Nový audiobook: Posílení vůle
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

O beznaději

Sebevražda je tak velké tabu, že se o ní zdráhají mluvit i lidé, kteří o ní vážně uvažují.

14:12
Jana Šulistová

Jana Šulistová
Publicistka

2. 3. 2022

Myšlenkám na smrt se lidé vyhýbají, co to jde. A když náhodou z někoho v přívalu emocí vybublá sdělení, že by nejraději nebyl, spustí zpravidla kulometnou palbu paniky a odsuzování. Základními reakcemi na něčí „být, či nebýt“ bývá pohoršené „že tě huba nebolí“ a okamžité poukazování na to, komu všemu v okolí se vede mnohem hůř a v životě by si takovou hovadinu nedovolil vyslovit.

Pokud vám tyto komunikační zkraty naskakují jako první možnost, trochu inspirace ke komunikaci o beznaději lze najít v článku o tom, jak mluvit s depresivními bližními. Jaká slova tedy v takovém rozhovoru zvolit a vůbec, když už jsme u toho Hamleta – mluvit, či nemluvit s blízkým o jeho touze odejít ze světa?

I mezi moderními lidmi vytlačujícími smrt do nejzapadlejších koutů mysli se najdou exoti schopní lehkovážně žonglovat s vážnými pojmy o konci bytí při každé příležitosti. Dalšími jsou podivíni ventilující složitost svých myšlenkových pochodů pomocí černého humoru (k těm bez debat patřím). U takových může zmínka o sebevraždě překvapivě vyvolat i záchvat smíchu.

Když jsem v depresivním lednovém týdnu plném nezdarů uzavřela konverzaci s kamarádkou na WhatsApp sdělením, že si jdu taky číst do postele – knihu o sebevraždě, odpovědí byl zástup smajlíků brečících smíchy a věta Ty nikdy nezklameš. Myslela, že je to další z mých černých žertíků, jimiž upouštím frustraci.

Poslední stéblo

Na knize Dereka de Beurse Mýty o sebevraždě mě zaujal zejména podtitul Jak o ní přemýšlet a mluvit. Osob, které se definitivně rozhodly dát výpověď z pozemského panoptika, jsem totiž osobně potkala víc, než by mi bylo milo. Možná i proto, že se hodně pohybuji v uměleckém prostředí a že mě díky letům stráveným v pomáhající profesi častěji vyhledávají lidé, jimž se nedaří.

Často přemýšlím o tom, zda bych bývala dokázala rozhodnutí svých blízkých zvrátit, kdybych dostala šanci. Mluvení na toto téma jsem si na lince důvěry užila měrou vrchovatou a tyhle hovory patřily k nejtěžším. Představa, že jste poslední stéblo, na kterém visí život neznámého člověka, je neskutečně zavazující. Dokážu ještě někdy zvednout telefon s vědomím, že jsem byla svědkem něčích posledních vteřin na světě a že jsem jako poslední naděje selhala?

Čekala jsem, že se knize dozvím více o chvílích váhání mezi bytím a nebytím a o tom, jak být v takové chvíli tím nejklidnějším a nejempatičtějším průvodcem. Ostatně sebevzdělání je pro mě jediný důvod, proč si o tak chmurném tématu číst.

Pokud byste si tedy knížku stejně jako já pořídili kvůli naději, že se něco praktického naučíte, pak vězte, že návodů je v knize minimum. Zavádějící podtitul navíc u nizozemského originálu nenajdete, ale na emotivní titulní straně českého vydání s převrženou židlí vypadá graficky dobře. A když se – obrazně řečeno – smířím s tím, že jsem místo objednané pizzy dostala risoto, musím přiznat, že nebylo špatné.

Kniha je hlubokou a poctivou sondou do všech aspektů dobrovolného odchodu ze světa, a pokud zrovna nemáte fobii ze smrti, není potřeba se četby bát. Seznámíte se s devíti hlavními mýty týkajícími se sebevraždy stylem podobným pořadu Věřte nevěřte, kdy měl divák rozhodnout, zda vysílaný příběh je pravda, nebo fikce. Je tedy těžké o ní něco napsat tak, abych neprozradila odhalení na konci každé kapitoly…

Jednu věc snad odhalit mohu a musím: že bychom se tématu neměli bát a mluvit o něm je životně důležité. Odvážně, klidně a tak, abychom do uzoučké střílny, kterou osoba v těžké životní situaci či psychickém stavu vnímá skutečnost, nenápadně vsunuli periskop rozšiřující obzor.

A to jde jen tehdy, pokud na téma poctivě přistoupíme a opatrnými otázkami mapujeme prostor, jenž našemu protějšku zbývá, i možné kotvy, které by ho mohly jistit. Zkrátka – zbavit sebevraždu tabuizace, do níž ji zahnal právě strach ze smrti a nechuť ke konfrontaci s vlastní konečností.

Trestuhodné tabu

Ostatně podle nejvýznamnějšího středověkého teologa Tomáše Akvinského byla sebevražda nejtěžším hříchem, protože šla proti lidské přirozenosti – proti pudu sebezáchovy. Sebevrah tak neměl nárok na církevní pohřeb. V průběhu staletí až k současným snahám o prosazení eutanázie jako důstojného odchodu z beznadějného života plného utrpení se kolem ní vytvořila spousta mýtů.

Pro mnoho lidí, kteří závažné psychické problémy nikdy nezažili, je dobrovolný odchod ze světa – toho báječného místa k narození a zábavě – něčím zcela nepochopitelným a odsouzeníhodným. Stejně jako nechápou to, že na rozdíl od doby, kdy bylo potřeba soustředit všechny síly na holé přežití, v blahobytné společnosti počet duševních poruch a nechuti k životu paradoxně přibývá.

Podle autora na světě vlastní rukou umírá jeden člověk za 40 vteřin. Přesto sebevražda patří k velkým tabu současnosti, dokonce i pro lidi, kteří o ní uvažují. Ti proto o svých úvahách mnohdy nezačnou mluvit ani s odborníky. Podle jednoho průzkumu praktičtí lékaři pozdějších sebevrahů poznali zvýšené suicidální riziko ani ne u jednoho ze tří. Lidé zvažující ukončení svého života se stydí a bojí se odsouzení, takže mnohdy disimulují a nechávají si trýznivé úvahy pro sebe.

Málokdo ví, že v mnoha zemích byla sebevražda trestným činem, v USA dokonce až do roku 1966, a v některých arabských a afrických zemích zůstává trestná doposud. Zvláštní představa, že člověka po zpackaném pokusu o odchod na onen svět někdo soudí. Pak ho zavřou, nebo jen zaplatí zdravotní péči a pokutu?

Z rozhovorů s lidmi, kteří sebevražedný pokus přežili, vychází, že polovina z nich zemřít nechtěla. Přáli si jediné: jakýmkoli způsobem se zbavit trýznivých myšlenek a neúnosné situace. Toto zjištění dává velký prostor pro návrat zpět do života a hledání řešení, jak ho učinit snesitelnějším. A také pro naději, že nešťastného člověka ještě čeká kus hezkého života, o který by bylo škoda přijít.

Ostatně podle odborníků může být sebevražda vrcholným nástrojem sebepoškozování – to má také za cíl prostřednictvím fyzické bolesti zmírnit intenzitu duševního trápení. Úvahy o odchodu ze světa jsou totiž plné ambivalencí, obsahují zejména naději o konci současného utrpení, pokud by skončilo, byl by prostor pro život.

Jestliže chcete znát fundované odpovědi na pravdivost mýtů o jednom z největších tabu, je tato kniha opravdu napínavým a čtivým průvodcem. A může vám pomoci lépe pochopit lidi balancující na hraně mezi životem a smrtí.

Chcete‑li se však zbavit strachu o tomto náročném tématu mluvit, v knize najdete jen naprostý základ:

  • Mějte na paměti, že člověk přemýšlející o sebevraždě má černobílé tunelové myšlení a někdy je ve dvojí pasti – lapen v neřešitelné vnější situaci i ve svých myšlenkách, takže jen špatně navazuje kontakt.
  • Vytvořte atmosféru empatie, pochopení a důvěry.
  • Místo nabízení řešení náročné situace klidně naslouchejte.
  • Nebojujte se sebevražednými myšlenkami, ale citlivě mapujte prostor od aktuální situace k nedávným událostem, pak přejděte k jejich vztahu se vzdálenou minulostí a od ní se zkuste zaměřit na blízkou budoucnost. Možnost mluvit o tom, co člověka trápí, snižuje pocit bezvýchodnosti a chuti se životem skoncovat.
  • Velmi důležité je nevyhýbat se kontaktu s pozůstalými. Cítí se totiž jako oběti i jako viníci, za úmrtí vlastní rukou v rodině se stydí, prožívají silné pocity viny. Často mají i zábrany požádat o pomoc. Izolace pozůstalých zvyšuje riziko možné další sebevraždy.

Vyzkoušejte na sobě

Zásady první pomoci

Pravděpodobnost, že někdo z vašich blízkých dá před vytočením čísla linky důvěry přednost rozhovoru s laikem, je dost malá. Chcete-li však vědět více, zapátrejte po dvacet let staré, ale stále platné knize Daniely Vodáčkové a kol. Krizová intervence. Rady v ní jsou sice určeny lidem v pomáhajících profesích, ale třeba při nehodě na dálnici také nemusíte být lékař či zdravotní sestra, abyste díky znalosti zásad první pomoci dokázali zachránit život.

  • Tváří v tvář něčí touze skoncovat se životem se snažte zachovat klid a stabilitu. I v realitě myslete na pevný kontakt chodidel se zemí.
  • Člověk v této fázi bývá zpomalený, je proto potřeba se podřídit jeho tempu a vyvarovat se netrpělivosti.
  • Mluvte pomalu, hlubším hlasem, bez odborných termínů a klišé.
  • Zbavte se jakéhokoli posuzování a nadřazenosti, do takové situace se totiž za nepříznivých podmínek může dostat kdokoli.
  • Nebojte se klást otevřené otázky a pojmenovat, na co dotyčný myslí. Neodvádějte pozornost jinam. Ve chvíli, kdy klidně vyslovíte otázku: Myslíš na sebevraždu?, otevřete prostor důvěry, na němž se sami budete pohybovat se stále větší jistotou. Protějšek se většinou cítí přijat a pochopen.
  • Odvažte se i otázky na to, zda má dotyčný plán, jak svůj čin provede, co od smrti očekává, co bude potom…
  • Připravte se na otázku Snad mi nechceš říct, že nemám právo to udělat? a podpořte druhého v jeho kompetenci rozhodovat o vlastním životě. Často tím otevřete prostor pro nenásilnou debatu o tom, jaké jiné, méně nezvratné kroky by se ještě daly podniknout.
  • Rozhodně nepoužívejte vydírání typu Co by řekli rodiče, manžel, děti…, nejčastější odpovědí bývá: Budou rádi, že se mě zbaví.
  • Každou otázkou i odpovědí potvrzujte právo dotyčného na to, aby se cítil tak, jak se cítí, ale nevyjmenovávejte mu důvody jeho stavu stylem chápu, že když jsi bez práce, bez dětí i bez partnera, že se ti nechce žít, ani důvody, proč by žít měl.
  • Ujišťujte se, zda jste sdělenému správně rozuměli, přijímejte i agresi vůči své osobě: Cítím, že se zlobíš. Co bych měl/a dělat jinak, aby ses se mnou cítil/a lépe? Dejte prostor případnému pláči.
  • V případě osobního kontaktu si hlídejte řeč těla, abyste působili vstřícně a stabilně.
  • Nabízejte možná řešení akutní krize, třeba doprovod na lůžko v krizovém centru a podobně.
  • Jestliže se druhý člověk přesto rozhodne pro odchod ze života, nezůstávejte se svými emocemi sami a vyhledejte odbornou pomoc.

Psychologie pro Ukrajinu

Milí přátelé, vytvořili jsme stránku Psychologie.cz pro ukrajinské čtenáře. Prosím, dejte o ní vědět každému, komu může pomoci.

Články v ukrajinštině

Психологія

Články k poslechu

Kam teď patřím

Stěhování, práce v zahraničí, pobyt daleko od domova. Adaptovat se na nové podmínky je výzva.

7 min

Hranice důvěry

Živý vztah potřebuje neustálé vyvažování mezi potřebou chránit se a touhou milovat.

9 min

Co za mnou zůstává

Smysl života se nám odkrývá, když máme odvahu žít podle svých hodnot.

14 min

Co potřebujete?

Postavte si svoji vlastní pyramidu potřeb. Možná vás překvapí, co při tom o sobě zjistíte.

13 min

Dezinformace jako zranění

Proč je tak těžké nereagovat na lži? Přemýšlejte o tom s Adamem Suchým.

28 min

2. 3. 2022