Panická úzkost je taková typická česká choroba, řekl mi psychiatr. Vyslechl mne, dost pozorně, ale výsledek klasický: léky a doporučení, jak relaxovat. K tomu mne ubezpečil, že „to“ mám na celý život, ať nepočítám, že se někdy vyléčím. Ale můžu se s tím prý naučit žít.

Vystudoval jsem psychosociální studia, dlouhodobě se zabývám sebepoznáním, meditoval jsem v Barmě a Thajsku, pracoval jsem s bezdomovci a duševně nemocnými, vedl meditační semináře. Zažil jsem během života velice náročné, silné stavy mysli, jak ty temných odstínů, tak zářivě jásavých. Posledních několik let jsem se cítil vyrovnaně a psychicky v pohodě. Asi jsem usnul na tom příjemném mráčku. Až přišel blesk z čistého nebe. Panické úzkosti.

Jak asi tušíte, nebudu zde psát teorii o věcech, které jsem se dozvěděl při studiích nebo je načetl z knih. Rád bych se podělil o to, co prožívám, a hlavně co se s tím snažím dělat – pro inspiraci, pokud podobnými symptomy trpíte vy či vaši blízcí.

Strach ze strachu

Musím říci, že dokud člověk nezažije stavy panické úzkosti, nemůže opravdu vědět či si představit, co tato slova skrývají. Tady opravdu racionální vědění ani imaginace nepostačují na popis a přiblížení sil, které ovládnou mysl: děs a panika, která vás totálně zaplaví, úzkost ze ztráty života, zdravého rozumu, kontroly – každý si dosadí dle svého naturelu.

Tyto síly dokáží zbourat domeček z karet zvaný sebevědomí během několika minut. Jak se asi můžete cítit sebejistí, když máte třeba i obavu jet někam autobusem, vlakem, protože se bojíte, aby „to“ zase nepřišlo?

Přichází strach ze strachu, vaše myšlení se začne podobat psu, co si honí vlastní ocas v jednom jediném bludném paranoidním kruhu. Úzkostné myšlenky vás udržují v napětí, zaplní mysl. Přidají se emoce a už v tom jedete zas a znovu. A ještě si to sami vytváříte.

Do toho často vstupují problémy se spánkem. Když si neodpočinete ani v noci, jak to pak celé s vámi asi vypadá? Opravdu na prášky. Sám jsem několikrát neměl daleko po nich sáhnout. Zatím se tak nestalo, ale netvrdím, že se to nikdy nestane ani že jsou špatnou volbou.

Naopak, když je toho opravdu moc, navíc potřebujete nějak fungovat, je lepší o nich vážně uvažovat než se zbytečně ničit. Mému naturelu jsou ovšem bližší, pokud je to možné, jiné cesty. S těmi vás stručně seznámím.

Mluvte o tom, žádejte druhé o pomoc

Vypadá to, že úzkosti často postihují lidi, kteří mají pocit, že musí zvládnout všechno sami. Ať už z přehnaného sebevědomí, nebo naopak studu o pomoc požádat, nebýt na obtíž, neotravovat – to jsou projevy slabého sebevědomí.

Psychické problémy, na rozdíl od fyzických, jsou stále považovány za něco divného, něco, co si dotyčný snad dokonce vymýšlí.

Není to hanba, máme právo být zranitelní, křehcí. Sám si to musím často opakovat. Úzkosti mne donutily a stále nutí hledat pomoc a intenzivně na sobě pracovat. A taky o nich mluvit – díky tomu se s údivem dovídám kolik z nás trpí velmi podobnými stavy. To přináší vědomí, že v tom nejsme sami.

Podpůrný rozhovor se zkušeným odborníkem, který vám dokáže vysvětlit, co se s vámi děje, je opravdu na místě. V mém případě to byl moudrý psychoterapeut. Stejně tak je potřebná podpora našich blízkých – partnera, přátel. A samozřejmě rodiny…

Ano, chápavý přístup rodiny je důležitý, ale, bohužel, nepříliš častý. Psychické problémy, na rozdíl od fyzických, jsou stále považovány za něco divného, něco, co si dotyčný snad dokonce vymýšlí, co přece musí zvládnout. Není přece blázen…

Nevěřte myšlenkám

Tohle doporučení možná zní zvláštně. Je to rada učitele meditace, která mi mnohokrát v minulosti i nyní přišla velmi vhod.

Pokud dokážeme z myšlenek vystupovat, být si jich vědomi, máme možnost či alespoň šanci nenechat se slepě unášet asociačními vláčky, které v tomto případě vedou do velmi temných jeskyní.

Běžně a naprosto automaticky se totiž ztotožňujeme se vším, co se právě vylíhne v naší hlavě – myšlenky, pocity, hodnocení, posuzování apod. Je to přirozené a v běžném životě to relativně ničemu nevadí. Jenže když pak přijde drtivá vlna v podobě panické úzkosti, obvyklá tendence slepého ztotožňování se s myšlenkami nás jen víc a víc zamotává do výše popsaného úzkostného bludného kruhu.

Když na úzkost stále myslíme, vnitřně ji tím podporujeme. Pokud dokážeme z myšlenek vystupovat, být si jich vědomi, máme možnost či alespoň šanci nenechat se slepě unášet asociačními vláčky, které v tomto případě vedou do velmi temných jeskyní.

Tento princip „pojmenování démona“ je znám z šamanismu, buddhismu a používá jej i současná psychologie. Tím, že znáte jeho jméno, ztrácí nad vámi moc. Když si jasně a zřetelně uvědomíte a třeba i slovně pojmenujete, co se děje, můžete získat určitý odstup. Už v tom nejste tak po uši.

Tato schopnost se dá naučit některými druhy meditací. Obdobně je možné, ale mnohem těžší, naučit se být si vědom pocitů. Úzkost je také jen pocit, sice děsný, ale pocit, který pomine.

Rýt, kopat, sekat, řezat, hezky na čerstvém vzduchu, s větrem ve vlasech, to je dobrá terapie. Raději se rýpat v hlíně než ve svých myšlenkách.

Práce, postoj bojovníka

Dělání, dělání, všechny smutky zahání. Ano, je na tom spousta pravdy, zejména pokud se jedná o dělání manuální, fyzickou práci. A ještě lépe, když je to práce se zemí. Rýpat se raději v hlíně než ve svých myšlenkách, paranoidních stavech. Rýt, kopat, sekat, řezat, hezky na čerstvém vzduchu, s větrem ve vlasech, to je dobrá terapie.

Postavte se svým stavům čelem a s vnitřní rozhodností. Zaujměte vědomě postoj bojovníka. Utápění se v sebelítosti a bolestínství nám nepomůže. Nechápejte to jako potlačování. Spíše jako vědomé setkání. Když naši mysl svírá úzkost, jsme velice křehcí. Tento přístup nás může vnitřně posílit.

Stejně tak se nebojme tuto křehkost ukázat světu a nechejme se konejšit lidmi, kteří to umí a jsou nám blízcí. Buďme na sebe hodní, citliví. Úzkostné stavy jsou totiž často provázeny vnitřní únavou, tíží, depresí, ohromným propadem sebehodnocení a vlídnou podporu potřebujeme jako sůl.

Chvála úzkosti

Je to možná na delší dobu, třeba na celý život, kdoví. Ale jak mi řekl onen moudrý terapeut, vše máme na celý život! A taky mi řekl, že mám být za úzkosti rád. Ony totiž mnohdy nepřichází jen tak. Něco nám ukazují: kde jsme něco zvorali, kde máme slabá místa, na čem máme pracovat.

Bývají průvodními jevy hlubokých vnitřních krizí, přerodů, období, kdy je naše vědomí zaplaveno nevědomými obsahy a my se v tom chaosu nedokážeme orientovat. Je to neznámé, a tedy děsivé.

Ztrácíme kontrolu nad životem a nad sebou samým, nevíme, kdo jsme a kudy máme dál jít. Je přeci přirozené, že z toho všeho cítíme úzkost a strach. Ale je zde zároveň možnost nového poznání a růstu, pochopení, přijetí sebe sama.

Třeba i já za nějakou dobu toto období ocením jako velice přínosné. Teď se v tom ale chvílemi pěkně topím. Když na vlastní psyché vidím a cítím, jak je to, kulantně řečeno, náročné, rád využívám alespoň tohoto nevelkého prostoru a dělím se s vámi o možné způsoby zacházení s úzkostnými stavy.

Nejsou to žádné zázračné léky a rady, ale šikovné nástroje a doporučení, které mohou pomoci, když je budeme vědomě používat. Abych nezapomněl – určitě je taky dobré naučit se relaxacím, volnému plnému dýchání.

Kamarádka psycholožka mi napsala: „Uf, teda, inu, jsou to potvory, úzkosti jedny, nicméně je to vždycky signál k dalšímu posunu…“ A tak vám přeju: když už úzkosti, tak ať máte spíš vy je než ony vás! Hodně sil a vše dobré vám přeji z vlastní rozbouřené vnitřní loďky.

Užitečné odkazy

• Relaxace podle MUDr. Karla Nešpora
• Zde naleznete ke stažení Publikaci Panická porucha a jak ji zvládat a další texty