Tento text vznikal před cestou a pak po cestě. Klene se jako oblouk nad ostrovy časoprostoru. První část jsem psal v onom zvláštním čase před odjezdem, který tehdy více než dříve ukazoval své charakteristické a někdy i hluboké rysy. Druhá část je zase reflexí návratu zpět. Čili troška inspirace a zamyšlení k vašim cestám.

Odjezd na dlouhou a dalekou cestu je určitým setkáním, jasným a zřetelným, s pomíjivostí života, jakousi připomínkou, mementem mori. Loučení s mámou, která není nejmladší a je sužována chorobami, i s babičkou, která už dosáhla opravdu požehnaného věku, mi najednou přineslo hluboké bodnutí u srdce a rozechvění. Co když se loučíme naposled? A co blízcí lidé, kde je naleznu, až se vrátím, jak se posune naše vztahování?

Vídávám rodinu pravidelně, jezdím za nimi, ale obyčejně mi tento fakt tak zřetelně nevyvstává. Je to součást určité rutiny, běžného plynutí dní, kdy věci a lidi kolem bereme tak nějak staticky, stabilně. I když se vše stále mění, naše pozornost to zřejmě příliš neregistruje. Prolínáme se známými kulisami a řešíme každodenní a často i opakující se, říká se běžné situace.

Podobné to je i ze strany cestovatele, poutníka. Odjet na delší dobu do Indie či obdobné země je přece jen něco jiného než deset dní v resortu v Egyptě či Turecku, pobyt u českého moře v Chorvatsku nebo na populárních thajských ostrovech či v jiném exotickém přímořském ráji. I když každá cesta je vytržení ze zaběhaných schémat, tohle už se spíš blíží termínu dobrodružná výprava.

Je to jakási malá mentální smrt a znovuzrození zároveň. Vytržení se z koloběhu každodennosti a uvyklosti do prostoru, kde je takřka vše možné.

Žádná cestovka, jen pas, letenka, pár peněz a mlhavé tušení, kam se v tom ohromném indickém prostoru vypravit. Svoboda jít kamkoli, objevovat nepoznané a přitom bez jistot, které běžně máme zde – jako je jistota domova, hygiena, určitá úroveň zdravotní péče a hlavně blízcí lidé, přátelé, rodina, domov, bezpečný přístav. Zázemí. To, oč se opíráme, to, čeho se chytáme, to, čím se často definujeme.

Je to jakási malá mentální smrt a znovuzrození zároveň. Vytržení se z koloběhu každodennosti a uvyklosti do prostoru, kde je takřka vše možné, protože nejsme svázáni zaběhlostí, ale otevřeni nové realitě a cestám, jak s ní zacházet. Možnost čerstvosti, hledání nových způsobů pojímání skutečnosti kolem i té vnitřní, samozřejmě vykoupené nebezpečími, které neznámé prostředí skýtá – čím dále od naší hroudy (prostorově, kulturně a mentálně), tím teoreticky většími. Jde o setkání s pomíjivostí, smrtelností, křehkostí života a vztahů.

Neobjevuji Ameriku, zároveň jsem si vědom, že těchto pocitů, vhledů je možno docílit i tady, netřeba nikam jezdit. Ale jsou součástí mystéria cesty. Ani ne snad těmi největšími či nejpodstatnějšími, ale toho, proč někteří z nás, i třeba bez speciálního praktického důvodu, vyrážejí za hranice – to je právě ono, za hranice všedních dnů.

Vykročení za hranice bezpečně známého okruhu, zóny komfortu – mé rodiny, mé práce, mých přátel a sociálních vazeb, mé země, mé kultury, mých zvyklostí, mého domu a domova. Snad právě jde i o možnost v tomhle nově nastaveném časoprostoru nahlédnout své bytí z jiných úhlů. A možná se něco naučit o domově, který s sebou nosíme pořád, třebaže je často zaházený a překrytý nánosy představ, strachů, vzorců, obran, konceptů. O Domově v našem srdci.

Přílet z jiné planety

Po návratu je to jako přílet z jiné planety. Letadlo je v něčem dost nepřirozený prostředek. Vletíte po hlavě do reality, která je hodně odlišná. Vaše vědomí se překalibrovalo na tu indickou – „všechno se nějak udělá, vždy to nějak jde“.

Autobus sice vyjede o dvě hodiny později, ale zase když se chcete někam dostat, stačí se postavit na silnici, počkat, až nějaký pojede kolem (on vždycky nějaký jede), a jen mávnout. Nemusíte být přesně v 8:30 na nádraží, které je třeba na druhém konci města. Proč – řidič zastaví, protože jste zákazník a on stojí o vaše peníze, a je jedno, kde stojíte vy.

Můžete si sednout na pláž, na deku hodit cokoli, co třeba vyrábíte, přívěšky na krk či čokoládové koule, nabídnout masáž nebo cvičení jógy a nepotřebujete živnostňák, povolení, nájmy… stejně jako to dělá obyčejný Ind, co si někde koupí či natrhá pytel kokosáků a pak je na té pláži či na ulici na pojízdném pultíku prodává dál.

Je to paradox, že v zemi, kde jsou lidé různými tradicemi, náboženskými zvyky, kastovními pravidly vázáni často velmi pevně, se našinec může učit  uvolněnějšímu přístupu k životu.

Rozhodně nejde o idealizaci Indie, která má miliony věcí, aspektů, které můžou člověka jemně řečeno štvát, může z nich být rozmrzelý či se jich přímo hrozit. Jen se snažím vypíchnout aspekty, které mne zaujaly a které mají co dělat i s nastavením psychiky, přístupem k životu tady a tam.

Bezpochyby to není jen Indie, kde lidé dokážou brát život s větší lehkostí, která je často v přímém protikladu k vnějším, materiálním podmínkám, které by našinec leckdy nazval děsivými. Ani to není o tom, že by ti dle našich měřítek chudí byli šťastní a spokojení v situaci, v jaké jsou. Skoro všichni touží po zlatém praseti hmotného kdyby jen dostatku.

Mluvím o uvolnění ve smyslu, že ne vše musí být vždy podle nějakých daných mustrů, o uvolnění do větší spontánnosti a fantazie v řešení běžných situací. Ono to vždycky nějak jde. I když třeba úplně jinak než jste si naplánovali. Zde více než jinde platí: chceš‑li boha – v Indii se nabízí nepřeberná paleta našich obrazů dokonalosti a fantazie, tedy chceš li boha/bohy rozesmát, řekni mu/jim své plány.

Je to paradox, že v zemi, kde jsou lidé různými tradicemi, náboženskými zvyky, kastovními pravidly vázáni často velmi pevně, se našinec může učit  uvolněnějšímu, více plovoucímu, ono to vždy nějak jde přístupu k životu. Je to paradox, ale těch je právě Indie plná.

Paradox je dobrý učitel pro otevřenou, flexibilní mysl. Pružnosti, otevřenosti ve vnímání světa a reagování na něj nás, myslím, neučí jen jedna konkrétní země, i když Indie je na to velmi výživná, ale obecně každé vypadnutí z rutiny. Proto všem cestám a poutníkům zdar!