Člověk sám sobě nerozumí. Jednu věc cítí, a druhou pod vlivem okolností a vyhodnocení rozumu dělá. Pocit v nás k nám promlouvá upřímně a s láskou. Stejně tak rozum to myslí dobře. Hodnotí na základě zkušeností a etiky a chce to nejlepší pro všechny. Pocit a Rozum jsou jako dva bratři v nás. A oba mají pravdu! Jak se pak v sobě máme vyznat? Kdy a na čí straně stát?

Nedávno jsem se probudila ze zvláštního snu. Prostřednictvím něho jsem se ocitla v situaci, kde jsem cítila jistou část viny, ale současně si nepamatovala prožitek toho, čím jsem se provinila. Proti mému tvrzení se nacházely prokazatelné důkazy a já kvůli nim ztrácela přízeň a důvěru nejbližších přátel. Když se mi pak s vypětím sil podařilo ujistit je, že jsem nic neprovedla a nic nemyslela zle, zjistila jsem, že to bylo marné.

Objevil se další důkaz, který jsem si nedokázala vysvětlit. Tehdy už ani nebylo komu. Přátelé se definitivně otočili zády a veřejně mě zostudili. Ale já to přesto nechtěla vzdát. Sebrala jsem veškerou odvahu a šla jim vysvětlit, že někde musí být mýlka. Když jsem k nim přišla, vůbec o ničem nevěděli. Vítali mě, jako by se nic nestalo. A vtom jsem se probudila.

Pocity, které se ve mně v tomto snu odehrávaly, byly velmi zmatené a bolestné, až na ten poslední okamžik před probuzením. Co jsem si z toho pro sebe vzala?

Na počátku bylo slovo

Můj sen mi napověděl, že úkolem našeho života není upřednostnit jednoho ze dvojice Pocit a Rozum ani stavět se spravedlivě nejdříve na jednu, pak na druhou stranu, ale přimět ty dva bratry v nás, aby vytvářeli závěry společně. Jak to udělat?

Prostě vzít na vědomí, že člověk má dvě tváře a ta černá z nich není o nic horší než ta bílá. Tmavá je pouze proto, že stojí ve stínu. Ukrývá totiž všechna naše zranění a bolesti, všechny emoce, které jsme se naučili zakrývat.

Za touto tmavou tváří, kterou (jak nám vždycky říkali) není vhodné ukazovat, jsou zaklínadla v podobě vět:

• Nejez, budeš tlustá!
  
• Neřvi, jsi jak ufňukaná holka!
  
• Mlč, kdo tě má poslouchat!
  
• Udělej, co ti říkám, a pak si dělej, co chceš!
  
• Nerozčiluj mě, nebo ti nařežu!
  
• Tak to mi ani neříkej (neukazuj!)…
  

Opakování je matka moudrosti, a tak jsme se díky opakovaně slyšenému slovu stali moudrými. Svoji černou tvář a s ní spojené emoce jsme ukryli před očima veřejnosti i před sebou samými. Ta bílá je krásná a vzorná. Ta má právo být vidět. Na tu můžeme být právem hrdí. Říkali nám to tak!

Najednou jsme dospělí. Žijeme své vztahy a protloukáme se svými životy, jak nejlépe umíme.

• Nejez, budeš tlustá má potíže s příjmem potravy a její život je jedna velká deprese, protože jeho „obyčejnou ošklivost“ nedokáže přijímat.
  
• Z Neřvi, jsi jak ubulená holka vyrostl muž, který neumí otevřeně projevit své city a diví se, že všichni okolo jsou tvrdí, egocentričtí a citově uzavření.
  
• Mlč, kdo tě má poslouchat se stal zakřiknutým asociálem, který se raději straní společnosti, než by se odvážil říct svůj názor.
  
• A jak je na tom pan Udělej, co ti říkám, a pak si dělej, co chceš? Celý život svou ženu podvádí. Postará se, zařídí potřebné… a pak si prostě dělá, co chce – a on chce milovat a být milován. Může mu to někdo vyčítat?
  
• Zatímco Nerozčiluj mě, nebo ti nařežu se drží při zdi, To mi ani neříkej je tajemný jako hrad v Karpatech a člověk nikdy neví, co od něho může čekat.
  

Samozřejmě, mnozí z vás podotknou, že tak jednoduché to není, a já vám dávám za pravdu. Přesto i z vlastních zkušeností vím, že často žijeme v zajetí svých zaklínadel a ani to nevnímáme.

Holka, na to nemáš

Kupříkladu já jsem donedávna měla takovýto program: Do toho se, holka, nepouštěj. Je to na tebe příliš těžké. Není to pro tebe vhodné. Budeš mít z toho migrénu. Jak by to vypadalo? Uvědom si, že ty nemůžeš, ať si druzí dělají, co chtějí. Jak bychom vypadali my, kdyby naše dcera…?

Byla jsem přesvědčená, že nemůžu, neumím, nebude to dost dobré, a přesně to se mi dělo. Když jsem pak o hodně později odvahu sebrala a přece jen něco dokázala, divila jsem se zase, že ve svém projevu působím tak nepřesvědčivě a nejistě. Za to, co jsem vytvořila, jsem se nedokázala hrdě postavit. V mé hlavě stále výstražně blikal alarm, že to nebude veřejností přijato a udělám sobě i svým rodičům jenom ostudu…

Moji milovaní rodiče (které z ničeho neobviňuji, protože i oni žijí podle svých vzorců) ale měli v něčem pravdu. V rodině katolíků a v době totality nebyl „kádrový profil VĚŘÍCÍ“ rozhodně příslibem úspěchu. S takovým razítkem na čele bylo tehdy těžké uspět v jakémkoli oboru. A tak jsem se ani nesnažila. Vyučila jsem se prodavačkou obuvi a vyrostla ze mě pěkná a hodná holka bez špetky sebedůvěry a sebevědomí.

Teprve dnes, když je mi pár let přes padesát a v mezilidských vztazích jsem nasbírala mnohé zkušenosti, si začínám věřit. Na svou černou tvář jsem si posvítila a s údivem zjistila, že není tak černá, ale jen lehce zabarvená. Přestala jsem nosit masku, za kterou se schovávají HODNÍ, a v tom, co žiji, se cítím nadmíru spokojeně.

Jak promlouvají sny

Mám kolem sebe ale spoustu lidí, kteří se zdaleka tak dobře necítí. Jsou bolaví, nemocní, opuštění, nemilovaní, nedocenění a zatím nedokážou pochopit, že řešení jejich problémů se nenachází nikde jinde než uvnitř. V nich samotných. Ačkoli se nám mnohým do toho nechce, můj sen, kterým celé toto povídání začalo, říká:

Přijmi svou odvrácenou tvář. Nezlob se na to, co v tobě není ideální. Nevyčítej si situace, které opakovaně nezvládáš. Nesrovnávej své výkony, postavu, vědomosti s druhými. Dovol svým pocitům, ať se projevují, a trénuj pouze to, aby jejich projev byl kultivovaný. Neohlížej se, co na to říkají druzí.

Nech rozum, aby díky prožitým zkušenostem chránil tvé tělo a radil, jak odborně a profesionálně odvádět práci, ale nedovol mu řídit tvé emoce, protože tam nadělá víc škody než užitku. On totiž neumí vyhodnotit špínu, ošklivost a neúspěch jako SPRÁVNÉ.

Přitom i tyto věci k životu patří a jsou nadmíru užitečné. Když upadnu do bláta, umažu se a získám zkušenost, že se musím dívat na cestu a případně včas přibrzdit. Co je na tom špatného? Komu vadí moje špinavá kolena? Nejspíš tomu, kdo je bude prát!

Přátelé, už jsme dospělí! Perme si svoje špinavé prádlo sami a nedovolme nikomu, aby nás omezoval a manipuloval námi, byť by to bylo „pro naše dobro“. Vždyť naše dobro je jenom naše.

Anna Birke‑Semeráková, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz