pohledy. Je jim líto, že nikoho nemá. Mirka ví, že to s ní myslí dobře, ale jejich pohledy jsou pro ni víc než nepříjemné. Ráda by měla hezký rodinný nebo alespoň partnerský život. „Všude kolem sebe vidím jenom samé páry, manžele, nebo ty, co už mají i rodinu. A pak doma místo pochopení slyším, kdy si někoho najdu já. Copak si myslí, že jsem si to vybrala dobrovolně? Jasně, že bych se chtěla s někým seznámit. Já nevím, proč si nemůžu nikoho najít. Asi je to mnou. Asi je se mnou něco špatně.“