Můj příběh nemá nic společného s Alenkou za zrcadlem. Pojednává přímo o mně a o tom, co se odehrávalo před zrcadlem. Ta zatracená věc mi vždy byla přítelem, ale najednou se náš vztah pokazil. Jakmile jsem si před ní nedala pozor, ukazovala mi nehezké obrázky.

Pigmentové skvrny, kterých bych si jinak ani nevšimla, povadlou pleť jako důkaz mého věku a nevzhledné tukové bochánky všude tam, kam si normálně nevidím.

Zrcadla na mě číhala všude. U kadeřníka jsem nemohla nevidět, že s mokrými vlasy vypadám, jako když juknu ze sudu s olejem. V převlékacích kabinkách mě zákeřně odhalovala v nahotě, kterou maskuji i před svým manželem, a všude v ulicích mi odraz v naleštěných výkladních skříních připomínal, že ve skutečnosti jsem sama před sebou cizí paní.

Naučilo mě to být ve střehu. Jakmile jsem někde zahlédla naleštěnou plochu, okamžitě jsem se začala kontrolovat. A brzy se dostavily výsledky. Uvěřila jsem, že vypadám jako tvář, kterou nastavuji zrcadlu pod přísnou cenzurou. Hlava zpříma, vypnutá hruď, zastrčené břicho a naučený úsměv. Stala jsem se otrokem zrcadel a vypadalo to, že mi není pomoci.

Krásy plná

A pak se stalo, že jsem na tři týdny navštívila Barmu. Zemi bez kreditních karet, telefonního signálu a také bez zrcadel a výkladních skříní. Po několika dnech putování po barmském venkově jsem si ke svému překvapení uvědomila, jak se bez jejich zlověstného blýskání cítím svobodná. Klidně jsem si celé dny chodila s nahým obličejem, oblečená sama za sebe, bez nálepek minulosti a stínů budoucího očekávání. Potkávala jsem se s mnoha neznámými lidmi a často rozhodovaly vteřiny, jak je moje bělošské Já slučitelné s tmavým Já místních lidí.

You are beautiful, zadíval se na mě chlapeček, který mi chtěl prodat vyřezávaný otvírák na pivo. Zapadající slunce mi teple hladilo tvář a byla jsem plná nadpozemských pocitů. Navzdory věku a zdravému rozumu jsem mu okamžitě uvěřila. Manžel mě svým pohledem vracel na zem. „Udělá všechno, aby prodal.“ Hm, asi bude mít pravdu, ozval se můj vnitřní cenzor. Povznesená nálada byla silnější, ale přesto stín pochyb zůstal, a proto jsem otvírák nekoupila. Dodatečně mě to mrzelo a povím vám proč.

Jsi krásy‑plná, slyšela jsem další den od snědé holčičky v restauraci. Nic mi neprodávala, nic ode mne nechtěla, jen se letmo dotkla mé ruky. Manželova úšklebku jsem si nevšímala. A co, mám dovolenou a cítím se velmi dobře. Místo v zrcadle se vidím v očích lidí, se kterými se potkávám, a čtu v nich samé příjemné věci. Proč vlastně bych nemohla být krásy plná?

Až když jsem se na sebe spokojeně usmála do přisleplého hotelového zrcadla, upozornilo mě s lakonickým potěšením, že můj úsměv kazí zbytky jídla. Moje sebevědomí se opět zachvělo.

Život bez zrcadel

Od té doby o tom přemýšlím. Proč jsem si tak přísným cenzorem a rozhazuje mě každá má nedokonalost? Dívka evidentně rýži v mých zubech neřešila. Třeba pro ni nebyla důležitá. Hezký pocit z našeho setkání a z její poklony jsem si zkazila sama. Co všechno v životě si ještě kazím?

A jak by to vlastně vypadalo, kdybychom i tam u nás žili bez zrcadel? Kromě peněz bychom denně ušetřili často i několik hodin života, které trávíme vytvářením iluzí. Možná bychom přestali vypadat a konečně bychom začali být…

Třetí pochvalu jsme s manželem dostali společně. „Vám oběma to tak sluší.“ Obočí mi vylétlo nahoru. Kompliment nám složila česká holka na letišti při našem návratu. „Nezlobte se, já vám to musím říct, abyste věděli, proč si vás pořád prohlížím.“

Jestli jsem jí uvěřila? Měli jsme za sebou deset hodin letu a mrákotné šestihodinové krčení v křesílku v  koutku na letišti. Byla jsem příliš unavená, než abych se vážněji zamýšlela. Vlastně proč ne? Proč bych nemohla být po třech týdnech bez mobilu, emailu a sociálních sítí, jen se svým manželem, svými myšlenkami a s Barmánci, kteří se ke mně chovají jako k vítanému hostovi, plná krásy z nádherného putování skrz Barmu sama k sobě?

Musela jsem přeletět půl světa, aby mi došlo, že ostatní mě vidí takovou, jaká doopravdy jsem, a podle toho se ke mně chovají. Líbím se jim nebo nelíbím a mají mě rádi nebo neradi podle toho, jak oni mě vidí, anebo abych byla přesnější, jak vidí do mě.

Každé poznání člověka změní. Už napořád. Po našem návratu se na svět i na sebe dívám jinýma očima a do zrcadel ve výtahu vyplazuji jazyk. Že se to k dámě mého věku nehodí? Proč myslíte?