Když se nám vše hroutí, je to jistý druh zkoušky, ale zároveň ozdravný proces. Mohli bychom si myslet, že naším úkolem je úspěšně zkoušku složit a problém vyřešit, ve skutečnosti se ale nic nevyřeší. Věci se spojují, aby se později znovu rozpojily. A potom se znovu spojují a zase znovu rozpojují. Tak to zkrátka chodí. A uzdravení spočívá v tom, že tomuto dění necháme volný prostor – prostor pro smutek, prostor pro úlevu, prostor pro soužení i pro radost. Pema Čhödrön

Na tento odstavec mi padly oči, když jsem otevřel mou oblíbenou knihu Když ztrácíme půdu pod nohama. Je plná laskavé zkušenosti, jak se sebou zacházet v časech, kdy věci nejdou podle našich představ. Kdy naše potřeba žít v předvídatelném světě je konfrontována s realitou světa, který se stále mění.