Foto: Film Trainspotting, 1996

Omyly pozitivních lidiček

Sebepoznání nepřináší jen klid, pohodu a radost až na kost. Právě naopak.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

12. 9. 2011

Nějaký ten pátek se pohybuju v oblasti nazývané sebepoznání. Právě procházím velmi obtížnou vnitřní krizí a čím dál víc si uvědomuji, kolik jsem na této cestě nasekal chyb, co všechno jsem opomenul a zanedbal.

Přecenil jsem vlastní vůli a schopnosti. Nechal jsem se ukolébat dosaženou úrovní, pocitem, jak už jsem daleko. Nevěnoval jsem se dostatečně tělu a hmotě obecně. A docházejí mi ještě další věci, které snad raději ani nechci říkat.

Vše se vrátilo v čase, kdy se otevřely hlubiny, zaplavily vědomí a já se v těch vodách někdy víc topím než plavu. Možná i proto píšu tento článek.

Osvícené ego

Lidé, kteří meditují a jinak na sobě vnitřně pracují, si pod vlivem úzce chápaných východních nauk často myslí, že se mají nad všechno povznést. Nad myšlení, emoce i obyčejný život. Transcendovat, překonat ego a spočívat v míru, nadhledu, klidu, nirváně.

Pak ale může dojít k násilnému či umělému oddělení se od emočního prožívání a tělesnosti, k napasování se do „duchovní formy“. Člověk pak snadno zabloudí do své představy o správném osvíceném chování, myšlení, cítění, jednání. Obecně to vychází z naší tendence vyhýbat se všemu nepříjemnému. To je pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá.

Spiritual bypassing, jak tuto slepou uličku osobního rozvoje pojmenoval psychoterapeut John Welwood, je možné považovat za jakýsi stín sebepoznání. Závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Spiritualita je pak jen útěkem od sebe sama. Vyhýbáním se bolestivým pocitům a stavům, nezahojeným ranám, starým traumatům, problémům běžného života.

Sebepoznání jako útěk od reality

Součástí této nežádoucí cesty je přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten převelice pozitivní náhled: vše je fajn, krásné, úžasné, je třeba myslet pozitivně, všichni se máme moc rádi.

Možná to znáte sami. Často mě tento přístup ruší při návštěvě obchodů s new age výdobytky. Z letáčků, knih, z povídání některých super lidiček. Někdy mám chuť dát ránu pěstí, jak vnímám tu faleš a potlačování.

Hněv je zlo

S tím vším je spojen strach z hněvu. Hněv je vnímán jako špatný. Což o to, hněv může být a často je destruktivní, pokud je spojen s agresí. Ale není řešením jej potlačit a vyhýbat se mu. Jeho síla je energie a my energii potřebujeme. Hněv není totéž co agrese.

Soucit je všelék

K přehnanému pozitivnu se vztahuje stejně přehnaný a rozbředlý soucit. Všechno a všechny bez rozdílu musíme mít rádi, všem pomáhat. Miluj bližního svého, miluj svůj život. Bůh je láska…

Ale soucítění neznamená podporování zlého. Ježíš nepřinesl pokoj, ale meč. Soucítění může být velmi drsné, když na to přijde. Někdy je soucitnější nechat bližního, aby se v něčem pořádně vyráchal, než hned běžet a ulehčovat mu jeho úděl. Soucítění je vhodné spojit s moudrostí.

Všechno je, jak má být

Dalším zajímavým fenoménem je pasivita. Vše je v pořádku tak, jak to je. Když se děje něco špatného, někomu je ubližováno, je to zkrátka jeho karma.

Už jsme tam

Velkou pastí na duchovní cestě je často nevyvážený rozvoj různých složek osobnosti. Po zhltání hromady knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách jsme intelektuálně velice na výši. V podstatě už osvícení. Ve skutečnosti však naše emoční inteligence a etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem.

23. – 26. února 2017

Pohybový a relaxační kemp (seminář)

Jan Smetánka

S tím je spojeno podhodnocení či nepřijímání temných stránek vlastní osobnosti. A přesvědčení, jak jsme již duchovně pokročilí – nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, vidíme podstatu věcí, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem. Jsou to jen koncepty, my jsme nad nimi.

Tolik alespoň stručně na ukázku ze široké palety možných projevů spirituálního „bajpásu“. Nejedná se o kompletní přehled ani nepředkládám návody k překonání těchto pastí, jen na ně poukazuji. Když démona známe jménem, nemá nad námi takovou moc.

Duchovní úlet

V podstatě se dá říci, že kde je spiritualita, tam hrozí spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet navrhuji. Odborněji možná spíš duchovní zanedbání.

Využívejte celý web.

Předplatné

Je dobré si uvědomit, že sebepoznání nepřináší automaticky a rychle klid, pohodu a radost až na kost. Často je to právě naopak. Otevře, rozvíří kaly, rány a temnoty. Tedy pokud je opravdové.

Opravdová spiritualita není opium, které by posloužilo k útěku od sebe a od života. Je to setkávání se s celostí sebe sama. S bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí. Je to uvědomování, poznávání všeho, co je tu s námi.

Může se stát, a není to žádná hanba, že se najdeme v zajetí duchovního zanedbání. Na útěku před sebou – v domnění, že k sobě právě jdeme. Toto poznání a hlavně přiznání je velká věc. Zpočátku může být velmi bolestné. Je to otevření se pravdivosti a upřímnosti. Bez jejich pomoci se na opravdové vnitřní cestě neobejdeme.

Otevřít diskuzi 0

Nejlépe hodnocený komentář: