24. 5. 2016
"Čichám, čichám člověčinu, koho tady, matko, máš?" Děd Vševěd – jak je patrné – sice nevěděl všechno, ale čich měl i po celodenní únavě dobrý, takže by se při vyšetření orientovaném na tuto charakteristiku dostal do populační skupiny, v níž nehrozí demence. Také jídlo si může vychutnat dokonale a podobně kvalitní by měl být i jeho sexuální život. Všechny tyto životní oblasti jsou funkcí čichu ovlivněny, a my – ke své hanbě – pro jednotlivé čichové vjemy ani nemáme abstrakta, ale říkáme: voní (páchne) to jako... Ono také těch vůní je řádově mnohem víc než tří základních barev, pěti chutí nebo osmi tónů.
Než se dostaneme k člověku, pojďme se podívat, jak čmuchá tvor, který podle mého soudu patří k nejprozkoumanějším, mozkový gigant Cenorhabditis elegans neboli hlístice oblá. Hlístice má 22 000 genů, což je jen o tři tisíce méně než člověk. O hodně méně má však neuronů: přesně 302 a mezi nimi asi 8000 spojů. Živí se bakteriemi, a jelikož nemá oči, musí si svou potravu vyčmuchat a také ochutnat. Nejraději má bakterie obsahující sloučeninu zvanou diacetylen. Genů pro čich má něco kolem 2000, což je dvakrát víc, než má potkan. (Ten ale zase nemusí jíst bakterie.)