Někdy bychom toho chtěli tolik říct. Díváme se druhému do obličeje, uvnitř to vře, myšlenky víří a slova se derou na jazyk, vyslovit je ale nejde. Tato slova totiž provázejí velké emoce. Možná si ani nedokážeme představit, že by je druhý člověk unesl. Máme pocit, že jakmile je vyřkneme, stane se něco hrozného. Tato slova, ať už znějí jakkoliv, mohou mít takový řekněme pálivý charakter. Někdy až fyzicky cítíme, jak moc by pomohlo, kdyby z nás mohla vyletět. Jak moc by se nám ulevilo. Ale nejde to – z různých důvodů.
Jeden takový v sobě nese Iva: Nesnáším ho. Ani nevíte, jak moc mě rozčiluje. Jak sobecky se chová. Ono mu to vůbec nedochází. Pořád je to jenom o něm. Už od malička. Jemu se muselo všechno přizpůsobovat. Neustále jsem od mámy slýchala: Ivo, buď zticha, Petřík se učí. Petřík! Chápete to? Byl o pět let starší než já. A já jsem nikdy neznamenala nic. V očích své mámy byl prostě Petr nejlepší. A teď, když jsme dospělí, taky.
Oba máme své vlastní rodiny, ale na té Petrově záleží vždycky víc. Všechno musí být podle toho, jak si přeje on. Mě se máma nikdy nezeptá. On žije dál, on má děti dvě, on má těžší práci…, prostě pro mámu bude on ta hvězda a já jen černá tma. Přitom já mámě nakupuju, já jí uklízím, já ji vozím k doktorům. Tohle všechno trumfne jen to, když si Petříček vzpomene zatelefonovat. Máma o tom pak mluví celý den. Nenávidím ho…
Iva by chtěla říct svému bratrovi mnoho slov. A čtenář asi tuší, že nejen jemu, možná i své matce. Tolik bolesti, tolik vzpomínek a tolik neporozumění. S každým dnem jako by to v ní bublalo víc a víc.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
