Jak to se mnou vlastně je? Nějak se mi to pití občas vymkne z rukou a stane se průšvih. Začne to nevinně, třeba si skočím s kolegy po práci na jedno pivo. Všichni jdou domů nějak rozumně a já skončím až nad ránem v nějakým non‑stop baru. Posledně jsem ztratil dokonce všechny doklady a mobil. Druhý den je mi hrozně zle, většinou ani do práce dorazit nemůžu. Manželka je z toho už taky dost vystresovaná. Prostě nemám záklopku, což mě štve. Na druhou stranu nejsem žádný notorik, dokážu nepít i týden, dva. Nebo si dám třeba s manželkou dvojku vína a všechno je v pohodě. No a po nějaké době to zas přijde. Chtěl bych s tím něco udělat, ale do léčebny se mi tedy nechce. Nejsem na tom tak špatně. Navíc si tedy upřímně řečeno nedokážu představit, že bych si až do smrti nemohl dát sklenku vína k večeři nebo posedět s kamarády v hospodě.

Takové příběhy slýcháme od klientů velice často. Mnoho lidí cítí, že s nimi není něco v pořádku. Na druhou stranu pobyt v léčebně z mnoha důvodů odmítají. Někdo se obává nálepky „vyléčeného alkoholika“, někdo ztráty svobody a „vymývání mozku“, většina pijáků však zkrátka nepovažuje svůj problém za natolik závažný a o trvalé abstinenci vůbec neuvažuje. Zvláštní kategorii tvoří mladí lidé, pro které je celoživotní abstinenční záměr už z čistě časového hlediska těžko představitelný a naprostou abstinenci ztotožňují se ztrátou společenského zázemí.

Kontrolovaná konzumace

Až do 70. let minulého století byla léčba závislosti jakéhokoliv stupně nutně spjata s přísnou, celoživotní abstinencí. Mělo se totiž za to, že i lidé, kteří se potýkají se závislostí v počátečním stadiu (dnes se jim říká abuseři), trpí jakousi vrozenou „alkoholovou alergií“ a jejich problém nutně postupem času vygraduje v těžký, notorický alkoholismus.

Toto přesvědčení však bylo mnoha studiemi vyvráceno a je zjevné, že v určitém stadiu lze ještě výhybku přehodit. Moderní terapeutické přístupy, které se zaměřují na léčbu nerozvinutých forem závislostního onemocnění a nejsou podmíněny nutností celoživotní abstinence, nazýváme sekundární prevencí či non‑abstinentní léčbou.

Nejde o to, kolik toho člověk vypije, ale za jakých okolností, kde a především v jakém duševním rozpoložení alkohol konzumuje.

Tyto terapeutické přístupy jsou známy pod názvem kontrolovaná konzumace alkoholu či kontrolované užívání alkoholu. V západní Evropě tvoří nedílnou součást nabídky psychosociální pomoci závislým již déle než dvacet let. Nová psychoterapeutická metoda se sice využívá při léčbě různých typů závislosti, nicméně podle výsledků dosavadních studií má největší úspěšnost právě u alkoholiků. V České republice byla zařazena do Národního akčního plánu pro boj se závislostí v roce 2013.

Abstinence není jediná možnost

Jak to tedy s abstinencí při léčbě alkoholismu je? Musíme zklamat všechny ty, kdo by rádi slyšeli, že se bez abstinence obejde každý alkoholik. Stále platí stará známá pravda, že abstinence představuje jediný skutečně bezpečný způsob zacházení s návykovými látkami. Pokud se závislost již plně rozvine a selžou opakované pokusy ji zvládnout s pomocí odborníků, zůstává abstinence jedinou cestou.

Terapie kontrolovaná konzumace alkoholu je určena těm, kteří ještě nesplňují kritéria diagnózy závislostního onemocnění podle Mezinárodní klasifikace nemocí, nicméně odhalili u sebe některý z rizikových vzorců zacházení s alkoholem. Těchto vzorců je několik, uvedeme pro příklad ty nejčastější.

• Výše popsaný příběh zachycuje excesivní alkoholismus.
  
• Další nebezpečnou formou pití je tzv. sebemedikační alkoholismus, kdy je alkohol užíván např. jako lék na úzkost, depresi, nespavost či stres.
  
• Častým rizikovým vzorcem u žen je každodenní utajované pití o samotě a také pití alkoholu na zahnání hladu při dietě.
  

Kontrolovaná konzumace alkoholu je intenzivní psychoterapeutický program, zaměřený především na trvalé posílení schopnosti sebekontroly. V Evropě je nejrozšířenější koncept německého psychologa a adiktologa Joachima Körkela, který je založen na principech kognitivně‑behaviorální terapie, relaxační terapie mindfulness a motivační psychologie. Podobně jako jiné KBT programy zahrnuje zhruba patnáct schůzek, ideálně v pravidelném intervalu jednou za týden.

Začít kontrolovaně konzumovat alkohol určitě neznamená pouze méně pít. Většina klientů za sebou mívá několik dřívějších, svépomocných (a bohužel neúspěšných) pokusů dávky alkoholu omezit.

Překonat nezdravé vzorce

Zjednodušeně lze říci, že primárně nejde o to, kolik toho člověk vypije, nýbrž za jakých okolností, kde a především v jakém duševním rozpoložení alkohol konzumuje. Je třeba přerušit určité bludné kruhy a odstranit ze života zejména neuvědomované psychické spouštěče cravingu (nezvladatelné touhy se napít).

V příběhu, který jsme uvedli na začátku tohoto článku, nepřicházejí klientovy excesy jen tak z čistého nebe. Lze je chápat jako touhu vypnout unavený mozek a uniknout alespoň na nějakou dobu do jiné reality. Uvědomovaným spouštěčem je třeba stres v práci, naštvání nebo jen potřeba něčím se odměnit.

Neuvědomovaným spouštěčem může být například některý z nebezpečných vzorců myšlení, kterým se protagonista našeho příběhu dlouhodobě psychicky vyčerpává. Vnější stres, který zažije v práci, už je pak jen poslední kapkou. Příkladem takového vyčerpávajícího vzorce myšlení může být nadměrná sebekontrola v ostatních oblastech života, dlouhodobé potlačování vzteku, přehnané ambice, perfekcionismus a mnoho dalších.

V rámci terapie kontrolované konzumace klienti dostávají jako první pomoc několik účinných nástrojů pro okamžitý boj s cravingem. Naučí se využívat náhradní techniky k posilování schopnosti sebekontroly a zvládání stresu. Pracujeme i na tom, aby do svého života zavedli trvale také určitá pravidla psychohygieny. Samotným cílem terapeutického programu ale zůstává dovést klienta k hlubokému pochopení a zpracování vnitřních spouštěčů jeho potřeby se opít.

Klient z našeho příběhu se tedy musí smířit s tím, že se za určitých specifických psychických okolností již nenapije. Kvalitní terapie by ho měla dovést k tomu, že se tyto situace budou postupně eliminovat, respektive že se s nimi naučí zacházet. Pokud se to podaří, není důvod k tomu, aby si za jiných okolností sklenku vína nedal.

Na závěr je třeba zmínit pravidlo, které platí při léčbě jakékoliv závislosti. Čím dříve si nějaké nebezpečné tendence našeho chování uvědomíme, tím rychlejší a snazší je léčba. Pokud problém popíráme a necháme ho narůstat, hrozí vysoké riziko rozvinutí těžké formy závislosti. Pak už skutečně je jediným možným řešením dlouhodobý pobyt v léčebně, spojený s určitou ztrátou svobody a celoživotní abstinencí.