Život je proces, který se obnovuje každým nádechem a výdechem. My na to však zapomínáme a myslíme si, že máme sebe a svůj život pod kontrolou. Až do té chvíle, kdy najednou nemáme.
Když se nám vše hroutí, je to jistý druh zkoušky, ale zároveň ozdravný proces. Mohli bychom si myslet, že naším úkolem je úspěšně zkoušku složit a problém vyřešit, ve skutečnosti se ale nic nevyřeší. Věci se spojují, aby se později znovu rozpojily. A potom se znovu spojují a zase znovu rozpojují. Tak to zkrátka chodí. A uzdravení spočívá v tom, že tomuto dění necháme volný prostor – prostor pro smutek, prostor pro úlevu, prostor pro soužení i pro radost. Pema Čhödrön
Na tento odstavec mi padly oči, když jsem otevřel mou oblíbenou knihu Když ztrácíme půdu pod nohama. Je plná laskavé zkušenosti, jak se sebou zacházet v časech, kdy věci nejdou podle našich představ. Kdy naše potřeba žít v předvídatelném světě je konfrontována s realitou světa, který se stále mění.
