18. 6. 2026
Jako terapeutka vedu hluboké osobní rozhovory s lidmi od osmnácti do sedmdesáti a komunikuju tak napříč generacemi víc, než je běžné. A když sleduji, jak spolu komunikují mladá generace s mými vrstevníky (svými rodiči, učiteli nebo šéfy), vidím propast. Nejen generační rozdíl v názorech, ale dva odlišné sociální ekosystémy, každý s vlastními pravidly, vlastními jistotami a vlastním způsobem, jak vůbec vědět, co je pravda. Když se snažím pochopit, co se vlastně děje, vracím se neustále k tomu, jak zásadně se za těch sedmdesát let proměnil svět, ve kterém žijeme. Změnil se z relativně stabilního, stejnorodého a místně ukotveného v globalizované kulturní multiversum.
Lidé, kteří vyrůstali v informačně, kulturně i sociálně homogenním prostředí, si mohli dovolit něco, co si současná mladá generace dovolit nemůže. Mohli předpokládat, že jejich zkušenost je typická – že ostatní žijí podobně. Učili se ze stejných knížek a večer se dívali na ten samý film jako já. To lidem dávalo společný rámec a obraz světa. Mohli se také spoléhat na společenské normy jako na vnější autoritu, která určovala, jak má život vypadat.