Každý jsme v malých i velkých věcech někdy oběť, jindy pachatel. Všichni můžeme každý den někomu v něčem ublížit a někdo zase ublíží nám. Víme, že máme jeden druhému přiznávat svoje chyby a zlé věci, které si navzájem uděláme. A pak je máme jeden druhému odpouštět. Zní to docela jednoduše. Proč je to tak těžké?

Už jen mluvit o odpuštění chce odvahu, kterou tak úplně nemám. Je snadné sklouznout k omílání hezkých slov a vět, které jsou nakonec jen frázemi. Když domyslím, že si troufnu mluvit o odpuštění, cítím to téměř jako drzost, protože je to téma, kde si nejsem jistá sama sebou.

Chci se s vámi podělit o své poznatky k tématu odpuštění v pojetí restorativní justice. Za slovo restorativní si můžete dosadit třeba česká slova obnovující nebo uzdravující. Už šestým rokem se plně věnuji projektu restorativní justice, ve kterém se setkávají věznění pachatelé se svými oběťmi. Věřím, že tyto zkušenosti mohou být prospěšné a inspirativní i v běžném životě, ve vztazích – a z nich zákonitě vycházejících konfliktech.

Pro mě je pojem restorativní justice každodenní realitou, ale většina čtenářů se s ním dnes nejspíš setkává poprvé. Jde o jiný přístup ke spravedlnosti:

• Obvyklý retributivní, odplatný koncept je přímočarý: pachateli je vyměřen jasně daný trest (odplata a tak trochu i pomsta).
  
• Nový restorativní přístup se na špatný čin a zločin dívá z mnoha úhlů, ale především z pozice toho, komu bylo ublíženo. Ptá se poškozeného, co by potřeboval ke svému uzdravení a jakou náhradu by si představoval.
  

Jde o obnovující, uzdravující přístup, který ponechává všem aktérům, tedy oběti i pachateli, náležitou důstojnost a možnost vyjádřit své potřeby. Ponechává na aktérech návrh i řešení, jak dát věci zpět do pořádku, do stavu před zločinem. To jich se ptáme, jak má vypadat přiznání a lítost, přijetí viny, pokání, náhrada a uzdravení, případně i usmíření a odpuštění.

Restorativní justice používá pojem pokání, stejně jako křesťanství. Pokání znamená změnu směru, jití jinou cestou, není totožné s trestem.

Co potřebujeme, abychom mohli odpustit?

Odplatná spravedlnost, kterou známe a máme pocit, že vše řeší, má k odpuštění daleko. Pachateli umožňuje se od počátku vyviňovat. Už v trestním řízení může pachatel jednat značně amorálně, k účelovému jednání či přímo ke lhaní je vedený i obhájcem.

Soudní systém sice hodnotí pozitivně přiznání a lítost, ale v naprosté většině případů je neočekává. Nedává dostatečný prostor pro hlubokou lítost, která by vedla ke změně smýšlení, nedá se věřit upřímnosti omluvy, a co hůř, nebývá vůbec zvykem myslet na pocity oběti, na soucit s ní. Vyhrává sobectví, snaha vše zamést pod koberec a vyváznout co nejlaciněji s co nejlehčím trestem.

Oběť může jen těžko čekat upřímnou omluvu a lítost pachatele. Pokud omluva přichází, bývá to na popud obhájce: vyjádření lítosti je pak účelové, zištné, neupřímné. Oběť v takové situaci nenachází klid, nemá sílu ani možnost ze srdce odpustit. Zaplétá se do směsice pocitů, kterým ani její nejbližší okolí nerozumí. Často to vede k myšlenkám a chování, které si oběť začne sama vyčítat. Je to další škoda, která byla na oběti spáchána.

Málokdo dokáže odpustit, aniž by tomu předcházela upřímná omluva a věrohodná, autentická lítost toho, kdo nám ublížil. V restorativní justici se klade důraz na potřeby oběti. Ta chce vědět, proč se to stalo. Proč právě jí. Chce pochopit motivy toho, kdo jí ublížil. Chce znát jeho pocity, a pokud je mezi nimi lítost, chce slyšet omluvu. Ví, že jí spadne ranec ze zad, když odpustí. Když „pustí“ celou věc a je osvobozená ze strachu, ale také z nenávisti a pochyb o sobě.

Jen světci mohou s pokojem a nadhledem přijímat ponížení, ústrky, zranění a s radostí odpouštět, protože milují i své nepřátele. Vnímají, že jim Bůh tolik odpustil, že nemají právo se na druhé vůbec zlobit.

Ne, není to vaše vina

Pokud máme odpustit druhým i sobě, je napřed nutné rozlišit, kdo za co může. Zdá se to jako jasná věc. Ve skutečnosti ale při dialogu mezi oběťmi a vězni, který vedeme uvnitř věznic, vidím oběti, které prožívají nesmírně silné pocity viny a pochybností o sobě. A naopak vidím pachatele, kteří se domnívají, že neudělali nic tak hrozného, a jako oběť vnímají sebe a svou rodinu.

V kurzech, jichž se účastní vždy šest obětí a šest odsouzených, si píšeme velkými písmeny na tabuli:

Oběti nikdy nemohou za to, co se jim přihodilo

A naopak: Pachatel je tím, kdo nese plnou odpovědnost za čin, jakkoliv možná měl těžké dětství, byl pod vlivem drog nebo je agresivní. Vždy je to volba pouze jeho samého. Jednalo se o jeho vlastní rozhodnutí, jeho čin, jeho reakci, jeho selhání.

Bez vyjasnění, co je čí vina, není odpuštění možné. Musíme napřed eliminovat zmatek odpovědností, čin tak trochu zjednodušit a zbavit oběti falešného pocitu viny. Možná se divíte, o jakém pocitu viny tady může být řeč. Ale vzpomeňte si – něco se přihodí a my si říkáme: to se může stát jenom mně! Nebo nás v tom průběžně utvrzuje okolí.

Začneme se točit v pochybnostech o sobě. Proč mě už ve škole šikanovali? Proč jsem vždycky všechno odnesla já a jiní mě v tom nechali? Stále se mi opakují podobné situace, pořád mi někdo ubližuje, můžu si za to.

Ne, není to vaše vina. V každém okamžiku se rozhodujeme pro dobré, nebo špatné řešení. A každý příběh vyprávěný obětí nebo pachatelem se musí zúžit na to, že pachatel nese odpovědnost. Oběť vinu nenese.

Pokud teď přemýšlíte o tom, že jsou situace, kdy nás někdo vyprovokuje, máte jistě pravdu. V hádkách manželé občas v legraci říkají: „Každý soud by mě osvobodil!“ Podstata je ale taková, že je jen a jen náš výběr, jak na provokaci a jiné situace budeme reagovat.

Pachatel nesmí žádat odpuštění

Abychom si předchozí myšlenky zasadili do skutečného života, dovolím si sdílet s vámi příběh, který mne velmi zasáhl. Dcera mé kamarádky Kelly, která žije ve Spojených státech, převrátila na dálnici auto se třemi spolužačkami z univerzity. Povídaly si a smály se tolik, že najela do svodidel a nezvládla řízení. Ona a dvě další dívky z auta vystoupily, aniž by se jim cokoli stalo. Třetí spolužačka po pár dnech v nemocnici zemřela. Nebyla připoutaná.

Tatínek zabité dívky oslovil řidičku, tedy dceru mé kamarádky, a řekl jí: Mou dceru už mi nikdo nevrátí, ale já ti odpouštím. Nechtěla jsi mou dceru zabít a já ti nechci zkazit život. Nepodám na tebe žalobu (v USA se případy řeší pouze po podání žaloby a žalobcem není automaticky stát, jako je tomu u nás). Chci, abys dál žila pěkný život. Nepodal na ni žalobu, nebyla souzena. Vyrostlo mezi nimi silné pouto, skoro jako by ji přijal za vlastí dceru. Pouto postavené na odpuštění, dokonce okamžitém odpuštění, protože ti dva spolu seděli před nemocničním pokojem, když dívka umírala, a seděli vedle sebe potom i na pohřbu.

V kurzu restorativní justice uvnitř věznic učíme, co odpuštění není: odpuštění není ignorovat trestný čin a dělat, že se nic nestalo. Není to ani ignorovat bolest, která následovala, nebo trauma, které se dostavilo. Není to ani vzdát se požadavku na pachatelovu odpovědnost věci napravit nebo se cítit shovívavým, jakoby nad věcí. Poškozený člověk musí vyjádřit pravdivě své pocity a nikdo je nemůže zpochybnit. Jsou jen a jen jeho. Jeho jsou i traumata. A je třeba mu naslouchat.

Když mluvíme s vězni, říkáme jim, že nikdy, za žádných okolností nemohou o odpuštění žádat, vynucovat si je. Mohou se jen omluvit, vyjádřit svou lítost, vyjádřit, že se ze všech sil snaží pochopit, co oběť prožívala, a nabídnout samozřejmě odškodnění. Proč?

Protože na oběť nelze klást další odpovědnost

Za nic přece odpovědná není. Není odpovědností a povinností oběti pachateli odpustit. Není možné někomu ublížit a ještě mu dát další nálož v podobě požadavku: odpusť mi to. Oběti může trvat dlouho, než je schopná odpustit, a není určeno, kolik času na to dostane.

Musí zpracovat svou bolest, často se musí dlouho léčit. Nikdy není jisté, ve kterém okamžiku se může objevit posttraumatická psychická porucha. Nejde od oběti žádat, aby odpustila. Pokud o to pachatel žádá, oběť zase ztrácí půdu pod nohama. Je kruté to po ní chtít. Její trauma se tím zvětšuje.

Představte si, že oběť často netuší, ve kterém vězení si její pachatel odpykává výkon trestu odnětí svobody. Pachatel má ale rozsudek, kde může být uvedené jméno oběti a adresa, kde žije. Pokud oběti přijde domů poštou dopis s žádostí o odpuštění, ztrácí své soukromí a přichází obrovský šok. Určitě radostně nevyskočí a nebude křičet ano, tak já odpouštím!

Z oběti viníkem

Specifický háček u odpuštění se týká věřících. Víme, že Bůh si odpuštění moc, moc přeje. Modlíme se „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Kromě pocitů falešné viny, kterou podle mých zkušeností většina obětí opravdu omylem přijímá, je tu ještě požadavek: odpusť svému viníkovi. To už je někdy na oběť při traumatu moc. Co s tím?

Oběť teoreticky ví, že odpustit je správné a že by se jí žilo mnohem lépe, kdyby to z celého srdce dovedla. Ale jen při tom pomyšlení se jí může dělat špatně. Požadavek odpusť! může být osvobozující, ale stejně tak se může stát obrovskou pastí. To když se věřící začne sebetrýznit nejen tím, že mu někdo ublížil, ale i tím, že odpustit ještě nedovede. Tím se prohlubuje pocit falešné viny, že si za vše nějak může sám, protože ještě selhal jako křesťan. Teď se sám stává viníkem v očích Boha.

A nemusí se jednat o vážné trestné činy. Může jít o zdánlivě drobná zranění z rodiny, o pocit máma mě nemá ráda… a je to tady. Manipulativní nebo chladná matka, ale samozřejmě i otec, mohou vyvolat obrovský pocit viny z toho, co dítěti (třeba dnes už padesátiletému) vytýkají. A věřící padesátileté dítě má výčitky svědomí, když si představí, jak je „hrozné“, protože to mámě nebo tátovi neumí odpustit.

Ráda bych se na závěr podělila ještě o jeden příběh, který s vězni a oběťmi v našem kurzu čteme. Opět se tu dotýkáme víry, ale srozumitelný je i nevěřícím. Mluví o tom, že sami nejsme odpuštění schopni. Že je to dar. Z lidského hlediska je odpuštění téměř nemožné: můžeme se pro ně rozhodnout, ale to neznamená, že se skutečný pocit smíření dostaví. Jak říkají křesťané, Bůh nežádá nikdy nic, co bychom udělat nemohli. Pokud v nás schopnost odpustit není, můžeme ji dostat jako dar.

Během druhé světové války byla budoucí spisovatelka Corrie ten Boom se svou sestrou Betsie poslána do nacistického koncentračního tábora Ravensbrück. Po válce strávila Corrie hodně času kázáním o nutnosti odpuštění a usmíření. Ale bylo to právě na jedné z jejích přednášek, kdy pro sebe objevila ten pravý zdroj odpuštění:

Právě tehdy, během odpolední bohoslužby v Mnichově, jsem jej spatřila – bývalého příslušníka SS, který stál u dveří sprch v rozdělovacím středisku v Ravensbrücku. Byl to první z našich skutečných tyranů, jehož jsem od té doby viděla.

A náhle mi vše znovu vyvstalo na mysli. Místnost plná mužů, kteří se nám vysmívali, na zemi ležely hromady oblečení, Betsiin obličej bledý od bolesti.

Přišel ke mně po přednášce, když se kostel začal vyprazdňovat, uklonil se a se zářícím úsměvem na tváři řekl: „Jsem vám velmi vděčný za vaše poselství. Při pomyšlení, že On omyl mé hříchy, jak říkáte, mě zaplavuje úžasný pocit.“

Podával mi ruku a já, která jsem tak často kázala lidem o potřebě odpustit, jsem nechávala svou ruku u těla.

A právě ve chvíli, kdy ve mně vřely myšlenky plné nenávisti a odplaty, spatřila jsem v nich svůj hřích. Ježíš Kristus zemřel za tohoto člověka, co jsem jen chtěla víc? Ježíši, můj Pane, modlila jsem se, odpusť mi, pomoz mi mu odpustit. Pokusila jsem se pousmát. Ze všech sil jsem se snažila podat mu ruku, ale nemohla jsem, necítila jsem nic, ani jiskru vřelosti či lásky.

A tak jsem potichu pronesla ještě jednu modlitbu: Ježíši, nedokážu mu odpustit, dej mi svou schopnost odpouštět!

Když jsem mu podala ruku, stala se neskutečná věc. Z mého ramene, přes loket a celou rukou jako by proudil jakýsi proud a v mém srdci vycházela z vězení láska k tomuto cizinci, která mě téměř přemohla.

Objevila jsem, že uzdravení světa nestojí na našem odpuštění a na naší vlastní dobrotě, ale na Jeho odpuštění. Říká‑li nám, abychom milovali své nepřátele, spolu s tímto příkazem nám dává samotnou lásku.

Text vychází s laskavým svolením kláštera Fortna, kde zazněl v podobě mluveného slova. Redakčně upraveno.