Sanskrtské slovo guru (zjednodušeně přeloženo duchovní mistr) ke mně v posledních dnech mnohokrát dolehlo při napjatém sledování několikadílného filmového dokumentu Wild Wild Country o indickém duchovním učiteli a mystikovi Bhagavánu Shree Rajneeshovi neboli Oshovi.
O spirituálních společenstvích, sektách, mistrech a jejich ovečkách byla napsána již řada teorií a názorů. Tyto úkazy zde byly asi odjakživa, protože člověk je kromě jiného i bytostí duchovní, a tak si občas (aspoň někdo) klade otázky směřující tímto směrem. Chci přiblížit svoje úvahy na toto téma – dopředu podotýkám, že bych nerada svoje tvrzení jakkoliv generalizovala.
Duchovní mistr je z mého pohledu někdo, kdo má oproti ostatním vyšší vhled do pravdy života, hluboký vnitřní klid a láskyplné vyzařování. Dobrý mistr by měl mít i dost pokory a schopnost vést zájemce po cestě poznání. Chci se ale rozepsat o fenoménu gurua v jeho pokřivené verzi, ve které se přiklonil k moci a manipulaci s druhými.
Tato možnost je za určitých okolností velmi svůdná, když se směsice obdivu, oddanosti a odevzdanosti zračí v tolika očích, které se k němu upínají. Ale rádoby mistrů, kteří kážou životní a vesmírné pravdy a touží být následováni svými fanoušky (ještě lépe fanynkami), by bylo mnohonásobně více, než je těch mistrů, kteří mohou ovládat malé či velké skupiny lidí nebo dokonce davy.
Takový mistr musí mít opravdu něco navíc. Nestačí jen to, že si ho lidé idealizují a promítají si do něj svoji touhu po ráji a dokonalosti. Takový člověk je musí něčím neodolatelně přitahovat, něco jim nabízet a do určité míry by to měl aspoň v počátku rozjezdu svého mistrovství i naplňovat. Osoba gurua je vždycky trochu tajemná a vůbec si netroufám vysvětlovat, co všechno souvisí s formováním a proměňováním jeho osobnosti.
Osho v průběhu života dosáhl statusu podobného rockové star, která přivádí tisícihlavé davy do transu pouze zvednutím rukou. A není to jen on. Jedním z dalších byl temný kazatel Jim Jones, zakladatel sekty Chrám lidu. Svým stoupencům nařídil hromadnou sebevraždu na protest proti nehumánnímu světu. V roce 1978 tak v jeho komunitě v jihoamerickém státě Guyana zemřelo 909 lidí.
Ve jménu lásky
Vrátím se ale do Divoké země neboli dokumentu Wild Wild Country o komunitě vytvořené kolem indického gurua Osha. Kdo by ho aspoň zprostředkovaně neznal? Každé české knihkupectví má v oddělení esoteriky nebo duchovních nauk nějaké knihy označené jeho jménem. Několik knih s jeho promluvami dobře znám. K jeho osobě se často připojovalo slovo „kontroverzní“, což mimo jiné značilo jeho zálibu v luxusních věcech – známá byla především jeho sbírka aut značky Rolls Royce. O něco méně známá byla fakta o fungování uvnitř jeho komunit v indické Puně a v americkém státě Oregon.
Osho ve svých promluvách kladl důraz především na to, aby lidé byli spontánní, nesvázaní konvencemi, předsudky a dogmaty, aby žili svobodný život v lásce a beze strachu. A tak mě při sledování dokumentu napadaly mnohokrát otázky: Jak je možné, že se pět tisíc (a více) lidí obývajících Oshovy ášrámy spontánně rozhodne obléci se výhradně do červené barvy a kolem krku si pověsit korálky – malu – s Oshovým portrétem? Ale dobře, oblečení může být víceméně povrchní věc. Jak je ale možné, že lidé propagující svět bez násilí a beze strachu bydlí v komunitě, kterou hlídají vycvičení vojáci se samopaly, a Rolls Royce jejich gurua doprovází ozbrojená hlídka?
Ve struktuře osobnosti se mezi personou a stínem vytváří dynamický a kompenzační vztah. Čím více jednu kvalitu potlačuji, o to více se hlásím k té druhé, většinou idealizované stránce své identity, která je pro mě únosná.
A děj pokračuje, dozvídáme se, že nejvýše postavená žena v hierarchii komunity – Oshova osobní sekretářka – se svými spolupracovníky neváhala za účelem vítězství v místních volbách otrávit vodu a jídlo v několika restauracích bakteriemi salmonely. Nepřáteli této sekretářky se nestali jenom původní obyvatelé oregonského městečka, ale podle mínění svědků se jím mohl stát kdokoliv, ke komu Osho projevil náklonnost.
Proto žárlivost pocítila i její kolegyně z téže komunity v podobě jedu, který vypila v kávě. Další důležitá žena v hierarchii komunity se pokusila otrávit Oshova osobního lékaře, od kterého guru požadoval rychlou a bezbolestnou smrt. Měla pro to pádný důvod – touto vraždou chtěla zachránit život svého mistra… Trávení lidí se ukázalo jako nejoblíbenější způsob likvidace nepohodlných osob: měli tak skončit ještě dva krajští úředníci. Vlivného státního vyšetřovatele plánovali sanjásinové zastřelit.
To všechno ve jménu svobody a lásky, aby se mohly tyto kvality nadále šířit nejen v jejich komunitě, ale po celém světě. Při vyšetřování byl mimo jiné odhalen obrovský odposlechový systém, který byl instalován ve všech hlavních budovách komunity, a dost možná každý, kdo vstoupil do města Rajneeshpuram, mohl být odposloucháván. Ve výsledku tedy lidé ostentativně manifestující spontaneitu, lásku a svobodu vytvořili diktaturu ne nepodobnou fašismu. Tento dokument popisuje cosi extrémního, ale zároveň i ukázkového.
Učitel a žák
Žák přichází k učiteli a hledá… Hledá sebe, svůj postoj ke světu, svoje místo v něm, smysl života. A pokud je to žák, který zná svou osobnost jen málo, patrně nebude schopen udržet si svoji integritu a autonomii. Přestože je už fyzicky dospělý, v nějaké podstatné části své osobnosti zůstává velmi pravděpodobně ještě dítětem, které potřebuje matku, její lásku a přijetí. Guru mu něco z toho nabízí (bez ohledu na to, zda to opravdu dává) v nejvyšší formě – přijetí, lásku, svobodu.
Žák je okouzlen těmito hodnotami i guruem a projikuje si do něj svoje grandiózní představy o sobě. Chce být jako on, občas už se cítí jako on, cítí jeho úspěch jako svůj vlastní, nechá se tím pocitem introjekované představy o svém mistrovi úplně prostoupit (teorie Heinze Kohuta hovoří o selfobjektu). Udělá cokoliv ve jménu gurua, všechno je správné. Nevnímá se odděleně a necítí konflikt. Řídí se tím, čím je mu vymývána hlava. V případě Oshova ášrámu si může myslet, že cítí jen lásku a spojení s existencí, i když mu před domem stojí červeně oděný policista se samopalem.
Pokud se na fenomén mistra a žáka podívám z pohledu odkazu C. G. Junga, musím zmínit pojem bytostného Já a proces individuace. Bytostné Já obsahuje nejen naše vědomé Já neboli personu, ale také naši nevědomou část propojenou s něčím nás převyšujícím. Žák tedy přichází za mistrem, aby s jeho pomocí našel své bytostné Já, lidově řečeno sebe sama, svoji vlastní cestu životem. To znamená uvědomění si svojí vlastní individuální bytosti po možném osvobození se od kolektivních norem. Toto by měla být fáze, kdy se žák také učí schopnosti diferenciace neboli rozlišování.
Na cestě k bytostnému Já, tedy na cestě individuace, se člověk musí začít konfrontovat se svým stínem. Stín je z vědomí vytlačená část osobnosti, jejíž kvality si tedy neuvědomuje a většinou je promítáme na druhé. Postupným přiznáním si těchto kvalit se dostáváme blíže a blíže k bytostnému Já, které obsahuje i určitou část Božské podstaty.
Ve struktuře osobnosti se mezi personou a stínem vytváří dynamický a kompenzační vztah. Čím více jednu kvalitu potlačuji, o to více se hlásím k té druhé, většinou idealizované stránce své identity, která je pro mě únosná. Guru může v případě masového nekritického obdivu svých následovníků ztrácet kontakt se svým stínem a propadnout pouze grandiózní personě. A žáci velikášského mistra nemají o svém stínu nejspíš ani zdání. On by měl být ale právě ten, který žákovi svůj stín ukáže a navede ho empatickým, ale jasným postojem k hledání uvnitř žákovy osobnosti.
Léčivou a transformující silou pravé a čisté duchovní autority není podle mého mínění společenský status osvíceného gurua, ale autentický životní příběh člověka, který sám prošel důležitou a často těžkou životní proměnou a je si vědom svých slabostí a omezeností. Tento konkrétní příklad je pro jeho žáka právě tou motivací a ukazatelem na cestě, která nemusí být nutně doprovázena výhradně tímto učitelem. V určité části životní cesty by si žák mohl uvědomit, že nikdo kromě něj neodpovídá za činy, myšlenky a prožitky jeho života, proto ho nikdo z lidí nemůže zcela navigovat na jeho životní pouti.
Nikdo nejsme dokonalý, a tak každý z nás můžeme na své cestě za poznáním chybovat. Někdy až po trpkém zážitku s mistrem pochopíme vlastní nezralost a z ní pramenící omezenost vidět svět více celistvě. Právě přijetí tohoto selhání může pro nás být velkým darem a dalším krokem na cestě k sobě sama. Líbí se mi kniha Roba Preece Moudrost nedokonalosti, ze které cituji na závěr: „ Láska a soucit se rodí z našeho porozumění vlastní omylnosti, nikoli z ideálů dokonalosti. Také moudrost nepřichází vždy jako náhlý záblesk inspirace, nýbrž jako výsledek mnohaletých zkušeností, mnohdy bolestných.“
