Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Obrazy v písku

V terapii hrou vznikají nová řešení spontánně a s lehkostí.

Psychologie.cz

4. 6. 2019

„V písku uvidíte svůj život jako na dlani,“ říká psychoterapeutka Veronika Galusová. Přicházejí silné prožitky bez zbytečných slov. Na jakých principech funguje a pro koho je vhodná terapie hrou v písku?

Při vstupu do tvé pracovny spatří člověk v úžasu místnost se skříněmi zaplněnou stovkami miniaturních postaviček, figurek a předmětů. Uprostřed stojí krabice s pískem.
Právě jsi popsala mou poradnu zařízenou pro sandtray terapii. Krabice uprostřed je pískoviště, mám tu ještě další dvě. Klient může v pískovišti vytvořit nějaký obraz s použitím figurek. Vždy se mu ukáže téma, které je právě „nejžhavější“. Ať již pracuje zcela intuitivně nebo s konkrétním záměrem, získává nadhled nad svou životní situací. Vše totiž vidí jako na dlani.

Hrají si i dospělí?
Ano, dospělí jen potřebují více času a důvěru v terapeuta, aby se odhodlali tuto formu terapie vyzkoušet. Děti do toho jdou hned, pro ně je to přirozené.

Jaké figurky se momentálně těší oblibě?
Děti nejčastěji využívají figurky z pohádek. Dospělí klienti vybírají realističtější postavičky s jednoznačným výrazem. Obecně se těší oblibě dřevěné postavičky, které mi vyrobily děti z místní školy, neboť jsou velmi autentické.

Na jakých principech funguje práce na terapeutickém pískovišti?
Při práci na pískovišti využívá klient podprahové vnímání. Terapeutická změna se děje díky zásadám terapie hrou, jak je definovala Virginia Axline. Celou dobu je hra na prvním místě. Klient se často léčí sám tím, že předměty přemisťuje, zasypává, vyhrabává, mění za jiné atd. Změna je spojena s příjemnými pocity úlevy a radosti. Často pak přicházejí silné prožitky bez zbytečných slov. Klient může poznat, proč se mu opakují stále dokola některé situace, a změnit nefunkční vzorce chování. Děje se tak bez zmatečného přehlcení informacemi, v pískovišti probíhá tento terapeutický proces naprosto přirozeně. Vyškolený terapeut umocňuje dynamiku celého procesu, ačkoliv vše, co se odehrává na pískovišti, je zcela v rukou klienta.

Vybavíš si nějaký konkrétní příběh klienta, u kterého právě zasypávání a vyhrabávání předmětů v písku sehrálo významnou roli?
Vzpomínám si na dívku s diagnózou selektivní mutismus. Mluvila jen se svou matkou a sestrou. Problém trval již dva roky a nelepšil se, proto měla i ve škole individuální vzdělávací plán. Na jednom z posledních setkání vždy postavila figurky čtyř koní na start závodu. Všichni koně se zběsile rozběhli a někteří zemřeli vyčerpáním po cestě, jeden až v cíli. Mrtvé koně slavnostně pohřbila. Po obřadu je vyhrabala a postavila opět na start. Znovu zběsile vyběhli a znovu postupně umírali. Až do cíle dorazil jen jeden, jiný než v předchozím kole, ale v cíli opět vyčerpáním zemřel. Opět je všechny pohřbila. Rychle je vyhrabala a ještě dvakrát celý příběh zopakovala. Toto setkání bylo v terapeutickém procesu zlomové. Od té doby začala dívka komunikovat se stále větším množstvím lidí, dokonce i s učitelkou ve škole. Zasypávání a vyhrabávání pozoruji u dětských klientů při práci na pískovišti velmi často, u některých pokaždé. Nejčastěji to bývá u dětí s úzkostmi a se syndromem ADHD.

Jaké jsou ty zmíněné zásady terapie hrou?
Z hlavních principů bych jmenovala vřelý a přátelský vztah mezi dítětem a terapeutem, který přijímá dítě takové, jaké je. Umožnit dítěti svobodně a plně vyjádřit své pocity. Pocity terapeut reflektuje tak, aby mohlo dítě svému chování porozumět. Dítě ukazuje cestu. Samo má schopnost řešit své vlastní problémy. Terapeut se nesnaží terapii popohnat, terapie hrou je pozvolný proces.

Pustit staré, otevřít dveře novému

Taková terapie musí působit nejen na smysly, ale i na celou bytost.
Každá změna obrazu vytvořeného v pískovišti se promítá do všech rovin bytí člověka. Oční vjem spolu s hmatem se zapojuje při tvoření obrazu. Slovní zpětná vazba terapeuta vyvolává emoci, ta se okamžitě projeví na tělesné úrovni. Klient je zároveň konfrontován se samotnou situací, která na něj dopadá tak dlouho, dokud ji on sám nezmění. Má neomezený počet pokusů. V tomto okamžiku přichází duchovní stránka, tj. vynořují se otázky. Kam chce ve svém životě směřovat, co od života očekává a jak toho chce dosáhnout.

Pocity úlevy a radosti na konci terapie. Jak to vypadá?
Většinou se změní dechová frekvence. Je pomalejší a hlubší. Ramena poklesnou a klient cítí změnu, která ho samotného často překvapí.

Jak může hra v pískovišti zajistit, že klient skutečně změní nefunkční chování ve svém životě?
Člověk si v terapii zažije a „osahá“ nové způsoby, které mu navozují příjemné prožívání. Díky prvkům hry vznikají nová řešení spontánně a s lehkostí. Problém je jen v tom, že když není člověku dobře, je stažený a vidí černobíle. Nevnímá různé možnosti a nemá energii pro hledání nových řešení, neboť jsou pro něj špatně představitelná. Pokud máme možnost vidět různá řešení, přikloníme se k  příjemnějšímu pak i v běžném životě.

Klient tedy při terapii přebírá zodpovědnost za svou cestu k uzdravení. Co to vyžaduje?
Vyžaduje to změnu nefunkčních způsobů chování a postojů. Staré se musí ukončit a opustit, pak může přijít něco nového a zdravého. Vše, co klient dosud prožil, má svou cenu, mohl se tím hodně naučit. Proto je dobré tyto poznatky do procesu životní změny zahrnout.

Jak mohu poznat sám sebe pomocí práce na terapeutickém pískovišti?
Jakmile se ponoříme do vytváření obrazu na pískovišti, začnou se objevovat věci, které se nás bytostně týkají. Často jde o věci, které dlouho potlačujeme v nevědomí. Sandtray je jakýmsi ventilem, který tyto obsahy z nevědomí uvolňuje.

Říkáš, že mnohé problémy pramení z nedostatečné sebehodnoty nebo pokrouceného sebepojetí.
Čím dál tím víc pozoruji, že nezávisle na konkrétní zakázce klient vždy hledá víru v sebe samého. Posiluje víru ve své schopnosti. Tím myslím skutečně při každé konzultaci. Nízké sebevědomí je jedním z nejčastějších témat, která vedou člověka k vyhledání odborné psychologické pomoci.

Co bys poradila člověku, který by chtěl umět lépe přijímat sám sebe?
Člověk si musí umět přiznat všechno, co k němu patří. Vlastnosti, které na sobě nenávidíme, pro nás mohou být totiž nejlepším učitelem. V podstatě jsme je navenek vyhodnotili jako nežádoucí a jejich potlačováním jsme jim znemožnili další vývoj. Přitom každá vlastnost má dva póly, ať je nazýváme vlastností, tendencí, povahovým rysem nebo způsobem chování.

Běžně se vlastnosti rozdělují na dobré a špatné. Zdá se, že nám přinášíš barevnější pohled na sebe samé.
Žádná část nás samotných není jen dobrá nebo jen špatná. Spíše záleží na tom, kdy a jak ji používáme. Pokud člověk zná sám sebe, umí pak své vlastnosti, povahové rysy a dovednosti využít ve správný čas a správným způsobem. Ušetříme si tím hodně energie. Cítíme se díky tomu obecně spokojenější a zdravější. V sandtray terapii může klient přepólovat jednu nebo i více svých částí během jednoho setkání. Pokuste se objevit a prozkoumat pozitivní pól vaší nemilované části. Hodně se o sobě dozvíte, získáte více sebedůvěry. Ušetříte si mnoho sil, když se jí přestanete bát.

Máš k tomu konkrétní příklad?
Kupříkladu dítě, které je hodně upovídané ve společnosti cizích lidí. Maminka ho pokaždé napomene, ať se chová slušně, zmlkne a neobtěžuje okolí. Dítě pravděpodobně uvěří, že upovídanost je špatná vlastnost, která ostatním vadí. Začne se proto kontrolovat, aby příliš nemluvilo ve společnosti, přestane se tam postupně cítit pohodlně. Když se přece jen někdy uvolní, neudrží se jeho upovídanost a naplno se projeví. Jenomže je naučené, že se to nemá. Pokud si to zpětně uvědomí, dostaví se pocity viny. Upovídanost k němu patří, jenomže pokud ji nerozvíjí, začne se této své části spíše obávat. To je velká životní nejistota. A přitom kdyby dítě svou upovídanost místo potlačování rozvíjelo, naučilo se ovládat například v dramatickém kroužku, mohla by se z této vlastnosti stát přednost. A kdo ví, mohl by se jednou živit jako herec, hlasatel nebo moderátor.

Vzájemný respekt a důvěra

Jak může hra na terapeutickém pískovišti přispět ke zlepšení komunikace v rodině?
Hra sama o sobě je úžasným prostorem ke sdílení prožitků, nápadů a důvěrností. Díky hře mohou rodiče s dětmi sdílet mnoho věcí, které běžně sdílet nejde nebo je nelze vyjádřit slovy. Podporuje se tím otevřená a zdravá komunikace. Na terapii chodí páry, maminky nebo tatínkové se svým dítětem a také celé rodiny.

Co může rodič udělat pro své dítě, aby podpořil jeho zdravou sebedůvěru?
Podělím se o svou představu. Pokud je rodič nejistý a podceňuje své schopnosti, porovnává se často s druhými nebo stále upozorňuje na chyby ještě dříve, než si jich ostatní všimnou, k tomu je věčně uspěchaný a nespokojený, jaké pak asi bude dítě? Každý přece ví, že děti se v raném dětství učí převážně nápodobou, a právě rodiče jsou pro dítě obrovským zdrojem informací o životě. Radím proto rodičům, aby se pokusili udělat vše pro to, aby byli oni sami spokojení a mohli věřit svému úsudku. Věřit, že vše zvládnou tak, jak nejlépe dovedou. Pak mají šanci vychovat děti, které se budou opírat o zdravou sebedůvěru.

Bylo by zajímavé nahlédnout pod pokličku, co se děje při setkání celé rodiny v terapii sandtray.
Pokud pracuje na pískovišti celá rodina, mám jako terapeutka možnost sledovat a zrcadlit jejich vzájemnou verbální i neverbální komunikaci, stejně tak i jejich způsob chování. Každý člen musí mít možnost se vyjádřit svým osobním způsobem i rychlostí, kterou právě potřebuje. Často již tento pohled přináší pro jednotlivé členy obohacení. Zde se projeví zcela zjevně nevhodné způsoby komunikace. Rodina může přirozeně odkrýt rigidní pravidla, která pak společně změní na nová a otevřenější. Tím se automaticky změní způsob komunikace. Při společné práci se učí rodina i vzájemnému respektu a důvěře. Jelikož každé setkání zakončujeme pozitivní změnou, klienti se rádi k sandtray vracejí.

Co bys doporučila rodině, která by si přála vylepšit komunikaci u nich doma?
Doporučuji filiální terapii, pokud se ukáže v rodině problém s komunikací, kterou chtějí rodiče změnit. Jde vlastně o terapii hrou v rodinném prostředí jen s tím rozdílem, že „terapeut“ je sám rodič.

Proč věříš, že terapie hrou funguje?
Člověk, nejen dítě, ze všeho nejvíc touží po zájmu a pozornosti. Hra umožňuje porozumění a sdílení, je to takový přirozený způsob komunikace. Snadno se učíme věcem rozumět prostřednictvím hry. Zároveň také ztrácíme při hře zábrany a cítíme se bezpečně.

Veronika Galusová je psychoterapeutka, provozuje soukromou praxi v Kolíně

Rozhovor pro Psychologii.cz vedla Markéta Chrášťanská