Miloš Zeman mluvil o novinářích s oblibou jako o pitomcích. Zdůrazňoval, že jde o české specifikum. Nejde. A novináři nejsou pitomci.
O pitomosti médií by mohl vyprávět britský psycholog Tom Stafford. Začalo to telefonátem z rozhlasové stanice a prosbou, zda by do éteru řekl pár slov o svém výzkumu vlivu požívání kávy na lidskou psychiku.
Stafforda to nevyvedlo z míry. Pár let předtím napsal pro časopis The Psychologist článek na tohle téma a věděl, že shodou náhod se právě tento článek objevoval jako úplně první položka, když jste do vyhledávače Google zadali slova „coffee“ a „psychology“.
Naživo pak v rozhlase chvilku pohovořil o své seriózní studii vlivu kofeinu na nervový systém. Na závěr moderátor zalaškoval a zeptal se Stafforda, jak mu vědecky vysvětlí, že mu kafe z jeho oblíbeného šálku chutná úplně jinak než z obyčejného redakčního hrnku. Vědec zareagoval s humorem a rozhovor zakončil slovy, že to je přece jasné. Z oblíbeného hrnku je káva mnohem lepší.
Teprve když člověk pocítí nekompetentní nebo dokonce zlovolnou žurnalistiku na vlastní kůži, začne média vnímat se zdravým odstupem.
Jak Stafford později popsal v časopise Britské psychologické společnosti, odstartoval tím svoji noční můru. Na rozhlasové vysílání hned zareagovaly deníky The Daily Telegraph a The Sun. Na jejich palcové titulky „Čaj a káva opravdu chutnají lépe z oblíbených hrnků, prokázal vědec“ navázaly seriózní listy pobouřenými komentáři. Pranýřovali v nich akademiky, kteří marní veřejné prostředky na povrchní a zbytečné pseudovýzkumy, jako třeba ten „kafíčkář“ Stafford.
Mohlo by vás zajímat
Ztrácíme se
Když se člověk přestane vídat s přáteli, ptají se, diví se, naléhají. Pak se ptát …
Ponížený vědec byl šokovaný. Pokoušel se s redaktory komunikovat, odkazoval je na skutečný obsah svých výzkumů. Nezájem. Vždyť to byla včerejší story, nikoho už nezajímala a redaktoři pilně pracovali na nových atraktivních tématech. Uvědomil si zákonitosti, jež dříve nevnímal. Nakonec alespoň celou záležitost analyzoval a nabídl své zkušenosti a závěry odborné veřejnosti v již zmíněném měsíčníku The Psychologist.
K čemu došel? K tomu, co dávno vědí zkušení politici i pracovníci PR oddělení každé větší firmy. Buďte k novinářům co nejvstřícnější, když materiál připravují. Vyjde‑li z toho nesmysl nebo podraz, zkuste toho využít ve svůj prospěch a získat místo omluvy prostor pro vlastní prezentaci. Pokud se redakce staví na zadní, raději ustupte a nechte to být.
O tom, jak moc média překrucují realitu, se přesvědčíte teprve ve chvíli, kdy se vás jejich obsah osobně týká. Ve škole vám o odvrácené straně „čtvrté moci“ (v návaznosti na systém moci zákonodárné, výkonné a soudní) mnoho neřeknou. Teprve když člověk pocítí nekompetentní nebo dokonce zlovolnou žurnalistiku na vlastní kůži, začne média vnímat se zdravým odstupem.
Stane‑li se vaše jméno součástí mediálního příběhu a je novinářem pošpiněno, můžete obvykle jen bezbranně přihlížet. Jakýkoli protest nebo pokus o uvedení věcí na pravou míru vše jen zhorší, můžete na sebe dokonce přivolat další útoky. V drtivé většině případů je opravdu nejrozumnější zatnout zuby a nereagovat.
Psycholog Tom Stafford pocítil, co umí člověku způsobit redaktor, který svoji práci odflákne. To je ale ta méně drsná možnost. V podstatě v každém zpravodajském nebo publicistickém materiálu v dnešních médiích dochází k vědomému překrucování reality a k vytrhávání faktů a sdělení z kontextu v zájmu zvýšení atraktivity tématu a zestručnění sdělení.
Citáty jsou často upraveny tak, aby lépe dokreslovaly příběh, jak ho chce prezentovat novinář. Ten si je posunu reality obvykle dobře vědom. Má ale na příběh svůj vlastní názor a přeformulování slov jeho aktérů tak, aby „padouch“ vypadal jako úplný idiot, bere jako oprávněnou novinářskou zkratku. Nejde přitom o žádné selhání jednotlivce. Takhle zkrátka fungují média.
