Očima druhého

Docílit trvalých změn tím, že násilně prosadíme svoje požadavky, je z dlouhodobého hlediska téměř nemožné. Výsledky jsou často takové, že si neustále stěžujeme, tlačíme, nic moc se nemění, a nakonec stěží uneseme sami sebe. Většinou se díváme pouze ze svého úhlu pohledu, neumíme se podívat na situace očima druhého.

Nedokážeme přijmout sami sebe takové, jací jsme, a v důsledku toho nepřijímáme ani ty druhé. Neradi si přiznáváme vlastní chyby, ani je často u sebe nevidíme, ale očividně je mají ti druzí.

Krásným příkladem je situace, kdy třeba matka peskuje dceru, a otec říká: Co jí nadáváš, vždyť jste obě stejné. A matka se brání: To není pravda, já se takhle nechovám. Matka „problematické chování“ u sebe opravdu nevidí, ale jasně ho vidí u své dcery.

Tomuto mechanismu se v psychologii říká projekce. V naší společnosti se z ní stal masový sport. Je velmi jednoduché vzdát se zodpovědnosti za své chování a přenést ji na někoho jiného. Většina našich problémů pochází z našeho odporu a boje proti tomu, co je.

Začněte tam, kde jste

Zkuste požádat někoho, kdo je poblíž vás, aby vám půjčil svoji ruku. Vezměte ji a zatlačte proti jeho ruce. Tlačte ještě víc. Co cítíte? Zeptejte se ho, co cítil on nebo ona?

Často se bráníme, vyčítáme a stěžujeme si: Ty také nejsi o nic lepší. Partner by mě neměl podvádět. Děti by nám měly více pomáhat. Měli bychom vydělávat více peněz. Šéfové by měli být ohleduplnější. Učitelky by měly lépe učit, lékaři by se měli více zajímat, uklízečky lépe uklízet a politici lépe hospodařit.

Položme si raději místo toho otázky:

• Co jsme my sami udělali proto, aby se situace změnily?
• Chováme se vždy dokonale a ohleduplně vůči druhým?
• Děláme vždy to, co děláme, perfektně?

V podstatě máme dvě možnosti. Buď přijmeme věci takové, jaké jsou, nebo proti nim bojujeme. Přijetí v žádném případě neznamená, že situaci považujeme za dobrou, že s ní souhlasíme a že ji budeme tolerovat nebo dokonce podporovat. Akceptace znamená přestat lamentovat nad tím, jak se věci mají a vést proti nim vnitřní nebo vnější boj.

Často lidé nechtějí nic měnit, chtějí si pouze stěžovat a obviňovat druhé. Svoji energii spotřebovávají na naříkání a popírání skutečnosti a potom jim chybí síla k řešení situace. Ještě nikdy nikdo nevyřešil finanční problémy stížností na hospodářský systém. Nezhubl, pokud se obhajoval vrozenými dispozicemi nebo špatným metabolismem. Nezlepšil vztahy, jestliže byl hluboce přesvědčen, že se k němu špatně chovají jen ti druzí.

Přijetí znamená vzdát se v přítomném momentu boje a přijmout skutečnost takovou, jaká ve skutečnosti je, ať už má jakoukoli podobu. Z tohoto místa potom můžeme ihned začít s prací na sobě a svých životních vzorcích. Terapeut s vámi také nezačne tam, kde byste chtěli být, ale tam, kde jste.

Čtyři roviny situace

Vyzkoušela jsem s klienty a samozřejmě také na sobě hru se zájmeny, kterou popisuje Ruediger Dahlke ve své knize Princip stínu. Je velmi jednoduchá, ale účinně mění naše postoje a následně i celé situace. Jde v ní o jednoduché otočení odpovědnosti ve smyslu jejího znovupřijetí.

Původně žalující a obviňující výpovědi se změní na takové, jež stimulují náš duševní růst a se kterými se dá pracovat a rozvíjet je dál. Rozhodně nejde o to, abyste na sebe svalili vinu, ale abyste přijali odpovědnost za situaci. Tím, že přijmete odpovědnost, si totiž dáváte moc, že můžete situaci měnit. Pokud zůstanete v rozpoložení „za to mohou oni“, jste v podstatě bezmocní. Na situace se díváme ze čtyř různých rovin.

Ukažme si to na případu maminky, dcery a babičky, který jsem popsala na začátku článku. Maminka se rozhodla vědomě pracovat na zlepšení vztahů. V tomto bodě není důležité, jestli jsou jiné osoby také ochotné pracovat na zlepšení. Maminka chce změnit svoje vnímání a chování k druhým, čímž se následně změní jejich vnímání a chování k ní.

Maminka na sebe nechá působit následující výroky a potom si poznamená, co ji k tomu napadlo. Může si pomoci zájmeny např. kde, jak, proč?

Maminka – její matka

1. rovina: „Ona zneužívá mě.“
2. rovina: „Já zneužívám ji.
3. rovina: „Já zneužívám sebe.“
4. rovina: „Ona zneužívá sebe.“

Maminka – její dcera

1. rovina: „Ona se ke mně špatně chová.“
2. rovina: „Já se špatně chovám k ní.“
3. rovina: „Já se špatně chovám k sobě.“
4. rovina: „Ona se špatně chová k sobě.“

V první rovině si maminka upřímně postěžuje, jak ji dcera podle jejího názoru zneužívá a jak se k ní špatně chová. Bude se snažit o co nejpodrobnější popis. Jak, kde, proč atd.

Potom si maminka přizná, co všechno zase dělá ona dceři. V této rovině pomáhá, pokud dostanete náhled od někoho jiného, např. manžela, kamarádky, terapeuta.

Ve třetí rovině jde o náhled, jak maminka zneužívá nebo se špatně chová sama k sobě. Co nepěkného si dělá, jak hovoří sama se sebou, proč dovolí dceři chování, které se jí nelíbí, komu dalšímu takové chování dovolí, co jí to přináší? Např. má strach, že ji dcera nebo druzí nebudou mít rádi, že dcera odejde, že se nebude mít o koho starat. Druzí naše pocity často vycítí. Jejich chování k nám odráží naše pocity k sobě nebo k nim.

V poslední rovině se maminka vcítí do dcery. Např. vidí, že to dcera nemá jednoduché, že se jí nedaří v práci ani ve vztazích, že stále ustupuje. Proč tomu tak je? Velice často se stává, že dcera kopíruje určitým způsobem chování matky.

Těmito různými náhledy nejde o to, abychom obviňovali sebe ani druhé, ale abychom pochopili a na základě pochopení změnili naše chování k druhým i k sobě.

Roviny 2 a 3 můžeme měnit přímo. Roviny 1 a 4 se změní důsledkem změn v našem chování a vnímání. Doporučuji, abyste si toto cvičení vyzkoušeli sami na svých problematických vztazích. Vezměte hru se zájmeny poctivě, vyhraďte si na ni např. půl hodiny času a seďte u ní opravdu půl hodiny, i kdyby vás zdánlivě už nic nenapadalo. Vše si zapisujte a uvědomujte si, jak se u toho cítíte.

Samozřejmě změny v chování vyžadují čas a výdrž. Dochází k nim krůček po krůčku. Důležité je, abyste byli se sebou spokojeni, až se například za rok ohlédnete zpátky. A buďte k sobě laskaví, pokud se hned něco nepovede.