Trvalé provizorium. Znáte ten stav? Víte, že takhle žít nechcete. Ale kudy jít dál? Nedokážete se rozhodnout. Přešlapujete na místě a frustrace stoupá. Je to klasické téma, se kterým klienti přicházejí do terapie: odejít, nebo zůstat? Z práce, ze vztahu, ze školy, z místa, kam už nepatříme a dobře to cítíme. Jistota statu quo – nebo riziko, které však otevírá nové možnosti? Proč spousta z nás dává přednost prvnímu, přestože nám v tom není dobře?

Odpověď je jednoduchá, řešení nikoli. Známé nám poskytuje pocit bezpečí – proto v něm setrváváme i přesto, že nejsme spokojeni. V tomhle nám hlava poskytuje medvědí službu: zdánlivě jednáme rozumně. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Ale… lidská racionalita je omezená (přestože to jako páni tvorstva neradi slyšíme). Rozum vždycky najde argumenty pro a proti a zavede nás tím do slepé uličky. I jediná pochybnost může zásadně narušit duševní stabilitu. Tady počty nefungují.

Problém je, když máme brát v potaz důsledky našeho jednání, které pocítíme za delší dobu. Protože budoucnost je z podstaty věci nejistá, prostě do ní nevidíme. Je nám jasné, že třeba dlouhodobý stres v práci můžeme odnést zdravotně – ale kdo ví, co bude? Takové myšlenky hlava rychle zažene.

Riziko rozpadu současných rutin vyhodnotí jako akutnější: kolik by to jenom bylo práce, všechno stavět znovu? Učit se nové profesi, hledat nový vztah? Jedna hrozivá, přesto jistota (vyhoření a celkový kolaps bůhví kdy) je najednou přijatelnější variantou než krok do neuchopitelného a stěží představitelného neznáma. Paralyzuje nás strach a radši stojíme na místě.

Co vůbec hrozí?

Paradoxem je, že zpravidla vůbec nic. Jak trefně poznamenala jedna z mých klientek: čím banálnější problém, tím větší mám zásek. Sama to znám (nebojte, ani terapeuti nejsou dokonalí). A přestože tohle vím, rozhodování mi to moc neusnadňuje.

K čemu jsem došla – nejen já, ale i nejrůznější výzkumy a duchovní nauky: jediné, co nám zbývá, je věřit vlastní intuici. Cítíte vnitřní těžko? Naslouchejte tomu, co vám říká. Vnímáte šimrání kolem žaludku, když jste s NÍM? Následujte HO! Nebo to šimrání znamená něco jiného? Poukazuje na nutkání z nervozity? Nebo je nevolností z toho, jak úzko je vám ve stávajícím vztahu? Je vám nevolno po cestě do práce? Proč se dál trápit? Asi si každý z nás dovede domyslet další příklady na základě vlastní zkušenosti.

Signály těla, obzvlášť ty extrémní, si obvykle uvědomujeme velmi dobře. Bohužel je často vyslyšíme pět minut před dvanáctou. O to těžší pak je přiznat si, že všechno mohlo být už dávno jinak, kdybychom se ke změně dokázali rozhodnout dřív. A je to jen naše odpovědnost. Na druhou stranu: lepší pozdě než nikdy.

Proč máme s intuicí takový problém? Jednak k ní obvykle nejsme dost citliví, nerozumíme jí. Tady je nutno vzdát hold východním naukám, které považují rozvoj vnímavosti za základní pilíř poznání. Samozřejmě není jednoduché se ve vlastním prožívání vyznat. Naše emoce nikdy nejsou křišťálově jednoznačné, ale vzájemně provázané a související.

Druhým důvodem může být, že jednat na základě vlastního cítění, které se třeba odchyluje od společenských stereotypů, znamená nést za své jednání plnou odpovědnost. A právě sem sahají kořeny strachu: strachu ze selhání.

Znáte toho Japonce?

U nás doma má prsty ve všem možném: záludný Onoseto! „Ono se to“ samo. Nějak se to vyvrbí. To se nedá ovlivnit. Jinými slovy: můj život není v mých rukou. Je to pohodlné, žít v roli oběti – chybují ti druzí a podívejte, jak mi to komplikuje život!

Nenechte se mýlit: jde o velmi rafinovaný sebeklam. Ten nás sice zbavuje pocitu viny, zároveň ale přináší pocit bezmoci. Svůj život máme ve skutečnosti ve svých rukou – pokud tedy nalezneme sílu pohlédnout do očí vlastní nedokonalosti. Vědět, že mohu chybovat, chce odvahu, ale dovolit si to, je osvobozující.

Vědět, že dělám po zralé úvaze to nejlepší, co v danou chvíli dokážu, v situaci, kdy nikdo neví, které řešení se ukáže jako správné. Právě tohle vědomí nás zbavuje strachu ze selhání, který máme my, ambiciózní západní lidé, snad geneticky zakódovaný.

Co se stane, když připustíte možnost chybovat? Víte, že ani pokud se rozhodnete špatně, neztratíte sami sebe (tedy pardon, spíše idealistickou představu o sobě samém coby dokonalém polobohu). A protože si chybu dokážete přiznat, můžete ji posléze i napravit. Takže o co jde? Ve výsledku vůbec o nic.

Zůstat, nebo jít? Pokud se na to podíváme z tohoto pohledu, rozhodnutí je jasné. Chce to odhodlání, chce to cvik. Ale když použiju slova jiné klientky: je to jako běh v moři. S pravidelným tréninkem je stále snazší. Překonat se, sebrat síly, najít odhodlání a vykročit vstříc nejistotě.

Rozum a víra

Proč máme takový problém důvěřovat intuici? Myslím, že to má několik důvodů. Jednak nás to znejisťuje: něco tak neuchopitelného je zároveň neovladatelné. Jak se s tím má smířit lidské ego, když je člověk od dob osvícenství přesvědčován o tom, že díky svým intelektovým možnostem jednou „poručí větru, dešti“?

Za druhé: žijeme v mylné představě, že jednat na základě vlastním potřeb je sobecké a protispolečenské. I to je podle mě mylný předpoklad. Dovedete si představit někoho, kdo je šťastný, když může škodit druhým, kdo má tu potřebu? Určitě existuje pár nemocných psychopatů, ale průměrný člověk nemá důvod jednat na úkor druhých, protože je kolem sebe potřebuje a těší ho mít s nimi dobré vztahy.

„Zlými“ nás činí spíše obrany. Útočíme, když se cítíme v ohrožení, zpravidla proto, že se neovládneme, než že bychom chtěli. Kdybychom byli spokojení, nemáme důvod. Spíše úzkost, která nám brání jít za hlasem svého srdce, je sebestředná. Proč? Zamysleme se, kde se bere strach ze selhání: obáváme se hodnocení ze strany druhých, bojíme se, že nás zavrhnou.

Ale z jakého důvodu? Při vší úctě: většině lidí jsme úplně ukradení a mají jiné věci na práci, než nás neustále hodnotit. Pokud máme náladu na bláznivý outfit, proč si to neužít a neobléct se, jak se nám líbí – nikoho tím neohrožujeme. Jestli si půjdu zaběhat, přestože mám pár kilo navíc – asi se za mnou pár lidí otočí. Ale čemu to vadí? Ti, kterým na nás záleží, nás budou podporovat. Ostatní nám mohou být ukradení.

A když už jsem zmínila víru: věřící lidé bývají vyrovnaní i proto, že vnímají vlastní omezenost a nemají ambice kontrolovat, co řídit nelze. Vědí, že ať se stane cokoli, má to nějaký smysl. Pokud nevěříte, můžete si pod tím představit třeba to, že všechno zlé je k něčemu dobré. Záleží jen na úhlu pohledu. A ten ovládáme? MY!

Držím vám palce na cestě k lepším zítřkům, protože každý krok otevírá nové možnosti a odemyká vrátka ven z klece nehybnosti. Je paradoxem, že vědomí vlastní nedokonalosti v konečném důsledku posiluje sebedůvěru a přináší úlevu.