Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

O beznaději

Sebevražda je tak velké tabu, že se o ní zdráhají mluvit i lidé, kteří o ní vážně uvažují.

14:12
Jana Šulistová

Jana Šulistová
Publicistka

2. 3. 2022

Myšlenkám na smrt se lidé vyhýbají, co to jde. A když náhodou z někoho v přívalu emocí vybublá sdělení, že by nejraději nebyl, spustí zpravidla kulometnou palbu paniky a odsuzování. Základními reakcemi na něčí „být, či nebýt“ bývá pohoršené „že tě huba nebolí“ a okamžité poukazování na to, komu všemu v okolí se vede mnohem hůř a v životě by si takovou hovadinu nedovolil vyslovit.

Pokud vám tyto komunikační zkraty naskakují jako první možnost, trochu inspirace ke komunikaci o beznaději lze najít v článku o tom, jak mluvit s depresivními bližními. Jaká slova tedy v takovém rozhovoru zvolit a vůbec, když už jsme u toho Hamleta – mluvit, či nemluvit s blízkým o jeho touze odejít ze světa?

I mezi moderními lidmi vytlačujícími smrt do nejzapadlejších koutů mysli se najdou exoti schopní lehkovážně žonglovat s vážnými pojmy o konci bytí při každé příležitosti. Dalšími jsou podivíni ventilující složitost svých myšlenkových pochodů pomocí černého humoru (k těm bez debat patřím). U takových může zmínka o sebevraždě překvapivě vyvolat i záchvat smíchu.

Když jsem v depresivním lednovém týdnu plném nezdarů uzavřela konverzaci s kamarádkou na WhatsApp sdělením, že si jdu taky číst do postele – knihu o sebevraždě, odpovědí byl zástup smajlíků brečících smíchy a věta Ty nikdy nezklameš. Myslela, že je to další z mých černých žertíků, jimiž upouštím frustraci.

Poslední stéblo

Na knize Dereka de Beurse Mýty o sebevraždě mě zaujal zejména podtitul Jak o ní přemýšlet a mluvit. Osob, které se definitivně rozhodly dát výpověď z pozemského panoptika, jsem totiž osobně potkala víc, než by mi bylo milo. Možná i proto, že se hodně pohybuji v uměleckém prostředí a že mě díky letům stráveným v pomáhající profesi častěji vyhledávají lidé, jimž se nedaří.

Často přemýšlím o tom, zda bych bývala dokázala rozhodnutí svých blízkých zvrátit, kdybych dostala šanci. Mluvení na toto téma jsem si na lince důvěry užila měrou vrchovatou a tyhle hovory patřily k nejtěžším. Představa, že jste poslední stéblo, na kterém visí život neznámého člověka, je neskutečně zavazující. Dokážu ještě někdy zvednout telefon s vědomím, že jsem byla svědkem něčích posledních vteřin na světě a že jsem jako poslední naděje selhala?

Čekala jsem, že se knize dozvím více o chvílích váhání mezi bytím a nebytím a o tom, jak být v takové chvíli tím nejklidnějším a nejempatičtějším průvodcem. Ostatně sebevzdělání je pro mě jediný důvod, proč si o tak chmurném tématu číst.

Pokud byste si tedy knížku stejně jako já pořídili kvůli naději, že se něco praktického naučíte, pak vězte, že návodů je v knize minimum. Zavádějící podtitul navíc u nizozemského originálu nenajdete, ale na emotivní titulní straně českého vydání s převrženou židlí vypadá graficky dobře. A když se – obrazně řečeno – smířím s tím, že jsem místo objednané pizzy dostala risoto, musím přiznat, že nebylo špatné.

Kniha je hlubokou a poctivou sondou do všech aspektů dobrovolného odchodu ze světa, a pokud zrovna nemáte fobii ze smrti, není potřeba se četby bát. Seznámíte se s devíti hlavními mýty týkajícími se sebevraždy stylem podobným pořadu Věřte nevěřte, kdy měl divák rozhodnout, zda vysílaný příběh je pravda, nebo fikce. Je tedy těžké o ní něco napsat tak, abych neprozradila odhalení na konci každé kapitoly…

Jednu věc snad odhalit mohu a musím: že bychom se tématu neměli bát a mluvit o něm je životně důležité. Odvážně, klidně a tak, abychom do uzoučké střílny, kterou osoba v těžké životní situaci či psychickém stavu vnímá skutečnost, nenápadně vsunuli periskop rozšiřující obzor.

A to jde jen tehdy, pokud na téma poctivě přistoupíme a opatrnými otázkami mapujeme prostor, jenž našemu protějšku zbývá, i možné kotvy, které by ho mohly jistit. Zkrátka – zbavit sebevraždu tabuizace, do níž ji zahnal právě strach ze smrti a nechuť ke konfrontaci s vlastní konečností.

Trestuhodné tabu

Ostatně podle nejvýznamnějšího středověkého teologa Tomáše Akvinského byla sebevražda nejtěžším hříchem, protože šla proti lidské přirozenosti – proti pudu sebezáchovy. Sebevrah tak neměl nárok na církevní pohřeb. V průběhu staletí až k současným snahám o prosazení eutanázie jako důstojného odchodu z beznadějného života plného utrpení se kolem ní vytvořila spousta mýtů.

Pro mnoho lidí, kteří závažné psychické problémy nikdy nezažili, je dobrovolný odchod ze světa – toho báječného místa k narození a zábavě – něčím zcela nepochopitelným a odsouzeníhodným. Stejně jako nechápou to, že na rozdíl od doby, kdy bylo potřeba soustředit všechny síly na holé přežití, v blahobytné společnosti počet duševních poruch a nechuti k životu paradoxně přibývá.

Podle autora na světě vlastní rukou umírá jeden člověk za 40 vteřin. Přesto sebevražda patří k velkým tabu současnosti, dokonce i pro lidi, kteří o ní uvažují. Ti proto o svých úvahách mnohdy nezačnou mluvit ani s odborníky. Podle jednoho průzkumu praktičtí lékaři pozdějších sebevrahů poznali zvýšené suicidální riziko ani ne u jednoho ze tří. Lidé zvažující ukončení svého života se stydí a bojí se odsouzení, takže mnohdy disimulují a nechávají si trýznivé úvahy pro sebe.

Málokdo ví, že v mnoha zemích byla sebevražda trestným činem, v USA dokonce až do roku 1966, a v některých arabských a afrických zemích zůstává trestná doposud. Zvláštní představa, že člověka po zpackaném pokusu o odchod na onen svět někdo soudí. Pak ho zavřou, nebo jen zaplatí zdravotní péči a pokutu?

Z rozhovorů s lidmi, kteří sebevražedný pokus přežili, vychází, že polovina z nich zemřít nechtěla. Přáli si jediné: jakýmkoli způsobem se zbavit trýznivých myšlenek a neúnosné situace. Toto zjištění dává velký prostor pro návrat zpět do života a hledání řešení, jak ho učinit snesitelnějším. A také pro naději, že nešťastného člověka ještě čeká kus hezkého života, o který by bylo škoda přijít.

Ostatně podle odborníků může být sebevražda vrcholným nástrojem sebepoškozování – to má také za cíl prostřednictvím fyzické bolesti zmírnit intenzitu duševního trápení. Úvahy o odchodu ze světa jsou totiž plné ambivalencí, obsahují zejména naději o konci současného utrpení, pokud by skončilo, byl by prostor pro život.

Jestliže chcete znát fundované odpovědi na pravdivost mýtů o jednom z největších tabu, je tato kniha opravdu napínavým a čtivým průvodcem. A může vám pomoci lépe pochopit lidi balancující na hraně mezi životem a smrtí.

Chcete‑li se však zbavit strachu o tomto náročném tématu mluvit, v knize najdete jen naprostý základ:

  • Mějte na paměti, že člověk přemýšlející o sebevraždě má černobílé tunelové myšlení a někdy je ve dvojí pasti – lapen v neřešitelné vnější situaci i ve svých myšlenkách, takže jen špatně navazuje kontakt.
  • Vytvořte atmosféru empatie, pochopení a důvěry.
  • Místo nabízení řešení náročné situace klidně naslouchejte.
  • Nebojujte se sebevražednými myšlenkami, ale citlivě mapujte prostor od aktuální situace k nedávným událostem, pak přejděte k jejich vztahu se vzdálenou minulostí a od ní se zkuste zaměřit na blízkou budoucnost. Možnost mluvit o tom, co člověka trápí, snižuje pocit bezvýchodnosti a chuti se životem skoncovat.
  • Velmi důležité je nevyhýbat se kontaktu s pozůstalými. Cítí se totiž jako oběti i jako viníci, za úmrtí vlastní rukou v rodině se stydí, prožívají silné pocity viny. Často mají i zábrany požádat o pomoc. Izolace pozůstalých zvyšuje riziko možné další sebevraždy.

Vyzkoušejte na sobě

Zásady první pomoci

Pravděpodobnost, že někdo z vašich blízkých dá před vytočením čísla linky důvěry přednost rozhovoru s laikem, je dost malá. Chcete-li však vědět více, zapátrejte po dvacet let staré, ale stále platné knize Daniely Vodáčkové a kol. Krizová intervence. Rady v ní jsou sice určeny lidem v pomáhajících profesích, ale třeba při nehodě na dálnici také nemusíte být lékař či zdravotní sestra, abyste díky znalosti zásad první pomoci dokázali zachránit život.

  • Tváří v tvář něčí touze skoncovat se životem se snažte zachovat klid a stabilitu. I v realitě myslete na pevný kontakt chodidel se zemí.
  • Člověk v této fázi bývá zpomalený, je proto potřeba se podřídit jeho tempu a vyvarovat se netrpělivosti.
  • Mluvte pomalu, hlubším hlasem, bez odborných termínů a klišé.
  • Zbavte se jakéhokoli posuzování a nadřazenosti, do takové situace se totiž za nepříznivých podmínek může dostat kdokoli.
  • Nebojte se klást otevřené otázky a pojmenovat, na co dotyčný myslí. Neodvádějte pozornost jinam. Ve chvíli, kdy klidně vyslovíte otázku: Myslíš na sebevraždu?, otevřete prostor důvěry, na němž se sami budete pohybovat se stále větší jistotou. Protějšek se většinou cítí přijat a pochopen.
  • Odvažte se i otázky na to, zda má dotyčný plán, jak svůj čin provede, co od smrti očekává, co bude potom…
  • Připravte se na otázku Snad mi nechceš říct, že nemám právo to udělat? a podpořte druhého v jeho kompetenci rozhodovat o vlastním životě. Často tím otevřete prostor pro nenásilnou debatu o tom, jaké jiné, méně nezvratné kroky by se ještě daly podniknout.
  • Rozhodně nepoužívejte vydírání typu Co by řekli rodiče, manžel, děti…, nejčastější odpovědí bývá: Budou rádi, že se mě zbaví.
  • Každou otázkou i odpovědí potvrzujte právo dotyčného na to, aby se cítil tak, jak se cítí, ale nevyjmenovávejte mu důvody jeho stavu stylem chápu, že když jsi bez práce, bez dětí i bez partnera, že se ti nechce žít, ani důvody, proč by žít měl.
  • Ujišťujte se, zda jste sdělenému správně rozuměli, přijímejte i agresi vůči své osobě: Cítím, že se zlobíš. Co bych měl/a dělat jinak, aby ses se mnou cítil/a lépe? Dejte prostor případnému pláči.
  • V případě osobního kontaktu si hlídejte řeč těla, abyste působili vstřícně a stabilně.
  • Nabízejte možná řešení akutní krize, třeba doprovod na lůžko v krizovém centru a podobně.
  • Jestliže se druhý člověk přesto rozhodne pro odchod ze života, nezůstávejte se svými emocemi sami a vyhledejte odbornou pomoc.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Laskavé hranice

Neopouštějme sami sebe jen proto, abychom se zavděčili druhým.

15 min

Anatomie štěstí

Z čeho se štěstí skládá a jak ho dosáhnout?

9 min

Opakující se sny

Naše podvědomí umí tvořit hotové seriály. Co se nám tím snaží říct?

18 min

Hněv nám ukazuje směr

Životní síla a radost se rodí z poznání vlastních potřeb a jejich naplňování.

14 min

Mít děti není povinnost

Co mi pomůže přijmout své rozhodnutí a najít klid v duši?

14 min

2. 3. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.