20. 4. 2020
Když se nízký člověk stane mocným, vždy se stává posedlým úctou. Touží být vyvyšován pro své hodnoty a kvality, které nemá. Starostlivě až úzkostlivě dbá na to, aby jej druzí velebili. Úkolem jeho propagandy je vzít lidem víru v pravdivost jejich vlastních úsudků a vnutit jim iluzi, že hodnota pravdy neleží uvnitř jejich srdcí, ale je obsažena v jeho slovech, v jeho politice. Ta přitom nebude nikdy rozlišovat mezi veřejným zájmem a jeho vlastní nejsilnější potřebou – potřebou aga být druhými viděn jako „velký“, a tedy se jako velký také (konečně) sám cítit. Netuší, že tohoto cíle touto cestou nelze dosáhnout.
To, co vytváří skutečnou velikost člověka, nejsou osamělé výkřiky hrdinství, ale každodenní realita, obyčejné malé neokázalé skutky vedené vnitřními motivy dobra. Jimi překonáváme sami sebe a vlastní nízké pohnutky. Velikost v nás neroste pro druhé a kvůli nim, ba ani není vnější zásluhou. Pokud však někdo skutečně vnější zásluhu má a tato zásluha vyrostla z toho skutečného dobrého vnitřního člověka v nás, pak ano. Ale pokud vyrostla jen a jen z prachsprosté potřeby ega udělat se velikým v očích druhých, pak pánbůh s námi.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné