Když jsem byl ke konci svých studií skutečně zavalen pracovními, rodičovskými a školními problémy, v jedné chvíli jsem si uvědomil, že jestli mám z téhle situace vyváznout živý a univerzitu dokončit, musím nutně mazat, zbavovat se lidí, problémů. Zaměřit se jen na to podstatné.

Při téhle osobní inventuře mě překvapilo, jak obrovského množství činností, projektů a položek osobního života se můžu zbavit, aniž bych něco významnějšího ztratil.

Teď, když píšu tenhle článek, si uvědomuji, že strategie, kterou jsem v té době využil, je velice podobná Paretovu principu. Avšak v jakémsi osobnějším, soukromějším hávu, než většinou nacházíme v motivační nebo manažerské literatuře.

Paretův princip

Na Paretův princip jste již jistě někde natrefili. Vilfredo Pareto byl italský ekonom, který se začátkem 20. století zajímal o rozložení bohatství v Itálii. Překvapilo ho, když zjistil, že přibližně 80 procent celého majetku vlastní jen 20 procent lidí.

Když zkusil své pozorování aplikovat i na jiné země, rozložení bohatství bylo také tady víceméně na stejné úrovni jako v Itálii. Navíc se říká, že když se šel odreagovat do zahrady, zjistil, že 80 procent hrášků plodí jen 20 procent rostlin.

Časem lidé tohle rozložení nacházeli v nejrůznějších oblastech a čísla 80 a 20 dostala téměř magický význam. Autonehody, kriminalistika, ekonomie, time managment. Podívejme se například na oblast práce:

• malé množství pracovníků vytváří většinu zisku
• jen jedna pětina našich pracovních činností vede ke čtyřem pětinám výsledků
• v přibližně dvaceti procentech našeho pracovního času uděláme 80 procent práce.

Důsledek, který z tohoto rozložení plyne, je zřejmý: Jestli malé množství příčin vede k většině důsledků, zaměřením se na tyhle rozhodující příčiny je možné dosáhnout rozhodující změny a přitom ještě ušetřit množství času a energie.

Změna optiky

„Kdyby bylo toto pravidlo aplikované i na naše individuální životy, mohli bychom si užívat život mnohem víc, dělat méně a dosáhnout více,“ píše manažer Richard Koch ve své knize Žít způsobem 80/20. A skutečně, když se nad tím zamyslíme, princip nachází široké uplatnění v různých oblastech. Proč se tedy neinspirovat i v osobním životě?

Čísla přece nejsou až tak podstatná a pointa je až překvapivě jednoduchá. Na některých chvílích, věcech, citech a lidech záleží mnohem víc než na ostatních. Ve skutečnosti jsou pro náš život zásadní až do té míry, že se můžeme soustředit především na ně.

Jeden z hlavních přínosů principu tedy spočívá ve změně optiky. Jde o přidání hodnotícího znaménka tam, kde někdy omylem považujeme podněty za rovnocenné.

Hodnotící znaménko

Často se například snažím rozdělit svůj čas rovnoměrně mezi své známé, být spravedlivý. Po nasazení Paretových brýlí ale vidím, že moje spravedlivost pokulhává. Najednou si uvědomuji, že s některými lidmi jsme si mnohem bližší, cítíme se spolu mnohem lépe – a že by si zasloužili času podstatně víc.

Když jsme se o tomhle tématu bavili s partnerkou, uvědomili jsme si, že ne každý společně strávený čas a  ne každý rozhovor jsou stejně cenné.  Některé chvíle a rozhovory z velké části vztah vytvářejí, vyčnívají z průměru, záleží na nich mnohem víc. Zasloužily by si zvýraznit, dvakrát podtrhnout a označit červenou barvou pro období usmiřování, shodli jsme se.

Ale těch oblastí pro aplikaci můžeme najít spoustu. Richard Koch v již zmíněné knize například píše, že velkou většinu šťastných pocitů zažíváme během malého množství momentů s malým okruhem lidí a na poměrně málo místech, ale pro obrovské množství dalších podnětů na to zapomínáme.

Z tohoto principu si tedy do života můžeme vzít především změnu důrazu a rozvržení osobních investic. Paretův princip nám připomíná, že toho, na čem záleží, je možná ještě méně a je to ještě důležitější, než se na první pohled zdá. O to podstatnější je hledat tyhle oblasti a zaměřit se na ně. Jak na to?

Richard Koch doporučuje klást si otázky typu: Které řešení mi umožní dosáhnout mnohem lepšího výsledku při mnohem menším výdaji energie?

Psycholog Barry Schwartz v knize Paradox volby tvrdí, že přechod od maximalistické otázky: „Jak zvládout úkol co nejlépe?“ k mnohem méně frustrující otázce: „Jak zvládnout to důležité?“ nám může výrazně ulehčit život. A já to mohu potvrdit – právě tahle změna otázky se mi výrazně osvědčila i při mé výše popisované osobní inventuře.