Tuhle jsem cosi hledala ve slovníku. Najít ono slůvko trvalo chvilku, strýček Internet je pohotový pomocník, přesto jsem se na stránce se slovníky zdržela déle. Zaujal mě žebříček nejčastěji hledaných cizích slov, který byl umístěný na stejné stránce, zřejmě bonus tvůrce slovníků pro poznáníchtivé návštěvníky se zálibou ve statistikách. Nezapamatovala jsem si celý seznam, ale v paměti mi uvízlo pět nejhledanějších výrazů.

Na prvním místě seznamu hrdě stálo moudré slovo sofistikovaný. Na druhé pozici implicitní a na páté explicitní. Na bronzovém stupínku implementace. A na bramborovém čtvrtém místě asertivita.

Pohled skeptika: je to zlé

Trochu jsem nad tím pořadím přemýšlela. Nad tím, co takováto statistika může vypovídat o dnešním člověku, o naší moderní společnosti, o našich prioritách, cílech a zájmech, o obsahu našich životů, o našem směřování. A zdali vůbec něco.

Mé skeptické já hudrovalo něco o tom, že může a že to bohužel není nic příjemného. Ať se prý dobře podívám, co to jsou za slova. Samé studené, neosobní, racionální profesionální výrazy bez špetky lidského tepla a citu. A že jediné slovo z toho seznamu, které má něco do činění s duší, je asertivita. A to že tedy pěkně děkuje.

Že pokud dnes lidstvo zajímá jen rozum a práce a pokud jedinou vlastností duše, o kterou má současný člověk zájem, je její schopnost sebejistě a průbojně se prosadit a uspět v čemkoli, co si usmyslí, tak to potěš pánbů. Protože až tady budeme všichni asertivní a úspěšní a nezůstane nikdo skromný, pokorný, nejistý a neprůbojný, tak to na tom našem světě přestane být k žití.

To dobré nemusíme hledat

Mé smířlivé já skeptika konejšilo. Že prý to vidí zbytečně katastroficky a ať prý nepřehání. Že strašení nikdy nikomu nepomohlo a že to tak špatné určitě nebude. Že to s těmi prioritami nakonec může být přesně naopak. Stačí se na věc podívat z opačné strany, jako ostatně vždycky:

Proč by to, že se zajímáme o nějaké slovo, mělo znamenat, že je jeho význam pro nás bytostně důležitý? Kdyby byl, dávno bychom to slovo znali a nemuseli bychom se po něm pídit.

Hledáme ve slovnících význam slova autobus? Nehledáme. Víme, co to autobus je, protože je běžnou součástí našeho života.  Nebo taková bageta. Chléb náš vezdejší v trochu modernějším provedení. Přesto nebo proto se bageta nedostala ani do první třicítky.

A tak je to i ostatními slovy. Slovo altruismus ve slovníku cizích slov nehledáme ne proto, že by nám smysl tohoto výrazu byl lhostejný. Naopak. Nepotřebujeme je hledat, protože altruismus je běžnou součástí našich životů. Všichni máme schopnost a přirozený sklon chovat se altruisticky – bez nároku na odměnu, i za cenu obětí a vlastní nepohody pomáhat druhým.

To samé morálka. Nebo serióznost. Kultura. Kultivovanost. Etika. Etiketa. Humor. Humanita. Samé známé pojmy, součásti našeho každodenního bytí.

Rozum: všechno je, jak má být

Pak se slova ujalo ještě mé rozumné já. Chvíli mluvilo o tom, že přeci úplně stejně, jako radost nemůže existovat beze smutku a spokojenost bez občasné úzkosti, bude nejspíš potřebná i nějaká míra společensky tolerovatelné agresivity. A že je dobře, že jsme si pro ni vymysleli krycí jméno asertivita, protože se pak za ni nejen nemusíme stydět, ale ještě se může vyučovat na školách a v kurzech.

Že člověk potřebuje bojovat a dosahovat úspěchy a mířit stále výš a dál, i když je to za cenu pádů. Že i to je součást lidskosti. A že kdybychom naše životy všichni prožili v pokorném usměvavém poklidu, bylo by v historii možná víc lámů a dalajlámů, ale svět by byl stejně nehybně asketický jako oni.

Nechala jsem se přesvědčit. Ráda se nechávám ukolébat svými tolerantnějšími já, zvlášť když mi předkládají rozumné argumenty. A potřeba věřit v lidskost lidí, aby svět zůstal přátelským místem k smysluplnému žití – to považuji za rozumný argument.