1. 4. 2021
Je půl sedmé ráno, zvoní budík, utíkáte na vlak a míříte do kanceláře nebo na pracovní snídani. Pamatujete? Dříve to byla pro plno lidí norma, dneska trochu sci-fi. Jeden z efektů home officů je, že máme najednou podstatně méně důvodů ráno brzo vstát, ať už do práce, na autobus, nebo na schůzku do kavárny. Obzvlášť když žijete sami nebo jen s partnerem, snadno se můžete dostat do stavu, který prožívá docela dost vysokoškolských studentů – denní režim se posouvá, do práce se dopoledne nechce, čím dál častěji s ní končíte o půlnoci. A spánek se posouvá na jednu, na třetí, na pátou ranní.
Můj problém je dlouhodobý „časový posun“, který se v posledním roce velmi zhoršil, napsala nám do redakce čtenářka Lenka. Jsem účetní, pracuji z domova (dříve občas, nyní už rok stále), žiju sama a patřím k těm lidem, kterým se říká sovy. Ráno se dlouho probouzím, jsem nejméně aktivní a nemyslí mi to. Večer pak nevím, kdy přestat. Obvykle pracuji třeba do půlnoci, dost často i déle. Pak přijde ta chvíle, kdy člověk přijde z práce a žije soukromý život: pustím si film, čtu si, dělám drobné domácí práce, naliju si skleničku vína... Do postele jdu nejdříve ve tři.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné