Domácí úkoly jsou jedním z nejožehavějších témat v prostoru škola – děti – rodiče. Některé školy od úkolů zcela upustily, jinde jsou jimi děti doslova zavaleny. Též mezi rodiči se najdou jejich zastánci i skalní odpůrci. „Jen díky úkolům víme, co děti ve škole dělají,“ říkají jedni. „Čím neschopnější učitel, tím víc úkolů,“ oponují druzí.

Když jsem obcházela základní školy u nás v okolí a přemýšlela, kam děti přihlásit, zjišťovala jsem i postoje škol k domácím úkolům. Překvapilo mě tehdy vyjádření ředitele té nejvyhledávanější, kterou v okolí máme: „No nemyslete si, že vaše dítě naučíme číst,“ sdělil mi na mou otázku. Nejspíš jsem se tvářila nechápavě, a tak to dovysvětlil: „Čtení, psaní a podobné dovednosti žádají tolik cviku, že to ve škole zvládnout nelze.“

„Opravdu?“ uvažovala jsem tehdy. Vždyť prvňáčci tráví ve škole čtyři hodiny denně, a rodiče, kteří vzdělávají své děti doma, se shodují, že jim veškerá výuka zabere denně maximálně dvě hodiny.

Nakonec jsme skončili na docela obyčejné blízké základce. Děti úkoly mají, ale poměrně krátké a rozumné. Dělají si je samy, občas chtějí něco podepsat a spokojení jsme myslím všichni. S klienty a občas i v běžném životě však řešíme jiné případy.

• Už zadání Verunčiných úkolů je tak nejasné, že si ani my s manželem nejsme jistí, co vlastně má dělat, stěžuje si matka druhačky.
  
• Ve všední den nestíháme nic. Ze školy běžej holky na kroužek nebo na trénink, pak domů a úkoly – ty zaberou čas minimálně do večeře, někdy i po ní. A víkendy jsou u nás vždy s otazníkem, co dovlečou za práci ze školy, stěžovala si mi nedávno máma, jejíž dcery (11 a 13 let) navštěvují prestižní zahraniční školu s výukou v anglickém jazyce. Už mě to fakt štve. Jenže jak to řešit? Klasické třídní schůzky u nás nejsou, jen konzultace – a ty jsou v jeden den pro tři ročníky, takže je to takový chumel lidí. Navíc tu mají děti na každý předmět jiné spolužáky, takže bych to musela řešit sama s učiteli jednotlivých předmětů, což by zas nebylo příjemný holkám: jak na ně budou koukat, že právě ony se cítí přehlcené.
  

Otázka podle mě nestojí, jestli jsou domácí úkoly dobré, nebo špatné. Spíš: jaké domácí úkoly jsou vhodné, smysluplné, přijatelné? A: kolik času mohou úkoly dětem zabrat?

Co je smysluplný úkol?

Vnímám zhruba pět důvodů, které dávají smysl domácím úkolům.

Zopakovat si a procvičit probíranou látku. Krátce si připomenout probíranou látku později v průběhu dne skutečně pomáhá jejímu zapamatování. Nevhodné jsou tyto úkoly pro děti, které látku zvládají s přehledem. Takové úkoly jsou pro ně nejen zbytečné, ale často je pociťují jako nudu a „opruz“, což kazí jejich vztah k úkolům, k učiteli i ke škole.

Samostatná práce žáka, jeho poznání a obohacení spolužáků. Například referát z přečtené knihy dle vlastního výběru, esej.

Společenská rovina – kontakt rodiny a školy, přemýšlení nad společenskými tématy. Například zeptat se rodičů na názor, popovídat si s rodiči a případně dalšími lidmi o různých zajímavých všelidských aktuálních tématech. A pak se danému tématu mohou dále věnovat děti ve škole.

Příprava na vyučování. Ať už ve formě seberte zítra cestou do školy barevné listy, využijeme je ve výtvarné výchově nebo zamyslete se, jak vznikají hurikány, zítra si o tom budeme povídat. Dítě možná vymyslí něco zajímavého a možná bude natěšené na zítřek, co se dozví. Učení pak jde lépe.

Samostudium: Nastudujte si do příště sami… Smyslem je příprava dětí na samostudium, které se jim bude hodit ve vyšších stupních škol či obecně v životě. Učitel by pak měl s žáky mluvit o tom, jak jim to šlo, co jim dělalo potíž a co by jim mohlo propříště pomoci. A samozřejmě dokončit probírání látky ve škole.

Kolik není moc?

Opakovací úkoly mohou děti dostávat víceméně každý den, ovšem raději ne více než ze dvou předmětů. Na úkol tohoto typu by ovšem mělo stačit 5 až 10 minut. Postupně je vhodné přenášet tuto odpovědnost na žáky, ve smyslu tento typ příkladů může být vhodné si doma zopakovat namísto za domácí úkol udělejte cvičení to a to.

Úkoly typu esej či referát jsou dle mého vhodné tak jednou, dvakrát do měsíce, úkoly vyžadující zapojení rodičů (diskuse o vybraném tématu, sbírání kaštanů) zhruba jednou týdně.

Samostudium se hodí zařazovat až od druhého stupně základní školy. Frekvence by se měla odvíjet podle množství učiva, které by zpočátku nemělo být velké. Zařazovat tu a tam, dle možností a uvážení. Tento typ úkolu lze dobře využít situačně – třeba když se v hodině strhne zajímavá debata a nestihne se probrat látka; v tom případě už však nedávat jiný úkol.

Je možné, že úkoly mají i jiný než zde uvedený smysl a význam. Každá škola, každý učitel a žák jsou jedineční. Nevhodné jsou však úkoly nesmyslné a zcela nevhodné pak ty „za trest“. Budí v dětech odpor k domácí práci do školy a to je škoda.

Co se týče počtu úkolů, je nutné zvažovat celkové zatížení dítěte. Což znamená, že od druhého stupně je třeba určitá spolupráce učitelů. Děti by neměly být zatíženy více než dvěma úkoly naráz a práce na úkolech by jim neměla zabrat na prvním stupni více než půl hodiny denně, na druhém maximálně tři čtvrtě hodiny. Pokud děti mají odpolední vyučování, ten den bych jim už domácí úkol nedávala.

Není nutné, aby měly všechny děti stejný domácí úkol. Pokud například dítě v první třídě plynule čte, nenuťme je číst ještě doma pasáže ze slabikáře. Ať si čte, co chce a kdy chce. Pokud sčítá zpaměti dvouciferná čísla, násobí a dělí, cvičení typu 5 + 7 = mu mohou kazit radost z matematiky.

Někdy mají smysl dobrovolné domácí úkoly. Prostředí třídy je obvykle rušnější než doma. Někteří žáci potřebují klid víc než jiní a doma se jim pracuje výrazně lépe. Takováto možnost jim proto může vyhovovat. Dobře na děti často působí též možnost vybrat si z více témat – pomáhá to pocitu mohu ovlivnit, co se mě týká, probouzí to vlastní iniciativu.

Pro hlubší ponor do tématu:

• Čí jsou úkoly?
• Největší omyly rodičů