Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Má terapie bolet?

Přišli jste si pro zážitek, co vás posune. Ale co když vám lektor spíš ubližuje?

Po dvou konstelacích jsem cítila nástup migrény. V polední pauze jsem si brala prášek, abych vydržela do konce. Večer po příchodu domů další prášek a spát. Jak to mohou ostatní zvládat, říkala jsem si. Nechtěla jsem vypadat jako slaboch nebo někdo, kdo po vlastní konstelaci sobecky zmizí. Brát prášky jsem nepovažovala za dobré řešení, ale neuměla jsem to jinak. Opakovaně se mi nedařilo bolesti předejít nebo porozumět, z čeho pochází.

Až před třemi lety jsem měla štěstí na lidi, kteří měli povědomí o práci s traumatem. Pomohli mi pochopit, odkud vítr vane. Ze začátku mi radili, další triky jsem postupně odkoukala. Něco jsem časem vypozorovala sama na sobě.

Nejsem expertem na trauma, ale možná se někdo na workshopech trápí podobně jako já a mé zkušenosti mu budou k užitku. Z vlastní zkušenosti vím, že lektorů, kteří takovou situaci u účastníků kurzů rozpoznají, nebo dokonce řeší, je jako šafránu.

7. září 2019

Jak zvládat konflikty ve vztahu (seminář)

Pavel Rataj

Sebepéče

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si dovolila říkat ne. Raději jsem program nějak protrpěla. Silně traumatizovaní lidé mají velmi vyvinutou schopnost přežít. Na jednu stranu je to požehnání, ale zároveň jim to může prodloužit cestu k uzdravení. Jsou ochotní tolerovat i terapeuty a terapie, které jsou pro ně škodlivé. Jsou zvyklí překračovat své hranice a pouštět se i do katarzních metod, které jsou pro traumatizované lidi vysloveně nevhodné.

Občas se stalo, že když už jsem se odhodlala být k sobě šetrnější a regulovala svoji aktivitu, lektoři mě přemlouvali, abych zůstala nebo ještě dodělala toto cvičení. Ovšem nejčastěji jsem to byla já sama, kdo se snažil vydržet až do konce. Dnes už lépe vnímám, kdy je to na mě příliš, a především vím, které metody jsou šetrnější.

Tělo

Základem je udržovat se v těle. To může být pro silně traumatizovaného člověka problém. Ani jsem netušila, jak často z těla utíkám. Nepeskuji se za to. Je to strategie, která mi v mém životě sloužila. Cestou z traumatu je naučit se do těla vracet a naučit se rozpoznat, kdy v těle jsem, a kdy ne. Je více možností, co dělat – hýbat se, spojovat se se zemí nebo vnímat tělesné vjemy.

Nedávno jsem si pro sebe našla způsob, který se mi velmi osvědčil. Soustředím se na ruce a poté do nich ještě přenesu pozornost. Další efektivní možností je štípat se plochou celé ruky na vnějších stranách paží a stehen, případně si dát ruku na zátylek. V pokročilejších fázích, kdy už cítím, že je to na mě přespříliš, odcházím z místnosti se najíst, projít, nadýchat čerstvého vzduchu nebo chvilku spát. Mám zkušenost, že když to neudělám včas, končí to vždy práškem.

Aby mohla naše nervová soustava začít zpracovávat stará zranění, je třeba mít na to dost sil.

Pocit bezpečí

Z vlastní zkušenosti vím, že když se necítím bezpečně, je pro mě daný workshop ztrátou času. Když se nezklidním, nejsem schopná pracovat. Někdy mi pomůže, když můžu mít krytá záda (nejlépe pevnou zdí), případně si zvolím místo v místnosti tak, abych měla dobrý přehled. Jindy stačí omotat si deku kolem beder. Uklidňující je prohlédnout si prostor, ve kterém se nacházím, a všímat si detailů.

Nejdůležitější je ovšem pocit bezpečí, který mám z lektora či lektorky. Tato část je pro mne osobně velmi obtížná. Uvědomuji si, že mám problém důvěřovat, mnohdy se chovám až paranoidně, a tudíž se snažím své chování racionálně brzdit nebo si vytvářím pocit bezpečí v podobě výše zmíněných berliček.

Méně je více

Trauma vzniká v situaci, která je nezvladatelná a zahlcující. Silně traumatizovaní lidé mají mnohdy celoživotní zkušenost s překračováním svých hranic a nerespektováním své kapacity. Není divu, že podobně jednají i na workshopech.

Léčba traumatu je přesným opakem. Je třeba zpomalit, protože posun přichází, jen když prožitky dokážeme integrovat. S respektujícím a opatrným přístupem se časem kapacita o něco zvýší. Bylo pro mne velmi obtížné přijmout, že někdy udělám víc, když na nějakou dobu odejdu, ale zkušenost mluví jasně.

Zdroje

Aby mohla naše nervová soustava začít zpracovávat stará zranění, je třeba mít na to dost sil čili zdrojů. Zdroj si představuji jako cokoliv, co přispívá ke zklidnění, větší pohodě, pocitu bezpečí. Až když mám dost sil, můžu se pustit do hlubší práce.

V rámci workshopu to může být vytvoření bezpečného prostoru, deka, jiná osoba, posilující prožitek, vydatný spánek. Ideální jsou zdroje vnitřní (tedy mé vlastní) a jejich další rozvíjení. Na workshopech jsem měla možnost vnímat, kde a jaké zdroje mohu hledat, a krůček po krůčku došlo i na proměnu mého každodenního života.

Prášky

V úvodu jsem zmiňovala, že jsem mnohdy brala prášky od bolesti, abych se seminářů mohla účastnit. Prášek mě zbavil akutní bolesti a mohla jsem dál fungovat. Bylo to bezesporu společensky přijatelnější, protože jsem nenarušovala průběh a nikdo se nedozvěděl, jak slabá doopravdy jsem. Velikým posunem bylo, když jsem o tom vloni začala alespoň mluvit. Lidé v seberozvojových kruzích pro polykání prášků neměli moc pochopení, takže jsem je velmi záhy začala jíst tajně.

Využívejte celý web.

Předplatné

V posledních letech se postupně zvětšovala má kapacita a schopnost se o sebe v náročnějších situacích postarat. Prášek pro případ, že bych to neuhlídala, s sebou mívám i dnes, má spotřeba se ovšem výrazně snížila. Viděla jsem ten neuvěřitelný posun, když jsem v létě byla na jednodenních konstelacích, které jsem zvládla jako nic.

Občas si na seminářích všímám lidí, kteří s postupujícím časem různě kroutí hlavou, protahují si krční páteř a vypadají vyčerpaně. Jít za nimi? Nejít? Podělit se s nimi o své zkušenosti? Je mnoho lektorů, kteří podobné situace nehlídají či nevědí, jak takovým klientům pomoci. Domnívám se, že nejen na workshopech, ale i v běžném životě je umění o sebe pečovat důležitá dovednost.

Soňa Kolmanová, čtenářka Psychologie.cz, fanynka seberozvoje, přirozených porodů a celoživotního vzdělávání. Napsala knihu Znovuzrozená, publikuje na svém blogu.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.