Když letos na jaře vyšla kniha Abigail Shrier Nevratné poškození, měla obrovskou publicitu a taky výjimečnou schopnost rozdělit a znesvářit společnost. Prodávala se skvěle hlavně proto, že mluvila z duše lidem, pro něž je téma změny pohlaví jedním z bojišť kulturní války. Velmi emotivně mi z ní citoval i kamarád, čerstvý dědeček, který jinak knihy nečte. Prý si ji koupil, aby mladým mohl kompetentně oponovat, kdyby se v rodině objevil nápad měnit pohlaví dítěte. O půl roku později vychází kniha Transgender s podtitulem Otevřený rozhovor psychologa a matky trans dítěte.
O knize a okolnostech jejího vzniku si s jejími autory Alenou Vernerovou a Adamem Suchým povídal Jan Majer.
Jak knihu Nevratné poškození vnímáte vy? A pro koho jste psali vaši knihu Transgender?
Alena Vernerová: Autorka knihy Nevratné poškození Abigail Shrier má ve všem jasno. My jsme od začátku měli jasno jen v tom, že nechceme kopat za nějakou stranu. Snažili jsme se nahlížet na problematiku transgenderu objektivně (Adam z pohledu odborníka s mnohaletou praxí, já z pohledu poučeného laika s unikátní zkušeností) a vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. A taky přiznávat, že na něco ještě nemáme odpovědi. Protože opravdu nevíme – nikdo na světě neví. A pro koho je naše kniha? Pro všechny, kteří chtějí porozumět současnému světu. A já dodám svou osobní motivaci: moc jsem si přála, aby měla naše kniha schopnost aspoň na chvíli utěšit rodiče trans dětí, pro které je stav jejich potomka těžko zvladatelný, kteří cítí psychickou bolest, jsou vyděšení a nešťastní. Protože genderovou dysforií netrpí jen ti, které postihne přímo, ale i jejich nejbližší, byť jiným způsobem.
Adam Suchý: Nevratné poškození pro mě není kniha, která by přispěla k poznání, naopak přispívá k panice, polarizaci, zděšení a generalizování. Situace je bohužel taková, že pro každé své tvrzení a názor dnes můžu najít nějaký zdroj, článek či studii. A klidně ji dokážu interpretovat tak, aby vyzněla, jak se mi zrovna hodí. Neodborný bulvár Nevratné poškození říká jen jednu část: existují lidé, kteří po určitém čase litují svého rozhodnutí procházet medicínskou tranzicí. To je fakt. Potom je ale nutné bavit se o tom, jaké procento lidí to je, jaké byly příčiny a co všechno myslíme takzvanou detranzicí (či retranzicí). To je na delší čas a vyžaduje to zapojit mozek. A ta druhá část, o které tenhle bulvár mlčí, zní: Existují také lidé, kterým způsobí nevratné poškození, pokud jim v medicínské péči a tranzici zabráníme. Jen za pomoci dlouhodobější vzájemné otevřené spolupráce a důvěry můžeme zjistit, kteří to jsou, kdo je kdo. A taky za pomoci odborných kritérií, kterými je nutné se řídit a nerezignovat na ně. A pro koho je naše kniha? Pro všechny, kteří si nechtějí jen potvrdit svůj názor a postoj a nechtějí si pořídit další náboj do nějaké přihlouplé kulturní války. Tedy pro ty, kteří se opravdu chtějí něco dozvědět. Obávám se ovšem, že to bude o dost menší publikum než to, které bojuje za nikdy neexistující „starý dobrý svět“.
Aleno, přemýšlím, co by asi prožily moje děti, kdyby taková situace nastala u nás doma. Obávám se, že bychom zpočátku nevěřili, že své pocity vyhodnocují správně. Co z vaší zkušenosti by mohlo pomoci rodičům tuto situaci v prvních hodinách, dnech a týdnech zvládnout?
Alena: V knize jsme těmto situacím věnovali celou kapitolu, kde zazní spousta rad, jak nejenom v těch prvních hodinách po coming outu neříct dítěti něco, čeho byste pak mohli litovat. Kdybych měla shrnout to nejdůležitější, pokud patříte mezi lidi, kterým trans stav blízkého člověka dělá potíže: v první fázi zhluboka dýchejte a nepanikařte, ve druhé zpracujte prvotní šok – od toho máte přátele, alkohol a sladkosti. V dalších fázích vyhledejte psychoterapeuta. A hlavně, hlavně své dítě nevyhazujte z domu, nepřerušujte kontakt, snažte se ze všech sil ten problém nehrotit.
Adame, jak může psycholog a psychoterapeut pomoci člověku (nemusí to být jen dospívající), který zvažuje tranzici, a jak rodičům, kteří by v této nelehké situaci přišli pro radu?
Adam: Těch možností je spousta. Může jim nabídnout individuální i rodinnou psychoterapii, kde můžou v klidu a v bezpečném prostředí zkoumat, jak to s nimi je, co k tomu vedlo, co potřebují, jaké případné kroky a kdy podnikat a tak dále. Může jim nabídnout konzultaci a poradenství, zkušenosti, praktické rady a informační materiály. Další možností je komplexní psychologické vyšetření a případně i kontakty na podpůrné skupiny včetně těch rodičovských, které fungují i online. Svět se v současnosti více přiklání k tomu, aby metodou první volby byla psychoterapie. Nikoli ve smyslu léčby, ale právě v tom výše uvedeném. Přestože jsou čekací doby dlouhé, možnosti péče jsou u nás na všech úrovních dostupné a kvalitní.
Jaké je procento těch, kteří změny pohlaví litují?
Adam: Dat je hodně, ale často spolu moc neladí. To je dáno odlišnou metodologií výzkumů, odlišnými vzorky zkoumané populace, ale i účelovostí a podobně. Asi největší množství zdrojů a velkých studií se shoduje, že nějakou formu detranzice (zpětné přeměny pohlaví) podstoupí okolo 10 % trans lidí. Ale pozor, do detranzice se počítá i to, když si lidé rozmyslí schválené chirurgické zákroky a neabsolvují je. Nebo přestanou brát hormony, prostě v tranzici nepokračují. Není to tedy vždy cesta „tam a zpátky“, jak je někdy mylně prezentováno. A z těch uvedených 10 % jen 2 % svého rozhodnutí litují sami za sebe, jinak jsou na vině bohužel většinou vnější faktory, například tlak rodičů, negativní projevy ze strany okolí nebo zdravotní komplikace v průběhu tranzice. O těch se obecně málo mluví, ale někdy mohou celý proces dost zkomplikovat nebo úplně zastavit.
Existují data o tom, kolik lidí se jako trans cítí, ale do změny nejde?
Adam: Čísla odpovídají mému pocitu a pozorování, že ten sociální fenomén je mnohem širší než ten medicínský. International Foundation for Gender Education z Massachusetts odhaduje počet osob s rodovým nesouladem v populaci asi dvacetkrát až šedesátkrát větší, než je počet osob, které se rozhodly pro medicínskou přeměnu pohlaví a dokončily ji. Ke všem číslům a tvrzením, která jsou v knize uvedena a neodrážejí jen naši přímou zkušenost, máme samozřejmě uvedený seznam zdrojů.
Lze nějak přiblížit pocity člověka, který změnu podstoupil? Jak na to vzpomínáte, Aleno? Co jste jako máma prožívala v průběhu let, čeho jste si všímala od dětství, čeho v dalších fázích a jak jste sama prožívala období po změně pohlaví svého dítěte?
Alena: Netroufám si popisovat pocity člověka, který podstoupil tranzici, mohu snad jen konstatovat, co vidím: totiž, že se můj potomek jako chlapec jeví mnohem spokojenější a šťastnější než ve svém minulém, dívčím životě. A co jsem během celé té náročné doby, kdy jsme synovu dysforii řešili, prožívala já? Překvapení, zhroucení a velký boj – boj o identitu naší dcery, který nedopadl, jak jsme si původně přáli. Na druhou stranu ale to, kam se náš případ vyvinul, taky není špatný konec. Pro nás byla tato diagnóza velký šok, protože moje dcera se nijak, opakuji a stokrát podtrhuji, NIJAK během dětství tímto směrem neprojevovala. Pak přišla puberta a jednoho dne z ní vylezlo, že je kluk. Takhle prosté to bylo. Až později mi plno věcí došlo, třeba že to, jak byla permanentně zalezlá ve svém pokoji, nebyla puberta, ale nějaká forma deprese. A jak jsme prožívali její tranzici my rodiče? Bylo to takové nahoru dolů, někdy naděje, někdy deprese, ale šlo to postupně a stejně tak postupně jsme si i přivykali na něco, na co se možná stoprocentně přivyknout nedá: měli jsme dceru a máme syna.
Co byste chtěli, aby lidé pochopili o transgender problematice?
Alena: Že je dost jiná, než jak ji prezentují média, která jdou často po chytlavých titulcích, a psát o běžných lidech, kteří chtějí jen v soukromí a v tichosti vyřešit svůj problém a pak žít podle svého, je nezajímá. A tak namísto toho píšou různé rádoby senzace o nešťastnících, kteří si rozmysleli tranzici, a o generaci sněhových vloček, která neví, co chce a čím je. Taky bych si přála, aby si lidé uvědomili, že transgenderová dysforie je velmi vážný a komplexní, ale zároveň velmi křehký problém. Když říkám „křehký“, mám na mysli onu křehkost a zranitelnost, kterou si v sobě spousta trans lidí nese. A moc bych si přála, aby tohle věděli a uvědomovali si všichni ti borci, kteří píšou hloupé a dehonestující komentáře na sociálních sítích. Aby se nevyjadřovali k věcem, o nichž nic nevědí. A do třetice bych si přála, aby lidé, jichž se tato problematika dotkne nějak osobně, věděli, že to není konec světa ani smrtelná nemoc a že byť to není nic jednoduchého, řešení existuje a naděje na hezký život je veliká.
Adam: V první řadě asi, že i když problematika vůbec není nová a v přírodě i mezi lidmi je přítomna dlouhá staletí či tisíciletí, o dnešní podobě, příčinách a nárůstu v populaci napříč planetou toho ještě hodně nevíme. I když se to odborníci někdy zdráhají přiznat. Že se ve veřejném a odborném prostoru míchají sociální a medicínské termíny a fenomény související s trans problematikou. Že toto téma ve velké míře provázejí zmatky, nepřesnosti, lži a ideologické tlaky z různých stran. Že je lidem často prezentována jen jedna strana příběhu: buďto nekritické přijímání medicínských tranzicí a vykreslování trans lidí jako nepochopených obětí, nebo nekritické odmítání tranzicí, skandalizování a vykreslování trans lidí jako pomýlených nesvéprávných bytostí, kterým by pomohlo něco úplně jiného. Málokdy zaznívá celý příběh s komplexním pohledem.
Jaká myšlenka nebo věta toho druhého je pro vás nejsilnějším momentem knížky?
Alena: První kapitolu knihy, ve které probíráme základní termíny, jsem se snažila zakončit nějak pozitivně a s humorem. A tak jsem si na Adama vymyslela malou past. Zeptala jsem se ho, jestli je člověk s vulvou, který se v hlavě cítí jako muž a přitahuje ho osoba s penisem, která se v hlavě cítí jako žena, hetero, nebo homo. Adam nejen že se nenechal zaskočit a situaci stručně, a přesto brilantně rozlouskl, ale celou ji zakončil myšlenkou, že stejně je ve finále nejdůležitější, ke komu jsme schopni cítit lásku. Když jsem to četla poprvé, málem jsem se rozbrečela. Protože tahle myšlenka, která definuje lásku jako řešení i těch nejtěžších zmatků, je odpovědí na všechno. Byť se může zdát jednoduchá a banální. Ale není. Dodnes považuji tuto Adamovu větu za takový malý dotek Boha v naší knize.
Adam: Těch momentů bylo! Celý Alenin příběh je pro mě hrozně silný a dojemný v tom, že se nakonec ona i její syn přiklonili k životu. Oba ušli obrovský kus cesty, která pokračuje dál, a je úžasné vidět, že trans problematika nemusí být každodenním středobodem vesmíru, protože život v jeho radostech a starostech prostě pokračuje dál, tohle je jen jedna z jeho částí. Ano, a láska je odpověď a recept. Ve všech jejích podobách. Jinak je pro mě taky fajn i po těch letech slyšet, že terapie funguje a pomáhá.
Často se vracím k Alenině myšlence, která je někde ke konci knihy: Vždycky mě fascinovala láska dospělých k pohádkovým příběhům. Jak moc je i coby velcí potřebujeme: knihy a filmy o upírech a vlkodlacích, povídání o Harrym Potterovi, Hobitovi, elfech a želvách plujících vesmírem, a nejenom, že je milujeme, my si na ně v dospělosti i hrajeme. Kolik z nás utíká do ezo světů, čeká na Novou zemi, věří v anděly… Jako by nám nestačilo to, co máme, my toužíme po světech, které jsou obývané mnoha druhy stvoření, nejenom lidmi. A přitom náš svět, ten opravdový, je plný tak různorodých bytostí, lidí tolika ras, orientací a zaměření – a my se s tím vůbec nedokážeme srovnat. Myslím, že to je velmi, velmi výstižné a inspirující.
Čím vás spoluautor nejvíc obohatil, překvapil, co vám pomohl pochopit, domyslet…?
Alena: Adam mě obohatil o zkušenosti z psaní ve dvojici. Opravdu mě překvapilo, jak těžké to je. Oba umíme psát, ale každý z nás má jiný rytmus textu, jiný humor, preferuje v psaném projevu jiné věci. Tohle sladit chvilku trvalo. Občas přemýšlím, jak by kniha vypadala, kdybychom každý psali zvlášť. Byla by lepší? V poděkování píšu, že díky této zkušenosti obdivuji práci dua Lennon–McCartney mnohem víc než doposud, a není to nadsázka. Já se vůbec nedivím, že se ti dva ke konci společné kariéry tak hádali!
Adam: Společné psaní, no jasně! To byla velká zkušenost. Vyzkoušeli jsme hodně variant, volat si, nahrávat se, Skype, Zoom, přepisovat, dopisovat… Rozhodně jsem si myslel, že to bude rychlejší. Mám to v hlavě, jen tomu dáme řád, zdroje a hotovo. Jenže je tam i ten druhý se svým přemýšlením, příběhem, zvyky, stylem psaní… Nevím, jestli by kniha byla lepší nebo horší, kdybych ji psal sám, ale bez Aleny by určitě byla úplně jiná. Vlastně by vůbec nevznikla, protože to byl její nápad.
