Co je to být mužem v dnešní společnosti? Co to znamená, co si za tím máme představit? A hlavně: jak to naplnit? Kdo jsem jako muž, co je mou úlohou?

Ženské emancipační (či přesněji sebe‑uvědomovací) hnutí probíhá už pár desítek let. Tento proces má jistě hluboký smysl a vychází z nutnosti překonat starý model, který ženy bezpochyby velmi znevýhodňoval. Ovšem obdobným procesem by měl projít i model mužství, který je ve své dřívější patriarchálně nadřazené formě neudržitelný a hlavně v naší společnosti nefunkční.

Staré vzorce jak ženství, tak mužství přestávají odpovídat změněné realitě, změněnému vnímání postavení a role mužů a žen, nové ale zatím v podstatě neexistují. To přináší pocity zmatku, nejistoty, úzkosti, pochyb – o vlastním životě, o tom, jak žít, co to znamená být mužem, ženou. Nemohu hovořit za ženy, ale jak jsem něco málo nahlédl ze své zkušenosti i ze sdílení na mužských skupinách, je zřejmé, že je toto téma skutečně velmi živé a často trýznivé.

Všechno je nyní relativní a my sami to dále relativizujeme: vše je možné a stejně tak nejasné, ale jako bychom byli svázáni v koloběhu marnosti a tlačeni k činnostem, postojům, které nám nejsou vlastní, necítíme se v nich, není to naše cesta.

Mužský model

Vyrostl jsem bez otce a do svých třiatřiceti let jsem si plně neuvědomil a hlavně nepřipustil, jak mě to poznamenalo. Robert Bly, autor působivé knihy o mužství Železný Jan, popisuje absenci otce jako temnou propast, ve které se prohání démoni. Přesně takhle to vnímám a rozhodně se nejedná o básnické přirovnání. Otázku absence mužského modelu pociťuji velmi silně, protože ji vnímám zároveň na osobní i kolektivní rovině.

Ženy se ženami stávají přirozeně skrze cykly přírody, ale chlapce dělají mužem zase jen další muži.

Těžko říci, kolik z mužů, kteří vyrostli s otcem, může o tom svém prohlásit, že byl a je jejich skutečným vzorem. Někdy se totiž děje to, že otec je sice přítomen fyzicky, ale ne až tak fakticky, emočně, mentálně. Stejně jako my, i naši otcové byli často zranění, neuměli projevovat emoce, sami byli uhněteni duchem doby, různě pokřiveným. Zároveň je ovlivňoval charakteristický duch jejich rodiny a celého rodu.

Henry D. Thoreau napsal: „Mnoho mužů vede život v tichém zoufalství.“ Velmi se mne tento citát dotkl, slova napsaná už dosti dávno, a přesto velmi aktuální. Ženy také trpí, trpí pošlapaným ženstvím, alespoň ale většina z nich dokáže plakat, dokáže své boly projevit, ventilovat, dostat ze sebe. My muži často pod maskou všechno je v pořádku, zvládám to, nic se neděje, to zase přejde, nebudu přece brečet, nebudu se zlobit skrýváme takové vnitřní úzkosti, pochyby, nejistoty, strachy a potlačené hněvy, že to ani slovy vypovědět nelze.

Tisíc tváří ne‑hrdiny

Určitě ne všechny ženy umí zdravě projevit emoce, stejně tak existují pořádní, správní muži a otcové. Ale podívejme se na ducha naší doby a naší společnosti. Existují zde vzory, ideály hodné následování, hodné obdivu, ukazující, co to znamená být mužem? Je to

• upravený metrosexuál, navoněný, vyholený už úplně všude
• bezohledný podnikatel, kterému padají dlouhonohé blonďaté krásky k nohám a který nehledí na následky svého jednání
• citlivý hledač absolutna, vegetarián, hodný kluk, který by ani mouše neublížil
• rozevlátý bohém s rozdrásanými city bez odpovědnosti
• tvrďák, drsoň, hrubý ke všem ve svém okolí, s vyholenou hlavou
• hospodský Pepík či Láďa v zapocené košili
• velký sportovec, pro nějž je kolo, činky, tretry důležitější než cokoli jiného
• adrenalinový či pervitinový feťák
• politik s vypasenou či liftingem vylepšenou tváří…?

Nebo věčný svůdce žen s viagrou a načtenými nesmysly o G bodu, tantrik sjíždějící jeden podivný kurz za druhým; biozemědělec stavící si dům ze slámy; angažovaný sympaťák s pečlivě udržovaným nedbalým strništěm, citlivý i rázný zároveň, navštěvující mužské skupiny, terapie, saunu i potní chýši, který si hraje s dětmi, věnuje se ženě i tvrdě pracuje, ideál z ženských časopisů? Hledáme se a nenacházíme, ve svých úlohách se necítíme, tedy pokud si najdeme čas a více o nich a sobě přemýšlíme.

Stát se mužem

Ženy se ženami stávají přirozeně skrze cykly přírody, ale chlapce dělají mužem zase jen další muži. Kde ale máme nějaké přirozené rituály přechodu, co a kdo učiní z kluka muže? Přírodní národy, které byly nazývány primitivními, přirozeně prováděly iniciace, rituály umožňující zdravý přechod z jedné životní fáze do druhé.

Co máme my krom povýšenosti a bezohlednosti, se kterou tyto staré kultury splachujeme ze světa, jak ukázkově můžeme vidět dnes v Brazílii, kde kvůli přehradě chtějí zaplavit ohromné území pralesa, domoviny několika indiánských kmenů? Kdo přijme chlapce mezi muže, kdo z něj učiní bojovníka? Jak se naučí umění vztahu se ženami, jak se stane milencem, jak ovládne umění vládnout svému životu, umění být králem, jak a od koho získá moudrost o hlubinách světa a bytí, aby se mohl stát léčitelem, knězem, šamanem?

Můžeme pátrat v hlubinách a jeskyních naší psyché, v etosu rytířů hledajících svatý grál, v milosrdenství Ježíše a soucitném úsměvu Buddhy…

Často sami či s podivnou podporou jen o pár let starších souputníků se proplétáme džunglí, výzvami, nástrahami života a našeho světa. Alkoholové opojení, experimenty s drogami, bláznivé kousky na motorkách, v rychlých autech, adrenalinové sporty, různé extremistické bojovné skupiny s pseudofilosofiemi mužnosti, národa, sexuální život začínající dříve než skončí základní škola, hledání smyslu mezi neustálým atakem barevné povrchnosti, kudy jít, kudy se dát, co je správné, kdo jsem?

Stejně jako je v krizi naše politické zřízení plné korupce a neodpovědnosti, tak i naše modely bytí, ke kterým se můžeme vztáhnout. I když možná lépe v tomto případě nemluvme o krizi, ale o proměně, použijme tak populární slovo transformace. Proměna se děje a záleží hodně na nás, jak se odehraje, jakým způsobem.

Můžeme být plevou, která je hnána větrem či často spíše vichrem změn, dynamických, někdy destruktivních, nebo být v tomto procesu aktivním spolutvůrcem. Nikde není napsáno, kdo je pravý muž, pravá žena, jak se mají chovat, vypadat, působit.

Můžeme pátrat v hlubinách a jeskyních naší psyché, v mýtech ohňů a krve dávných lovců a válečníků, v etosu rytířů hledajících svatý grál, v milosrdenství Ježíše a soucitném úsměvu Buddhy.

Archetypy a dávné vzory jsou základními formami a inspirací, ale jejich rysy, jejich aktuální a živou, konkrétní podobu jim dává každá doba svou a v každé době každý jednotlivý člověk, který najde odvahu tak činit.