Jak byste ohodnotili svůj subjektivní pocit štěstí na stupnici od jedné do deseti? Průměrný Čech uvádí hodnotu mezi 4,5 a 5,5. Stejně jako občané Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu, Číny, Turecka, Ghany a dalších „nešťastných“ zemí.
Celosvětové průzkumy spokojenosti obyvatelstva dlouhá léta dokazovaly, že souvislost mezi bohatstvím a subjektivním pocitem štěstí vlastně neexistuje. Poměr radosti a trápení v životě amerického milionáře a čínského rolníka měl být teoreticky velmi podobný. Letošní letní várka mediálně vděčných studií, mapujících štěstí lidstva, však říká něco jiného.
Šťastné a nešťastné národy
Podle Gallupova ústavu vedou nejšťastnější život lidé ve Finsku. Finové jako jediní hodnotí svůj život nejčastěji známkami mezi 7,5 a 8,5. Maximum je deset. Západní Evropa, Spojené státy, Kanada, Austrálie, Japonsko, Nový Zéland, Brazílie, Venezuela a Saúdská Arábie uvádí hodnoty mezi 6,5 a 7,5. O stupínek méně spokojeně (5,5 až 6,5) žijí obyvatelé Argentiny, Kolumbie, Uruguaye, Pakistánu, ale také Polska, Běloruska nebo Litvy.
Mezi nejméně spokojené národy, jež hodnotí míru svého štěstí v rozmezí 4,5 až 5,5 patří obyvatelé několika zemí na jihu Afriky, obyvatelé indonéských ostrovů, většina Asie, mnohé země bývalého Sovětského svazu. Dále Irák, Írán, Ekvádor, Peru, Bolívie, Paraguay, Rumunsko, Maďarsko, Rusko, Slovensko a Česká republika. Ještě hůř se cítí (3,1 až 4,5) obyvatelé Madagaskaru, Tanzanie, Keni, Etiopie, Čadu, Mali, Nikaragui či Afghánistánu.
Ale pomalu s těmi závěry. Nejde tady o exaktní vyjádření skutečného stavu mysli dotázaných. Štěstí se nedá změřit. Každá kultura a každý člověk si pod tím pojmem představuje něco jiného. V souvislosti s tristním zařazením České republiky mezi největší nespokojence je třeba vzít v potaz naše „švejkovství“, unikátní český zvyk všechno shazovat a na všechno nadávat.
V Česku se na otázku „Jak se máš?“ odpovídá v lepším případě „ale jo“, „ujde to“, „znáš to“ nebo „nic moc“. Ve vyspělých zemích je standardní odpovědí „fajn, jak se máš ty?“.
Kde se bere radost ze života
Když to shrneme, v bohatých regionech se lidé cítí šťastnější. Jak uvádí sociolog Angus Deaton v týdeníku The Economist, výsledky průzkumu zakreslené do mapy světa vlastně kopírují mapu prezentující výši příjmů v různých regionech. Vyšší plat, více štěstí. Ovšem ani to nemusí být důkaz, že by se dalo štěstí jednoduše „koupit“ za peníze.
Připomeňme si příklad s bohatým občanem Spojených států a chudým čínským zemědělcem. Američan může denně prožívat stres v zaměstnání a ve volném čase pak řeší problémy s pubertálním potomkem, nevěrnou manželkou, finančním úřadem či tchýní. Stresových situací je mnoho, a tak se snaží za peníze pořídit také opačné, pozitivní prožitky. Vyráží za zábavou, nakupuje zboží, které ho potěší, snaží se sportovat. Škála subjektivních pocitů v průběhu dne pak může vypadat jako graf vývoje hodně divokého akciového trhu.
Život venkovana je naproti tomu velmi poklidný. V tomto případě se nabízí přirovnání ke grafu mnohem konzervativnější investice. Stejně jako u investování je dynamičtější životní strategie odměněna vyšší výslednou hodnotou – rozmanitý a na prožitky bohatý život je pro člověka uspokojivější.
Kdo vidí budoucnost?
Jedním z faktorů, jež ovlivňují spokojenost občanů, je kvalita péče o zdraví. Bohatí se podle průzkumů cítí nejen šťastnější, ale jsou také více spokojeni se svým zdravím. Překvapivá nespokojenost obyvatel zemí bývalého východního bloku může být podle sociologů podpořena mimo jiné steskem po socialistickém, „státem plně hrazeném“ zdravotnictví.
Využívejte celý web.
PředplatnéMomentální rozpoložení ale ovlivňují také výhledy do budoucna. Na otázku, zda se další generace budou mít lépe, odpovídali nejoptimističtěji Číňané, Indové a Rusové. Jinými slovy – horší už to nebude. Nejvíce se budoucnosti bojí Francouzi, Němci a Italové. A je to logické. Když se daří, přicházejí obavy, že to není napořád.
Zajímavé poznatky přinášejí studie také o tom, jak ovlivňuje pocit štěstí náboženství. Traduje se, a zřejmě není důvod to zpochybňovat, že věřící lidé vedou spokojenější život. Odborníci ale upozorňují: Ano, víra zcela jistě ovlivňuje mysl, nevíme ovšem jak.
Otázce vztahu náboženství a vnitřního rozpoložení člověka se věnoval ekonom Andrew Clark. Jeho studie měla obrovský záběr. Osloveno bylo 30 tisíc lidí z celé Evropy. Závěr? „Nevíme, jestli lidé chodí do kostela, protože jsou šťastní, nebo jsou šťastní, protože chodí do kostela.“
